Kečopari

Jezero Kečopari je jedno z míst se silnou vazbou na Guru Rinpočheho. Říká se, že se v něm koupal po dlouhé meditaci v nedaleké jeskyni. Od té doby přilétají k jezeru dva černí ptáci a vytahují každý lístek, který spadne na hladinu.
My jsme se ubytovali hned v první chatě Trekers Hut u příjezdu, kterou nám ukázal řidič džípu. Nebyla to nijak šťasná volba. Prostě nám dali sice levný docela čistý pokoj bez teplé vody, ale jinak na nás úplně prděli. Ukázali nám směr j jezeru a řekli ať se najíme ve vesnici, za celý tři dny jsme s nima neměli loudnej lidskej kontakt, ani dobrej ani špatnej.
K jezeru to je od chaty asi pět minut. Jsou tam domky, kde se dá koupit čaj a nějaký jednoduchý jídlo. Přišli jsme až se západem slunce a jezero vypadalo magicky. Všichni indičtí turisti odjeli (jezdí sem jen na otočku pronajatými džípy z měst, kde jsou hotely, nikdy tady nespí, tj. přijedou, udělají hluk, koupí si brambůrky, naběhnou k jezeru případně udělají nějaký čarování pro good luck a mažou domu). Večer a brzy ráno vypadá jezero magicky a je tam nádherný hluboký klid.

Hned u vstupu k jezeru je ženský klášter, kam jezdí mnišky na odosobnění. Je úplně moderní a vypadá jako hotel. Před ním nám jedna mniška poradila, že starý klášter je na kopci nad jezerem, že tam se ubytovává i většina turistů. Řekla [palas hotel], takže jsme se rozhodli tam vyrazit na luxusní snídani, protože dole jsme dostali už jen momo u jedné rodinky.
Ráno jsme tedy vyběhli na kopec, je to tak 20 minut do prudkýho kopce. Na kopci jsme hledali ten luxusní hotel, ale bylo to lepší, Byla tam idylická vesnička. První vesničan nám nabídl čaj a později, že nám i udělá snídani, abychom si zatím prohlédli gompu.
Vesničan byl Sonam, majitel jednoho ze dvou guesthousů nahoře. Snídaně byla tak úžasná, že jsme se s ním domluvili i na oběd a rozhodli se strávit den ve vesnici. O klášter se staral starý mnich, vitální chlapík Palla, jinak také majitel druhého guesthousu. Od té doby víme, že na kopci není Palace Hotel, ale Palla's Hotel, což je dřevěná budka, ale zato nevídaných kvalit.
Byl zase den Guru Rinpočheho (desátý den v měsíci), tak pro nás Palla pořád posílal malé mnichy, abychom dosnídali a šli na púdžu. Seděli jsme ve staré gompě vzadu a pozorovali kluky od 8 do asi 17 let, jak zpívají púdžu pod vedením svého učitele a Pally. Byli mnohem soustředěnější a nepůsobili otráveně jako mníšci odjinud. Po púdže jsme si dali slaný čaj s Pallou a dvěma moc sympatickými kotejskými trekaři. Neuměli moc anglicky, ale bylo s nima dobře. O buddhismu moc nevěděli, nicméně znali korejského mistra Seung Sahna a potěšilo je, že byl moc oblíben i na Západě. Korejci se usmívali, když Palla mezitím co doléval čaj a hrál s místními dětmi volejbal a na honěnou, říkal: "Já jsem jako Buddha, teď už budu jen dosahovat osvícení, hostel jsem předal synovi." Korejka se smála, že nebude buddha, když má rodinu, ale pak si vzpomněla, že Buddha měl syna. Zeptala se mě na jeho jméno. Palla to slyšel a hned odběhnul, za synem: "Ráhulo, Ráhulo, udělej další čaj."
Děti si hráli s míčem. starší se starali o mladší sourozence. Byli mezi nimi i mníšci z púdži, kteří se převlíkli do sportovního a korejec je učil spodní vybrání z volejbalu, idylka. Palla nám ukazoval knihu návštěv ze svýho hostelu, kde nám okázal zápisek od Bukyho, se kterým jsme se těsně minuli. O Bukym mluvil jako o lamovi, co furt jen praktikuje. Později nám Buky vyprávěl, jak mu Palla cpal večer kořalku a když Buky nechtěl, jak za ním posílal děti se sklenicí a ty my říkali: Až domedituješ, musíš to vypít!" Palla takhle v lidech budil dojem roztomilýho dědečka, o pár dní později, jsme se od jiných buddhistů v Yuksomu dozvěděli, že Palla delší dobu byl kuchařem dalajlamy, což je v asii funkce důležitější než tajemník. Rozhodně to nedělá jen někdo, kdo umí vařit...

