Z Rumteku k jezeru

Cestou z Pelingu do Rumteku na tance jsme si koupili v Gangtoku výlet džípem k jezeru Tsongpo. Platili jsme 500 rs na osobu, ofotili nám pasy a chtěli jednu fotku (ostatně je jedno kdo na ní je, hlavně že je zhruba na pas - u víz do Nepálu je to stejný). Oni vyřídili permit, protože už to je blízko hranic. Vlastně jsme od začátku chtěli výlet k jezeru Guru Dongmar, který je v 5000mnm a leží hned u hranice s Tibetem. Říká se, že se ho při odchodu ze Sikkimu dotknul Guru Rinpočhe a od tý doby je bílý. No ale jednak by to vyšlo násobně dráž, ale hlavně tam cizince vůbec nepouští a cestovat tam můžou jen indové.

Nepsal jsem ještě o Sikkimu jako takovým. Po naší cestě je to ráj na zemi. Za celej měsíc se nám nestalo, že by nás chtěl někdo podvést nebo okrást. A to ani když jsme třeba potřebovali večer domluvit narychlo taxík do nemocnice. Nikdo se tu s úlisnou ochotou nevnucuje, ale když pokývnou hlavou je to v pohodě. Můžou vzniknout nedorozumění jako třeba nastoupit do taxíku místo shared taxi (to tady v kopcích funguje místo autobusů, mají stálé trasy a jezdí za pakatel), ale to je vždycky nedorozumění. Lidi jsou tady veselí, holky jsou samostatný, krásný a navoněný.
Sikkim slouží taky jako letovisko pro bohatý indy. Místní jsou rádi, nicméně turisti tady dělají bordel. Za nima taky přichází spousta jiných lidí z jihu, kteří tady dělaj hlavně v Gangtoku v hotelích i cestovkách a místní kultura se pak mění.
Aby to nebyla zas idylka, tak po měsíci se dá říct, že tu proti Evropě nic lepšího není, snad jen něčeho v kultuře lidí. Jídlo je sice levný, ale doma bych si ho většinou sotvakdy vybral. Levný výrobky jsou mnohem větší šmejd než se prodává u nás na tržištích. Každý tři metry je tu krámek a ve všech je naprosto stejný sortiment pár druhů sušenek, limonád a pár dalších věcí. Je to tu duty free zóna, takže je tu opravdu levný alkohol, ale vůbec nemáme potřebu ho kupovat. Nejvíc mě unavuje se dívat, jak je tu úplně sprasená elektřina, instalatéřina a kanalizace. Některý detaily tu neřeší. Truhláři tu dělaj nádherný řezby draků okolo nábytku, ale už je nedošmirglují a nenatřou ze stran, takže zblízka se člověk hodně zklame. Taky občas překvapí, když chodník uprostřed města končí pětimetrovým srázem bez zábradlí, ale jsme v horách tak co...

Vlastně jsem chtěl ještě napsat o lidech, co jsme v Rumteku potkali. Jednak přímo v našem pensionu byl Džumba. Šestiletej kluk, potomek v linii matky 16. Karmapy. Byl to strašnej živel, právě mu začli nejdelší dvouměsíční prázdniny a tak byl u babičky na vesnici, jeho mamka pracuje v Americe. Neustále strašně rychle pobíhal kolem a snažil se nás nějak zapojit. Měl svojí secret room, kde měl Playstation. Buky tvrdil, že v televizních hrách ho nikdo nepřekoná, nicméně Džumba byl ve wrestlingu o několik tříd lepší, já jsem s ním soupeřit nemohl vůbec. Jinak je Džumba z nový generace, umí perfektně, opravdu perfektně anglicky, protože chodí do soukromý školy v angličtině. Mluví nepálí, což je tady v Sikkimu a severní Indii a Nepálu místní jazyk. Říká o sobě, že je tibeťan, ale na otázku: "Jak se řekne tibetsky ahoj?" Odběhnul a za tetou Pemou a vrátil se za chvíli "Taši delek". Jednou jsme se ho ptali jestli nemá nějaký zvláštní jídlo, když má tolik energie. Chvíli říkal co všechno jedl, a pak vytáhl obrovské stříbrné gau s relikviema, co měl přes rameno: "Here is my energy.....It is my power.... It is not so so funy....."

