V Káthmándú 3

Tak jsme se konečně zklidnili od stresu, co tu chcem všechno stihnout. Když se před pár dny vrátil Juha s nemocným Bukym z pokusu o trek ke Dhaulágiri a nabídnul mi, že se tam se mnou vrátí, jen tak nadivoko bez průvodce, byl jsem radostí bez sebe. Jak se tady furt motáme po městě a vždycky někdo ze skupiny má kašel, rýmu nebo průjem je domlouvání obtížný, když nebydlíme spolu.
Nakonec Terezka nechtěla být bez Juhy sama a chtěla jet s ním. To už se mi cestovat za Pokharu 12 hodin nechtělo. Měl jsem ještě v plánu jít s ostatníma trek na Langtang, moc jsem se ale s nima nedomlouval, protože Kamča byla pár dní nachlazená a bylo těžko předvídat. Nakonec si domluvili trek z průvodcem, nějakou pozvolnou trasou, na které ani neleží Milarepova jeskyně, kterou mi tam lidi doporučovali a přestalo nás to lákat. Takže nakonec šli sami Helča s Janičkou a Míšou. Hrozně se mi ulevilo, že tu můžu v pohodě týden vegetit v Bódhnáth a případně si dát den ve Swajambhu. Taky chcem zajít pěšky na nějaká místa v okolí města.
Dneska jsem u stúpy potkával skupiny turistů z celýho světa, co se vrátili z treku. Byli tu nepřehlédnutelní v pohorkách a goretexu. Poslouchali vyprávění hindu guida o stúpě a co tu dělaj ti tibeťani okolo. Jsem moc rád, že cestujem jak cestujem. Všude tu jsou cestovky, který všechno zaříděj, luxusní hotely, autobusy s klimatizací a taxíky, takže člověka provedou jako ovci a nemusí se s místníma vůbec potkat. No vlastně včera jsem visel z autobusu s jednou nohou na stupačce tak dlouho, že jsem furt musel střídat bolavý ruce a začal jsem se taky cpát k sezení, ale víc luxusu zatím nemusím. Konec konců jsme si koupili čokoládu a místní whisky, co spolehlivě léčí průjem, ještě líp než cola, kterou si obden taky dám.
Vlastně hned první den, co se vrátili kluci z Pokhary jsme si dali všichni tibetský hospodě čang - tamní pivo. Neměli pravý z ječmene, ale z jáhel. Fungovalo to tak, že každej dostal dřevěnej tuplák se skvašenýma jáhlama a brčko. Zalije se to horkou vodou, 5 minut počká a může se srkat. Dal jsem 3 nálevy, zaplatil 50rs a cítil se jak po pěti pivech, taky proto, že jsem moc nejed. Takhle ve skupině je to příjemný.
Dá se tu dělat spustu věcí. Známe tu Kungu asi 25 letýho tibeťana, co se s ním seznámil Míša Patřičný, když si hledal nocleh. Doprovázel nás do Patanu. Divil se, že nejezdíme taxíkem, když on si ho většinou bere. Trpělivě s náma snášel cestu na buddhistický památky. Jen říkal, že má hodně oddanou matku a že ho už zatáhla na všechna svatá místa v Indii a Tibetu. Jinak má obchod se sportovníma hadrama a rád hip hop. Nabízí nám večer v kasinu, ať si koupíme za 2$ žetony a děláme, že hrajem - můžem pak celý večer whisky zadarmo. Nikomu se moc nechce.
Taky znám jednoho místního kluka z Bhaktapuru, což je místní skanzen, něco jako Benátky. Žádná auta, kam se dopoledne nahrnou davy turistů, aby večer zas vypadli a místní mohli vylézt na ulici. Přes den se tam platí 10$, tak je ideální jet tam večer bez placeni, ubytovat se tam a užít si to. Na kluka mám telefon a můžem tam přespat, chce se mi ale čím dál míň. Tady je dobře a to cestování po městě je fakt únavný.
Čím dál tím víc obdivuju naši bytnou, je strašně energická. Je jí asi 50 a je moc krásná. Včera za náma večer přišla poprosit, jestli bychom mohli otevřít klukům, až se vrátí domů, že je unavená. Byl prý nějaký speciální den, říkala, že její angličtina na vysvětlování nestačí. Nicméně včera praktikovala od 3 rano až do sesti do večera. Bytnej je taky moc fajn chlap, jsou z Khamu, škoda, že se pořádně nedomluvíme. Chcem koupit víno a zkusit se rozmluvit.