V Káthmándú 2

Stúpa v Bódhnáth

Tak už si tu žijem jako králové pár dnů a začínáme se cítit domácky. Nadšení z nepálců mě trochu přešlo, ale je tu cítit velká změna oproti tomu, jak to tu bylo dřív. Třeba Míša tu byl před deseti lety a říká, že tu byla mnohem větší pohoda. Po rozkoukání je to tu lepší, člověk už má představu, kolik, co stojí a dokáže si pak stát na svým, když se ho někdo snaží natáhnout.
Vlastně tu s tím není nijak velký problém. Je tu jen určitá skupina banditů - taxikářů, guidů a prodavačů cetek a potravin v turistických místech. Je to stejný jako to bylo u nás v 90.tých letech. Normální lidi jsou fajn, rychle se to ale mění a asi určitě ne k lepšímu.
My si bydlíme dvěstě metrů od stúpy Bódhnath v tibetský komunitě. Jsou to činžáky jak vilky na Vinohradech, čisto nejen na schodišti, ale i na dvorku a upravená zahrada, tady něco nevídanýho. Problém je, že tak příjemně je jen uvnitř domu, na ulicích a v krámcích se motá zas spousta lidí z jinýho světa. Když si na veřejnosti něco jen tak položím, hnedka přiskočí někdo: "Be carefull." Na dveřích mají vsichni super kvalitní zámky a zamykají je. Stejně před včírem někdo našemu bytnýmu ukrad psa. Babča říka, že asi někdo nechce, aby štěkal...
Vůbec Tibeťani se tady o psy staraj jako my v Evropě. Je to příjemný po těch zanedbaných dojídačích odpadků z Indie.
Přizpůsobili jsme se místním a chodíme brzy spát a vstáváme většinou po páté. Je tady fakt šrumec. U stúpy sekaj poklony mniši, a mnišky od časnýho rána a kolem šestý už přichází spousta babiček. Ve všech domech se svítí a jsou slyšet púdži. Starší Tibeťani vypadaj, jako by tu byli narafičení pro turisty. Celý den přebírají korálky a mumlaj mantry. Fungují ale v pohodě, nejsou nijak změkčilý, život si prožili, děti vychovali. Teď je jim šedesát nebo osmdesát, tak se věnují praxi. Ty babičky jsou fakt super, na poklony s sebou nosí čaj a sušenky, občas si pokecaj, ale jsou neuvěřitelně houževnatý a krásný. Juha říká, že to jsou jeho dřívější milenky.



Byli jsme u stúpy Swajambhu, ten den se ale moc nepoved, viděl jsem všude turisty a cigoše a v klášteře u Cečhu rinpočheho bylo narváno, protože tam probíhaly každoroční tance lamů. Pro horaly to musela být událost, ale když dneska si můžem pustit Hvězdný války, tak odezírat symboly procesů umírání během dlouhých představení mě moc nebere. Ostatní to ještě neviděli, tak jsme tam hoďku seděli. Nejvíc mě bavili klauni o přestávkách, stejně jako místní děti. Zpátky jsme šli pěšky přes turistický Thamel a strávili pár hodin smlouváním cetek, nic jsme nekoupili, jen víme, že dostat se tam na 30% není problém.

Taky jsme strávili jeden den v Patanu, což je jedno z historických měst, která se spojila do dnešního Káthmándú. Žijou tam nevárci, což jsou tradičně buddhisti a dělaj skvělý věci z kovu. Jejich sošky buddhů jsou v Evropě nejznámější. Tepali tam fakt neuvěřitelný věci. Taky tam měli Zlatý chrám, kde bylo všechno vytepáno do plechu. Stěny, sošky, praporky....
Dívali jsme se po kvalitních soškách, memám ambici nic kupovat, sošky se už kvalitní dováží. Chci jen pár dárků. Nicméně jsem zjistil, že kvalitní práce se nesmlouvá. Soška prostě stojí pětkrát víc, než turistická kvalita a usmlouvat se dá tak 5-10%.

Vnitřek Zlatého chrámu v Patanu - vše je tepáno v kovu

Zlatý chrám - i praporky jsou z kovu

Včera, byla Kamča nemocná, tak jsem odpoledne vyrazil sám do Swajambhu, kde žije naše druhá půlka v klášteře Cečhu rinpočheho. Výlet jsem si moc užil, o moc víc než ten s tanci lamů. Je to přes celý město, tak jsem měl vždycky skoro hoďku na povídání s domorodci o politice a tak. Jsou strašně zdvořilí a upřímně rádi, že se tu turistům líbí. Mají velkou radost, že skončila občanská válka. Vidí to většinou tak, že maoisti jsou taky lidi, těžko je soudit. Deset let byli zalezlí v horách a džunglích. Teď už jsou všichni unavení, tak maj chuť se spolu začít bavit. Zatím maoisti přestali štvát proti Indii a slíbili, že nebudou verbovat děti. Možná to bude lepší. Vláda na chudý vesnice v oblastech se sympatiema k maoistům nebyla moc příjemná. Juha s Bukym zabloudili na pokusu o trek z Pokhary do vesnice šerpů, kde byli jen děti a ženský s kalašnikovama, oddaný velkýmu Maovi. Stejně to ale byli fajn lidi, tolerovali odmítání kluků zaplatit příspěvek na revoluci a nevzali si od nich ani nůž, kterej jim chtěli darovat, když se doptali, že mají jen jeden.
Na Swajamhu jsem pak našel jen Bukyho s horečkou a později i Štěpána, kterej mě tam provedl a dali jsme si meditaci nahoře v klášteře, kde je stúpa s tělem Cečhu rinpočheho. Juha furt nešel, tak jsem ještě po tmě vyběhnul na kopec ke Swajambhu. Bylo to docela divoký, poslední lidi rychle odcházeli a začínala tam bitka mezi dvěma znepřátelenýna gangama opic a ještě k tomu se tam pošťuchovali místní psi. Jinak tam byl ale klid, tak jsem si to užil a udělal pár fotek osvětlený stúpy. Cestou na autobus jsem potkal Štěpána, jak si v jedný zapadlý hospodě dává horu bůvolího masa s místním knedlíkem. Nakonec dorazil i Juha, tak jsme se domluvili, že se zas někdy potkáme a domluvíme. Je mu zrovna taky špatně, takže těžko plánovat. Stihnul jsem ještě autobusy dom, ty tu končí už před devátou. Pak jsou jen taxíky.

Stúpa Swajambhu večer

Taky jsem, si vzpomněl, jak mě kolegové doma litovali, že odjíždím zrovna před vepřovými hody. V Indii, vařili moc dobře bez masa, aspoň my si ho tam nedávali. Tady je taky všude místní tradiční jídlo dal bát - rýže, čočková polívka, brambory a zelenina na kary a pikles, případně i čerstvá zelenina. Vždycky to bylo výborné. Hlavně i v nejlevnějších hospodách, kde to stojí 35 rupek, neustále znova přichází kuchař a cokoli znovu přidá, dokud neřekneme dost. Všude je tu momo- plněný knedlíky (masem, zeleninou, sýrem nebo bramborama) a taky smažený nudle. Taky všechny evropský jídla, ty jsou ale o něco dražší. No ale od tý doby, co jsme se potkali s buffalem, si na vepřový nebo kuřecí nikdo ani nevzpomene, i když ho tu je taky dost.