Hned po příjezdu na nádraží jsme se začli dohadovat s rikši o ceně do Karmapova institutu KIBI, kde jsme chtěli ukončit náš pobyt. Je to ve čtvrti Merhauli vzadu za hotelem Quatab. Nakonec jsme uhádali 80rs a vyrazili. Byli jsme v sandálech a docela nalehko, takže jsme během skoro hodinové cesty pořádně promrzli. Dillí bylo totiž nečekaně chladné.
Po příjezdu do KIBI jsme prolezli opuštěnou vrátnicí do areálu. Nevstávalo se tu moc brzy, takže jsme se chvilku potloukali, než jsme potkali jako prvního našeho známého Kunkjaba z Francie. Dorazili z Kalimpongu do Dillí o pár hodin dřív. Ten nám přivedl správce. Za ubytování chtěli 700rs za pokoj. Řekli jsme, že je to moc, že už jsme na konci cesty a ptali se po něčem levnějším v okolí. Protože jim ještě nenastoupili studenti a pokoje měli volné, řekli, že můžem bydlet za dobrovolný příspěvek. Dali jsme 500rs a těši se, že zbytek peněz darujeme karmapovi. Opět nám potvrdili, že Karmapa přijede v noci. Vybalili jsme se na pokoji a šli se s francouzi nasnídat do stánku na ulici.
Pak jsme se rozhodli nakoupi za zbytek peněz knížky o dharmě. Ptali jsme se kluka z vrátnice a pár mnichů, ti nás všichni odkázali na Tibetan camp.
Vydali jsme se tam motorikšou a bylo to opět strašně daleko. Původně jsme se vydali mezi domy tam kde rikša zastavil a ukázal nám. Byla to ale úplně normální špinavá cigošská štvrť, zkoušeli jsme asi čtvrt hodiny hledat knihkupectví a pak nás poslali na druhou stranu hlavní ulice. Tam to byl tibetský tábor a bylo to úplně jiný. Bylo tam o poznání čistěji, knihkupectví několik, čistí nevyděšení psi a dospělí hrající si s dětma. Jen žebráků tam bylo víc, ale všichni, úplně všichni byli indové. Nakoupili se vraceli se zpět do KIBI.
Chtěli jsme se trochu prospat, abychom vstali po druhé ráno a stihli přivítat Karmapu hned po návratu do Asie. Pak jsme se zeptali zprávce, jestli čas sedí a ten nám řekl, že Karmapa přijíždí o den déle, jeho letadlo přilétalo hodinu po našem odletu, který jsme právě potvrdili. Bylo to jako studená sprcha. První věc, která nám tu opravdu nevyšla. Budeme muset najít jinou příležitost.
Další den ráno už jsme jen přežívali a snažili jsme se praktikovat na pokoji. Nic nás v Dillí nelákalo. Je potřeba říct, že jsme teď byli také v úplně jiném Dillí než před tím. Tohle bylo Nové Dillí a ještě úplně luxusní čtvrť. Je tu spousta univerzit, státních úřadů, výzkumných ústavů atd. Spousta krásných rozlehlých parků, kde není přelidněno. Kde se úředníci o pauzách procházejí, piknikují nebo hrají kriket. Z chudších čtvrtí sem trvá cesta dlouho a hlavně to taky stojí desítky rupií, takže sem nikdo nejezdí. Tam lidi bydlí v odpadkách a lezou si po hlavách ve stísněných prostorech. No, ale v čechách máme taky různý čtvrti, takže těžko soudit.
V bufetu před jednou univerzitou jsme si povídali z místníma studentama. Měli po zkouškovým a jen tak se tam scházeli posbírat informace o novém semestru nebo domluvit nějakou společnou akci. Všichni tam byli svými auty nebo na motorkách. Dodělávali MBA. Říkal jsem, že na to jsou ve dvaceti dost mladí. Smáli se, že ne, že většina z nich začala chodit do školy ve třech, maximálně čtyřech letech. Asi tady bohatství taky zavazuje.... Byly to fajn mladí lidé.
Pak jsme se už jen naposledy zabalili. A vyrazili na letiště, všechno probíhalo hladce a vždycky nás někdo popostrčil na správný místo, když jsme se někde zakoukali. Najednou se nám domů vůbec nechtělo. Bylo zamozřejmý, že se nám špatně odjíždělo z buddhistických míst, ale že se tak aklimatizujeme v Indii jsme nečekali. Nicméně to bylo asi u mně spojený hodně s tím, že tady jsem měl opravdu volno a hned z letiště v Praze jsem se chystal do práce. A bohužel jsem se vracel s pocitem, že ten standardní evropský efektivní systém práce nás občas pohltí víc než bychom chtěli.