Lístky jsme kupovali až odpoledne, takže jsme nesehnali tři místa v jednou džípu. My z Kamčou jsme sdíleli zadní sedadlo se zajímavýma chlapíkama z Anglie. Náhodou se potkali na cestě po Indii,dostali vedle sebe listky ve vlaku a tak začli cestovat chvíli spolu.
Ten co seděl vedle mě byl noblesní padesátník, cítil jsem starou Anglii, co známe už jen z knížek. Prostě prý cítil, že je dlouho na jednom místě a chtěl se pohnout, tak si dal na dva měsíce cestu do Indie a Bangladéše. Doma opravoval staré domy nebo spíš obchodoval se starožitným stavebním materiálem. Říkal, jak je rád, že se mu podařilo se svou druhou ženou získat dům, kde vyrůstal, že má 3 psy a koně a že se ženou si občas dopřeje návštěvu dobrý restaurace ale stejně tak dobře si stáhnou a upečou králíka na ohni. Byl strašně nešťastný, jak strašně tu v Asii sviní přírodu odpadem. Plánoval, jak bude sponzorovat nějaké poradenství. Zajímala ho buddhistická filosofie, doma chodil k nějakejm theravádinům. Říkal, že bohužel, ale ho mahájánový kláštery, kde v Asii byl nijak nenadchly, že je mu líto, ale nejlíp se cítil v misii matky Terezy v Kalkatě. I když, jak říkal, kázat u Indů proti prezervativům je zločin. Moc jsme si rozuměli, nadchla ho myšlenka, aby si našel někoho, kdo mu z mahájány dá co potřebuje a slíbil přijet s velkým vanem na Vyhlídky na Budvar a pozorovat rybniční ptactvo.
Ten co byl s Kamčou, byl zas doktorant, co přednášel v Torontu a dělal disertační práci na téma změn ve struktuře plodin v globalizaci. Byl chytrý, sečtělý, příjemný, ale tak nějak beze smyslu života. Nicméně byl dost živel. Vyprávěl jak jednou v Indii onemocněl a jak v nemocnici, kde byl ,pacienti kadili na podlahu a nikdo to neuklízel. Jak si to nadšeně fotil pro nevěřící kámoše.
Buky v druhým džípu navázal družbu se slaďoučkýma mladýma thaikama, který tu trávili dovolenou. Byly moc zdvořilý. Měli jen pár dní dovolený, tak v každým městě si jen našli cestovku a obrazili zajímavý místa džípem. Bylo nám jich líto, měli spoustu fotek, ale takhle narychlo cestovat je dost zoufalý. Nicméně u nich je to asi zvykem, jedna projela před tím celou Evropu a byla i v Čechách - Praha, Český Krumlov , Karlovy Vary. Na to že byly ze země, kde théravadový buddhismus ještě relativně kvete, věděli úplný prd. Že prý někde u nich v horách jsou mniši, který jsou moc super a že do klášterů se chodí bussinesmani učit meditovat, aby byli v obchodu lepší. Jinak vůbec nevěděli nic. Nicméně jsme se na základě info od nich rozhodli, že si taky koupíme výlet do hor od cestovky, abychom toho Sikkimu po sézóně užili.
Bukyho kamarádky z ThajskaPeling se nám líbil. Skončili jsme na Juhovo doporučení v hotelu Garuda - doubleroom asi za 200rs. Nicméně kvalita kuchyně byla proměnlivá, takže bychom asi šli jinam. Bonus byly televize na pokoji, nicméně BBC zrnilo moc a CNN neměli a všechno bylo v hindí. Protoze nikde v pokojich v Asii neni vytapeni,sla nam para od pusy jak rano tak vecer.Je po sézóně, takže turisti skoro vůbec nejsou, to je obrovská výhoda, protože na všech místech byl klid.
pohled na Kančendžungu z kláštera Pema Jangce
Klášter Pema JangceOkolo Pelingu jsou dva kláštery, jedny z nejstarších v Sikkimu - známější Pema Jangce a druhý na úplně nádherným místě na kopci s výhledem a spoustou stup kam ještě nevede cesta pro džípy a kde bylo úplně božsky. Kláštery jsou ve 3000 metrech n.m. takže v Pelingu, který je jen o 500 metrů níž, je v prosinci pořádná kosa. Kdybych tam byl znovu, zkusil bych se domluvit a strávil pár dní v klášteře. Byla tam škola ňingma, mniši byli ženatí a žili u kláštera, idylka.
Taky jsou u Pelingu zříceniny královskýho paláce ze 17. století, kdy to bylo hlavní město Sikkimu. Hezký a příjemný místo s výhledem na Kančendžungu.
Zříceniny starého královského paláce