Přes Sarnáth a Lumbíní do Káthmándú

Tak dneska ve dvě ráno jsme konečně dorazili do Káthmándú a vychrupli v prvním hostelu u zastávky (za 130rs na osobu). Teda teď jsme už v Nepálu, kde maj vlastní rupie, který vycházej asi tak tři za jednu Kč.

V Bódhgáji bylo tak moc fajn, že se mi odsud nechtělo ani na výlet do Nálandy a Ráržgiru. Byli jsme ale na radu Norbu na jednom místě Mahakály - Kolešrí (Norbu říkal, že buddhisti tak nazývají tohle místo a ne to, kde Buddha šest let meditoval a kde hindu uctívají Mahakálí). Byla to skála s náhorní plošinou asi 60km od Gáji. Buddha tam dlouhý čas učil. Norbu říkal, že se tam dá bezpečně chodit až poslední dobou, že tam cigoši přepadávali poutníky. My to měli dobrý, místo jsme si užili.

Kolešrí - náhorní prošina, kde Buddha trávil hodně času

Vlastně jsme měli výstup se dvěma nevychovanými cigoši (26 let) přímo v areálu Mahábódhi. Trochu jsem jednoho dusil a pak si ho chytla ochranka. Dostával pár výchovných rákoskou a při tom se plazil a spínal rukama jakoby ho lámali kolem. Večer pak jejich matky tloukly hlavama o mříže našeho kláštera a prosili, ať si na synky nestěžujem. Nic moc.

Stúpa na místě prvního učení Buddhy v Sarnáth

Z Bódhgáji jsme jeli na Sarnáth, což je místo, kde Buddha poprvé začal učit. Krásný park za městem, kam se platí vstup, díky čemuž tam je klid (100rs pro cizince, 5rs pro Indy). Místo jsme si užili, krásně se tam meditovalo. Sarnáth leží za Varánásím, nejsvatějším místem hinduistů, kde je i nádraží. Juha chtěl jet dál, já jsem měl chuť zůstat, zpočátku jen turisticky, ale Norbu říkal, ať to navštívíme, že je tam spoustu míst. Dopadlo to myslím ideálně, takže jsme sehnali lístky na 23:00 a měli 5 hodin na prohlídku. Místo bylo opravdu silný a zajímavý. Jeli jsme chvíli lodí po Ganze a po setmění se procházeli po nábřeží. Domorodci mnohem, mnohem příjemnější než v Biháru. Nakonec jsme se zkamarádili se třema asi 12 letýma klukama, který se motali kolem spalování mrtvol. Vzali nás přímo na místo. Asi půl hoďky jsme stáli 3 metry u ohně a pozorovali to a dostávali výklad. 1 mrtvola, potřená máslem, aby to nepáchlo, minimálně 200 kg dřeva, 200rs za kg nejlevnějšího dřeva. 1 várka (asi deset hranic) hori 3 hodiny, pak se dělá obřad popel se sype do Gangy. Děti do 13, let, těhotné ženy a ušktnutí hadem se prý nepálí a hážou do řeky rovnou (koupat jsme se nešli). Lidi sem jezdí umírat do hospiců a dlouho šetří, aby si mohli dovolit hranici. Pro chudý tu maj elektrický pece - 200rs za kremaci.
Místo bylo nějakým způsobem silný a líbilo se mě i Kamče. Nakonec se z kluků zas stali cigoši. Přesvědčovali nás, ať se složíme na ňáký dřevo pro babičky, co na to nemaj, že budeme mít dobrou karmu, že to vybírá kluk, co uhraboval ohně. Byli to hoši, co měli na whisky a tabák a prodávali na tržištích zbytky šperků z popela. Poslal jsem je do háje načež mi odmítli podat ruku. Varánásí stačilo....