Palla a korejci nahoře ve staré gopmpě v Kečopari

vesnice lepčů v Kečopari

Pak jsme se šli projít ke stúpě pod kopcem a nato nás zavolal Sonam na jídlo. Bylo to nejlepší jídlo, co jsem v Asii měl. Nebylo tam žádný maso, jen nám na spoustě talířů nosil vařenou rýži, brambory, sýr, iskus, fazolky a další zeleninu fazolky. K tomu v termosce horká voda, takže jsme si mohli dělat čaj nebo kávu. Sonam se usmíval, říkal, že všechno jídlo je z jeho zahrádky a vařila ho jeho krásná žena, která nás obsluhovala spolu s ním. Bylo toho hrozně moc, ale tak moc dobrý, že bychom to museli všechno sníst. Najednou se ale mezi dveřma objevil znenadání Kunkhjab z Rumteku a čtyři francouzky. Měli hlad, a tak si s náma sedli ke stolu. Byli jsme nadšení všichni. Spokojení a nepřejedení. Měli jsme s kamčou radost, že jsme měli šanci je takhle pohostit.

Sonamův osmiletý syn (školu a internát má v Kalimpongu) s mladším bráchou

Další malý vesničan

Večer jsme se rozloučili. Litovali jsme, že tu nebudeme dýl a nebydlíme tady nahoře. Slezli jsme kopec a odebrali se do Trekers Hut spát.
Ráno jsme chtěli navštívit nějakou jeskyni. Mají tady být dvě důležitý. Jedna je Guru Rinpočheho, která je asi 1,5 hoďky od jezera z druhý strany hřebene a druhá nad jezerem, kde je soška Tary. Historii týhle jeskyně jsem nepochopil, nicméně měla být opravdu extra stará.
Cestou k jezeru jsme narazili na hiduistickýho sádhua, kterýho jsme potkali už první den. Byl nám sympatický, moc, jako první zástupce týhle kategorie. Nabídnul nám pomoc, my jsme byli ze začátku moc ostražití, abychom se zas nezapletli s nějakým cigošem. Bylo to zbytečný. Ananta Jyanti Dass je fajn chlápek, který se narodil jako křesťan, ale před osmnácti lety se stal žákem hinduistického mistra, vzdal se světského života a usiluje o nirvánu. Žije teď 3 roky v retreatovém domky nad jezerem, medituje, sbírá byliny a dělá ajurvédskou medicímu pro místní lidi. Vyrazili jsme do jeskyně Guru Rinpočheho, Ananta si cestou ve svém domku vzal pár mandarinek, vonný tyčinky a šivaistický mečík s šelesným řetězem, o něnž říkal, že zahání démony, ale hlavně cinkání kovu zahání zvěř. Tvrdil nám, že do tohohle údolí turisti moc nechodí a že tam jsou medvědi a dva malí leopardi.
Šli jsme přes vesnici malým, stále se zužujícím chodníčkem v poměrně vysokém a strmém srázu. Když pak skončila políčka, byla to jen pěšinka. Za hoďku a půl jsme byli na místě. Ananta zapálil vonné tyčinky, dal na oltář mandarinky a řekl, že bude muset jít, protože za ním přijdou lidi. Rozhodli jsme se zůstat. Ujistil se, že dojdem zpátky a varoval nás, ať nezůstáváme přes noc, že sem opravdu chodí zvěř. Jeskyně je obrovská a nikdo sem nechodí. Neměli jsme nic na oltář, tak jsme místo toho pozbírali všechny odpadky a papírky a spálili je na ohništi před jeskyní. Pak jsme si to místo skoro dvě hoďky užívali.

