První cesta vlakem

Tohle píšu stále z Bódgháje. Dokonce jsem si dnes nainstalovaii českou klávesnici.
Ve vlaku jsme měli celý jedno kupé krom jednoho místaze šesti, kde byl tradičně oblečený bangladéšan. Byl to příjemný chlapík, učitel ze základní a střední školy, z nějaké návštěvy u "přátel". Divil se, když jsme mu říkali, že v Čechách chodí do škololy všichni. Uklidnil se, že nejíme psy a potěšilo ho, že jíme krávy. Byl to muslim, ale měl chuť se bavit a vystupoval dobře. Problém byl, že jich tam cestovalo víc. Byli ňák organizovaní. Vedl to jeden autoritativní týpek se zrzavým plnovousem. Asi po čtyřech hodinách vždycky proběhl vagón a svolal všechny na modlidby. Náš chlapík dostával pojeb, že se s náma moc druží a nakonec nás ještě před půlnocí zdvořile opustil.
Pak tam byl ještě indický doktor, který pracoval v Londýně. Poučoval nás, abychom žebrákům dávali jen málo, aby nezpychli. Tvrdil nám, že je numismatik a sbírá mince. Drobáky přijal rád jako dar, ale za českou dvacku a padesátku se mu moc platit nechtělo a slizce smlouval. Pak tam cestovalo ještě pár nekomunikativních domorodců a pár příjemných kluků, kteří se ale bavili hlavně s holkama. Každých pár minut prošel nějaký žebrák a maximálněpo čtvrt hodině i jídlo (omelety, smažená zelenina) a káva nebo čaj. Už jsme se neupejpali a jedli, dokonce i děvčata. Moc se tu nesmlouvalo, kupovali jsme hlavně u zaměstnaců drah.
Neměl jsem moc pohodlné ležení. Usnul jsem až kolem pátý, takže jsem zaspal přejezd Gangy a Váránásí, nejvatějšího města hinduistů. Mrzelo mě to, nicméně Buky od té doby říká, že tam už nemusí. Ráno jsme se rozkoukali, nasnídali a vystoupili v Gáji, což je relativně velký město v Biháru. Když se řekne Bihár, obrací každý Ind odjinud oči v sloup. To co znamená v Češtině slovo cigoš, zanamená v hindí bihárí.