Ganga pár desítek metrů pod gatami s hořícími mrtvolami

Varánásí doprava

Varánásí večer

Pak jeden den výlet do Kušinagar, kde Buddha zemřel. Spíme v noci ve vlacích, chvátáme z cikánova. Autobusem na hranici s Nepálem.Přecházíme už za tmy. Kupujeme víza a snažíme se dostat do Lumbíní. Prý už nic nejede a druhý den je stávka autobusů. Nabízí nám cyklorikšu za 1000rs nepálských (300Kč - je to 27 kilometrů) Nikomu nevěříme, odmítáme nahaněče, najdem si nocleh za 100rs na hlavu a dáme véču za 50. Ráno moudřejší večera.
Nekecali, je stávka, silnice jsou blokovaný. Bereme si boty a po snídani vyrážíme. 10 lidí a asi třicet cyklorikšů, kteří soutěží, kdo nás uloví. Jsou sympatický, chtějí si vydělat, tvrdě makaj, ale smějou se. Postupně dostanou všechny holky, Míšu a Jirku (100rs na hlavu). Je mi trapný se nechat vízt na kole takovou dálku. Jdem dál, Juha vidí školní autobus, jedou do Pokhary, Juha nabízí 250 za hlavu. Ne to je školní autobus, můžem jet zadarmo. Nepál! Ostatní jedou, já se rozhoduju pro Lumbíní. Jdu pěšky, bere mě milej kluk na motorce 10km. Ukazuje mi barák, kámoše, nabízí čaj a marihuanu. Děkuji, odmítám, loučí se s úsměvem, nepřemlouvá, jdu, veze mě muslim na další motorce. Pak jdu asi 3 km berou mě nějaký kluci do mikrobusu. Dorazím stejně jako cyklorikšové. Cítím se úžasně, cestou mě oslovovali i holky, lidi jsou milí. Na fotce by je člověk od cigošů z Biháru nepoznal, tihle se ale jinak pohybují a smějí.

Lumbíní
Tady se narodil Buddha. Bylo to zapomenutý místo, od šedesátých let se o to začal starat nepálský král. Teď je to v UNESCO. Najdem hotel Lumbíní village. Majitel, nepálec, student théravády, hlavně ale super byznysmen nám splní, co nám na očích vidí (je tu čisto za 150 rs/noc).
Jdeme do parku, kde se Buddha narodil, meditujem a jdem se projít po místních klášterech. Za setmění dorazím s Kamčou k obrovské stúpě míru, co tu udělali v 90tých letech japonci. Domů jdem asi 4 km po tmě. Nebojím se tu.

japonská stúpa míru

Hodně se bavím s majitelem hotelu, Jupiterem, umí anglicky. Nepál hodně chudá země, mnohem chudší než Indie. Je tu ale mnohem čistěji a zatím ještě i míň přelidníno. Dokonce i na jihu, kde ještě nejsou hory, je něco jako lesy!!! Nepálci mají krále, tenhle se moc nepovedl, na trůn se dostal, jako bratr minulého oblíbeného krále, který s celou rodinou nepřežil masakr v paláci způsobený nejspíš zdrogovaným synem. Jupiter říká, že král je bývalý byznysmen a chová se tak, což lidé nemají rádi. Jeho sklony k autokracii naštvaly všechny. Po miliónových demonstracích v Káthmándú couvnul a je otočil zpět k demokracii. Před pár týdny se dohodli, že se legalizuje i povstalecká maoistická armáda, takže se tu po letech všichni moc těší na mír. Doufám ,jako spousta nepálců, že tak maoisti oslabí, ale na opileckém nevzdělaném venkově..., kdo ví.... Jupitera hlavně štve, že krom daní vládě musí dávat výpalné - příspěvek na revoluci.
Nepál byl vždycky svobodný. Jednou ho zkusili obsadit britové. Nepálští ghurkové bojovali o hladu 21 dní, i starci a ženy. Pak prý britský plukovník prohlásil, že můžou bojovat proti jakékoli armádě světa, ale s národem ghurků. Od tý doby tady respektovali brity a britové si nesmírně vážili ghurků. Nepál neprodukuje nic než byliny z Himálaje a vojáky. Z 30 miliónů nepálců slouží 3 mil. v cizích armádách - 50tis. v Británii, statisíce v Singapuru, Tchaiwanu a Indii. Ta by se bez najmutých nepálců a tibeťanů s Pákistánem těžko kočkovala v horách nad Kašmírem. Jupiter byl hrdý, ale dodal, že zatímco Indie žije z dědictví britů, Nepál nemá nic, bohužel. To jen vysvětlení, proč, když jsou nepálci taky dneska už z 95% hinduisti, je kontakt s nima o tolik příjemnější.

