Namči

Do Namči jsme vyrazili asi v deset hodin dopoledne 27.12. Cesta opravdu zabrala jen něco přes tři hodiny. V džípu jsme se se seznámili se dvěma indy - otcem a středoškolálem synem na výletě. V Namči jsme si šli najít hotel, abychom se s nima opět sešli na náměstí, kde sháněli spolucestující do taxíku k soše Guru Rinpočheho. To je vlastně největší a možná jediná atrakce Namči. Je to 108 stop vysoká socha, kterou s vládní podporou dokončili teprve před dvěma lety. Guru Rinpočheho tu berou jako patrona země a dokáží postavit takovou sochu. I když ve vládě maj většinou zkorumpovaný opilce (jeden se s náma v gangtoku v hospodě taky družil). Cestu k soše teprve dodělávají. Jede se tam z města ještě aspoň půl hodiny. Bohužel bylo mlhavo, takže socha nebyla vydět z města ani od ní nebyl žádný výhled. Stojí na hoře Sandrubče, což má být kopec plnící přání. Socha je impozantní, ale je cítit, že nemá žádnou velkou historii.



Po návratu jsme se snažili v Namči najíst, což byl docela problém, protože na turisty tu zařízení moc nejsou a dá se sehnat maximálně momo. Nicméně tam byla pouť s létajícíma labutěma a řetězákem a večer ještě za 20rs živý koncert nějakýho indickýho zábavního souboru. Zpěv a tanec. Bylo to zajímavý - dojemný zamilovaný zpěvy párů, něco jako indický techno a taneční parodie na opilce. Nevýhoda byla jen, že jsme si museli v první řadě celou dobu zacpávat uši, aby se nám nerozskočila hlava.
Hotel, kde jsme spali byl na náměstí a vlastnila ho moc příjemná rodina. Obsluhoval nás syn, student na prázdninách v moc příjemný atmosféře. Další den ráno, nám domluvil místo v džípu do Jorethangu, kde se přestupuje do Kečopari.