Do Kečopari

Vyrazili jsme hned po ránu z Namči a těšili se moc. To, co je v Sikkimu pro buddhisty opravdu zajímavé, je Kečopari a Taši Ding, místa, která pro meditaci doporučoval Guru Rinpočhe.
Cesta do Jorethangu utekla rychle a dealší kus do Gazingu taky. Tam Kamču už bolela záda dost a my se těšili, že to máme je tak půl hodinky do Kečopari. Holčina v pokladně nás vyvedla z omylu, řekla dvě hodiny a ukázala na letilý džíp s ležérně vypadajícím mladým řidičem. Furt jsme to nechtěli pochopit, protože na mapě to jen kousek, ale nakonec jsme nastoupili. Nebylo to hloupé, protože do Kečopari jezdí sice spousta turistů, jsou to ale většinou indové s najatými džípy, kteří jezdí na otočku a kteří by se museli nechat stopnout. Zápaďani tam většinou chodí pěšky trekem z Pelingu, nebo si taky najmou celý džíp. Shared džíp jezdí často opravdu jen jeden.
Klučina zastavil o pár desítek metrů dál na náměstí a postupně během hodiny naložil několik pytlů s rýží a moukou. Lidem pod nohy a na střechu. Taky se auto úplně naplnilo. To že na jednom sedadle sedí vedle sebe 4 lidi (vedle řidiče většinou jen dva další) je zde normální počet, na který se prodávají lístky. Tady už bylo pár dětí navíc. Naštěstí se nám nějakým škubnutím podařilo hodně odblokovat Kamče záda, takže jsme nepropadali panice.
Popojeli jsme pár metrů a zastavili před pneuservisem, auto šlo na hever i s lidma uvnitř a kluci v dílně přes půl hodiny hledali chybu v sundaný zadní pneumatice, a pak vyměnili ventilek a prohlásili ji za spravenou. O pauze jsme si koupili pan, tak se nám nálada furt držela. Někdo přistoupil, takže vpředu už byl řidič, tři dospělí a děcko. Druhá řada stejně plná a vzadu, kde byla dvě sedátka bokem ke směru jízdy jsme byli už taky 4 a nějaký ty pytle. Na zahrádce pak byo úplně plno batohů a krabic. V dobrý náladě jsme vyrazili a v Pelingu se k nám do zadu vmáčkla jedna hezká místní stopařka. Zastavili jsme před sedmi velkýma hliníkovýma konvema na mlíko a já vtipkoval, že je budem nakládat. Řidič se usmál, vystoupil a ležérně je začal vázat za hrdla jako náhrdelník kolem zahrádky. To už jsem jen valil oči, rozjeli jsme se a kluk od konví se zavěsil dozadu za nárazník. Ujeli jsme asi 300 metrů a kluci na zadním nárazníku (najednou byli dva) se na řidičův pokyn začli koukat na spravenou pneumatiku. Byla prázdná. Hever - opět s lidma, totálně ojetá rezerva. Pak řidič v pohodě stopnul protijedoucí džíp, poslal po nich gumu zpět do servisu a ještě si půjčil jejich rezervu! Furt se usmíval.
Pak jsme ještě jeli víc než hoďku a půl cestou necestou a taky brodem přes řeku. Děti v autě neřvali, způsobně cucali bonbóny nebo se rozhlíželi. Pak jsme zastavili a řidič nám řekl: "Tady je váš hotel." Ten hubenej kluk v čepici na uši na nás udělal opravdu dojem... Nebyla sice jedna odpoledne, jak jsme plánovali, ale pět, ale byli jsme na místě a stálo to za to.

Namči

Do Namči jsme vyrazili asi v deset hodin dopoledne 27.12. Cesta opravdu zabrala jen něco přes tři hodiny. V džípu jsme se se seznámili se dvěma indy - otcem a středoškolálem synem na výletě. V Namči jsme si šli najít hotel, abychom se s nima opět sešli na náměstí, kde sháněli spolucestující do taxíku k soše Guru Rinpočheho. To je vlastně největší a možná jediná atrakce Namči. Je to 108 stop vysoká socha, kterou s vládní podporou dokončili teprve před dvěma lety. Guru Rinpočheho tu berou jako patrona země a dokáží postavit takovou sochu. I když ve vládě maj většinou zkorumpovaný opilce (jeden se s náma v gangtoku v hospodě taky družil). Cestu k soše teprve dodělávají. Jede se tam z města ještě aspoň půl hodiny. Bohužel bylo mlhavo, takže socha nebyla vydět z města ani od ní nebyl žádný výhled. Stojí na hoře Sandrubče, což má být kopec plnící přání. Socha je impozantní, ale je cítit, že nemá žádnou velkou historii.



Po návratu jsme se snažili v Namči najíst, což byl docela problém, protože na turisty tu zařízení moc nejsou a dá se sehnat maximálně momo. Nicméně tam byla pouť s létajícíma labutěma a řetězákem a večer ještě za 20rs živý koncert nějakýho indickýho zábavního souboru. Zpěv a tanec. Bylo to zajímavý - dojemný zamilovaný zpěvy párů, něco jako indický techno a taneční parodie na opilce. Nevýhoda byla jen, že jsme si museli v první řadě celou dobu zacpávat uši, aby se nám nerozskočila hlava.
Hotel, kde jsme spali byl na náměstí a vlastnila ho moc příjemná rodina. Obsluhoval nás syn, student na prázdninách v moc příjemný atmosféře. Další den ráno, nám domluvil místo v džípu do Jorethangu, kde se přestupuje do Kečopari.