Areál v místě Buddhova narození v Lumbíní a školáci na výletě

Rozhodujeme se v Lumbíní zůstat ještě jeden den. Najímáme Jupitera na výlet do Kapilavastu (města kde Buddha vyrůstal až do 29 let), take do místa kde ašókův sloup označuje narození předchozího (3. historického) buddhy a na místo, kde se Buddha poprvé znovu shledal se svým otcem a synem Ráhulou. Jupiter má spoustu zajímavých precizních informací v čisté angličtině, sám dodává, že je to z úrovně théravády. V Kapilavastu je fajn, dáváne si meditaci a dokonce náhodou zrovna na chvíli ztichne i hudba z repráků nedalekého hindu chrámu.
Většina si pak přeje využít Jupiterovi nabídky na pronájem mikrobusu do Káthmándů, prý tam nic přímého nejede. Platíme dvojnásobek jízdného linky (přes 400rs).
Ráno v 7 se loučíme a nastupujem do prázdného autobusu pred hostelem, jsem z Jupitera nadšen. Ještě chvíli- přece jen nás vypekl. Autobus hned za rohem nabírá spoustu domorodců, stává se to normální linkou. Je ale pravda, že máme místa a řidičovi pomocníci fakt zodpovědně hlídají naše bágly na střeše na každé zastávce.
Po dvou hoďkách tlačení se na sedadle, lezu s Kamčou a Janou na střechu. Iniciuje to Janička a je to super nápad. Klopení zatáček je cítit, nádherný rozhled, vjíždíme do hor. Paráda, fotíme. Vzadu se připojí řidičovi pomocníci, neumí anglicky, ale cítí za nás odpovědnost. Jsou fajn.
Tady lidi makají fakt těžce - terasová políčka kdekoli to svah dovolí, rýži mlátí tak, že tlučou snopy o zem a plevy vyfoukávaj mácháním plácačkama ze slámy. To v Indii foukali hightech vrtulema na kliku. Nejdrsnější je, že skoro všechen štěrk, krerýho se tu spotřebuje opravdu hodně mlátí kladívkama ženský z kamenů, co jim nanosí děti z potolů a řek.

Janička na střeše autobusu do Káthmándú

Pár občerstvovacích zastávek a jsme v 15:00 půl hodiny před Káthmándú.
Zácpa, nic se nehýbe. Stojíme hodinu. Prý bouračka, ještě tak hoďku dvě. Po čtyřech hoďkách je tma, motorky a auta se cpou dopředu, ale nic se moc nehýbe. Seznámíme se s moc zdvořilým klukem mluvícím anglicky.
Je to drsný. V Nepálu je za zabití dopravní nehodou jednorázové odškodné 10tis.rs, při zranění se ale hradí léčení a to jde to statisíců. Nějakej řidič náklaďáku srazil holčičku a i když nebyla mrtvá, nejpíš do ní ještě nacouval. Viděla to její rodina, odmítá peníze, chce lynč. Rodina se zmobilizovala a zatarasila všechny 3 příjezdy do Káthmándů. Nikdo neprojede. Týká se to tisíců, možná desetitisíců lidí. Lidi mají taky své obchody, starosti, někomu možná letí letadlo. Nikdo ale nevyšiluje a není agresivní. Je to prostě smutná situace. Pár kiláků před náma se policie snaží vyjednávat, těžká věc.
Bavíme se s klukem dál. Je to student sociologie, zabývá se populací. Byl v Moskvě a Helsinkách. Vidí to, že se každých 10 let populace Nepálu díky hindu a muslimům (o nichž říká, že chápou děti jako požehnání) zdvojnásobí. (Proto teď v dřív buddhistické zemi je buddhistů 5%, není jich míň než dřív.) Kluk si myslí, že se to zlepší, hlavně vlivem měst. Říká věci stejné jako Ole. Průser je zdejší vztah k ženám. V hinduismu je to sice lepší než v islámu, ale i tak žena je jen doma a stará se o manžela a děti. Když ji nechá kluk nebo umře manžel, může už do smrti leda tak žebrat. Nikdo se nestará u holek o vzdělání. Je to strašně cítit, je to nepříjemné. Je to ale lepší než v Indii (myslím Bihár), kde jsou všude jen chlapi, chlapi a chlapi. Někdy se vodí za ruce, s ženama ne, to je na veřejnosti nemorální. Když jsem tedy sám šlapal do Lumbíní a oslovila mě holka: "How are you? Which country?", byl to dárek.

Káthmándú
Po povalování se na sedadlech ve frontě dorážíme to města v 1 v noci. Bereme první hostel u nádraží (130rs). Ráno jedem ke stúpě Bódhnáth, Míša má kontakt od jedný Francouzky na rodinu lamy Tendzina, co se z pověření 16. Karmapy stará o klášter Monchardon ve Francii. Míša volá, chvíli čekáme u cesty a přichází anglicky mluvící Karma Cering a vysmátý, tělnatý lama Tendzin. Jdem do bytu Tendzinovi sestry, čisto, útulno, milá babička, čaj. Kamča říká, že se cítí jako u babičky, všichni se usmívají. My s Kamčou jdem bydlet do pokoje k sousedům (krásný pokoj s koupelnou pro dva za 300rs), ostatní zůstávají. Cering je průvodce, dělá výpravy turistům a Oleho žákům z Německa. Je to sympaťák, vydělává prachy, má barák vedle a v něm gompu. V ní se v 6 ráno schází tibeťané z okolí na púdžu. Většinou babičky a dědové, děti jsou ve školách nebo makaj. No vlastně jsem byl na poklonách u stúpy i po pátý ráno a poklonovalo tu i dost mladých před tím, než jdou do práce.