jeskyně Guru Rinpočheho u Kečopari

Po návratu k jezeru jsme si dali dole momo. Já jsme moc chtěl vyběhnou na kopec z druhé strany jezera, kde byla vydět retreatová chatka a případně najít druhou jeskyni. Domluvili jsme si, že se sejdem nahoře u Sonama a dáme si tam ještě jedno jídlo. Vyběhl jsem asi ve tři. Měl jsem bambusovou hůl od sonama připadalo mi, že můžu lítat. Moc jsem nezpomaloval a za chvíli jsem byl nahoře. Opravdu bylo na jezero vidět a opravdu vypadalo jako levá lidská stopa.

jezero úplně zhora od retreatového domu

Retreatový domek byl zamčený, bylo tam ale krásně. Trochu pršelo a začímalo se stmívat a cesta klouzala, nicméně mě to bavilo tak, že jsem se rozhodl zkusit zajít ještě druhou jeskyni. To se mi nepovedlo a půl hodiny po setmění jsem celý zpocený dobehnul ke Kamče, která se nařívala s jednou sympatickou španělkou u Sonama nad mísou se žhavým uhlím.
Pili jsme čaj, španělka povídala o svých cestách, sonam nosil uhlí. povídal, jak je rád, že žije, jak žije. Že celá jeho vesnice jsou lepčové (úplně nejstarší obyvatelé Sikkimu, starší než bhutia), že půda je klášterní, takže ji nikdo nemůže prodat přistěhovalcům a navíc platí menší daně. Žije tam kde žili i všichni jeho předci. Má 4 děti. Zajímavý pro nás bylo, že i když tu nebyli žádní boháči a neměli nějaký karierní ambice, vážili si vzdělání. Osmiletý kluk, který byl doma na prázdninách, pokud nenosil na zádech nejmladšího bráchu, vodil španělku po místní přírodě, během roku byl na internátě na škole v Kalimpongu. Opravdu to pro mě bylo jedno z nejhezčích míst. Poté, co jsme zjistili, že jsme si večeři špatně domluvili a Sonamova žena už spí, jsme mu dali jako dárek jednu naší čelovku a s druhou si svítili na cestu. Kamča si cestou nahoru zase úplně rozhodila záda, tak jsem ji zkoušel nést část cesty na zádech a uběhaný kolena tak ještě pořádně potrápil.
Ještě jednou jsme se vyspali v Trekers Hut, zaplatili a sbalili se. Ještě jsem doběhnul k sádhuovi Anantovi. Byl u něj zrovna nějaký starší hindu pár, co neměl děti. Ananta jim ukazoval nějaké cviky z hatha jógy, nal jim bylinky a vysvětlil nějakou zklidňující meditaci. Pak tam dělal nejaký čarování, který mi přípomínalo cigošský bráhmímy, který jsem viděl. V jeho případě to ale nebylo vůbec nepříjemný. pak přišla řada na mně. Poděkoval jsem mu za jeho pomoc a dal nějaký peníze. Věnoval mi nějaký maličkosti a podal ruku. Jsem moc rád, že jsem ho potkal, moc vylepšil dosavadní obraz indů, co jsem si tu skládal.
Pak jsem se vrátil pro batohy a vyrazili jsme dál do Yuksomu.