Další zajímavej týpek byl Ian z Dánska. Byl to důchodce, kterej vypadal stejně dánsky jako Ole. Je v důchodu a jeho žena ještě musí pracovat. Bydlí spolu u moře a on má svou loď a přes léto se plaví. Protože říká, že zima v Dánsku je nuda, přijal nabídku a učí teď půl roku malý Šamarpovy mnichy v Tilopa institutu v Himáčal Pradéši. Oni několik hodin denně s jinými učiteli mají čtení, tibetštinu a zpívání púdž a on je 4 hoďky denně učil angličtinu, matematiku, zeměpis, historii a co uznal za vhodné. Osnovy si dělá sám. Říkal jak je za kluky rád, že v Dánsku ho učení bavilo, ale teď by se musel koukat, jak celé hodiny mlátí sms do mobilů a že je rád, že skončil. V institutu teď měli prázdniny, tak se vydal s mníšky ze Sikkimu hledat nějakého tibetského teriéra, aby si ho vzal do Dánska občerstvit chov. Když jsme jeho žáky potkávali, furt se na něj ptali a mluvili o něm s hroznou úctou. On ze sebe buddhistu nijak nedělal, nicméně když si vzpoměl na Kalu rinpočheho, tak se mu třásl hlas a o Olem a Hannah mluvil jako o Amitábhovi a Bílé taře. V mládí byl taky zkouřenej hipík a vzpomínal na život v tichomoří.
Ian byl dodně skeptickej k místnímu vzdělávání. Říkal, že mniši po pár letech učení se tibetštině a rituálům neznají základy toho, co buddha učil. Někteří se to naučí a jsou pak moc dobří, ale většina se rozhodne po čase z kláštera odejít, pořídí si rodiny, mají dobrou reputaci, že byli mnichy, ale umí jen číst a zpívat.
Taky byl stejně jak já vyplesklej z Indie. Prohlásil: "Indie je místo, kterým musíme občas projet, abychom se někam dostali..... Na Indii je jediná, ale moc obdivuhodná věc - že se v tomhle prostředí všichni nezabíjej na potkání." Pod to bych se podepsal. Jinak ho tak vyděsila elektroinstalace v Tilopa institutu, že se rozhodl, že ji tam udělá celou znova - v kapse už nosil zkoušečku. Vlastně jsem ze začátku taky furt rozebíral a opravoval zásuvky na pokojích ubytoven a musím říct, že další úžasná věc je, že je tu elektřina nezabíjí po stovkách.

Výlet k jezeru
K jezeru jsem na konec jel jen sám s Bukym, protože Kamču bolela záda a na džíp si nevěřila. Byl to zajímavý den, protože jsme dostali fajn kluka za průvodce a hodně jsme se bavili. Celou cestu k jezeru se jede kolem plechových baráků, kde jsou vojáci. Slézají sem na zimu, když se jejich posty na hranicích v 5000-6000m nedaj udržet. Tady na čínský hranici se nebojuje od roku 62, takže tu prý maj pohodu. Nicméně to jsou elitní indičtí vojáci - to znamená ne indové. Maj dva pluky ghurků z Nepálu, jeden tibetský a další z horalů odsud a Himáčal Pradéše. Vojáci mají půl roku na hranicích s Pákistánem v Džamü a Kašmíru a pak půl roku relaxují tady u číňanů, kde můžou hrát basket beze strachu.
Náš průvodce byl asi 22letý kluk, prý v desáté třídě propadl z matiky a anglicky se naučil sám. Nicméně byl hodně v obraze, líp než většina lidí v Čechách. Národností byl bhutia, což je něco mezi tibeťany a bhútánci a jsou to původní obyvatelé Sikkimu. Říkal, že s holkama to tu maj v klidu, ne jak v cigošově. Kluci s nima můžou chodit, nicméně do sňatku už většinou mluví rodina, která řeší majetky, jistoty a perspektivy. Říkal ale, že vždycky se dá zdrhnou na měsíc z domu a rodina pak nakonec stejně přijme každýho zpátky. Říkal: "Problém je, že k tomu abys tady měl měl holku, musíš mít auto nebo aspoň motorku. Holky z vyšších vrstev chtěj mít kluky z vyšších vrstev. Holky ze střední vrstvy jako jsem já, chtěj bohatý kluky a chudý holky chtěj taky bohatý kluky." Pak z něj vypadlo, že je bez přítelkyně poté co měl tři najednou a ty se náhodou seznámily... Nicméně když má volno, jezdí s kámošema a báglama vandrovat dolů do džungle, kde nejsou turisti. Marihuanu kouřil, ale nechal toho brzy, protože měl problémy s výškou v horách.
Věděl hodně o dějinách Evropy a myslel, že jsme křesťani, tak nás popichoval s křížovýma výpravama. Srandovní bylo, že to jen tak zkoušel, jestli si necháme srát na hlavu a budem se za ně omlouvat. Povídal, jak jsou rádi, že tady muslimy ještě nemaj jako jinde v Indii a jak jeden místní muslimskej terorista nedávno dělal turistu a nafotil všechny indický vojenský posty a dal to na internet a jak to tady byl velkej průser.
Jinak o sobě říkal, že je z buddhistický rodiny a že matka před svatbou byla křesťanka. On že nebere katolíky ale křesťanství respektuje. Bylo zajímavý, že i když byl hodně sečtělej o buddhismu nevěděl ani základ. Znal mnichy a rituály. Znal karmu, to mu ladilo i s křesťanstvím, ale nevěděl nic o individuální praxi. Když řekl, že zná některý rinpočhe, jak jsou úžasní, tak myslel, že všichni byli rozpoznáni jako inkarnace. Říkali jsme mu o Gendün rinpočhem, kterej odešel do jeskyň jako normální kluk. Mluvili jsme o vzájemně závislém vznikání a pro něj to byl objev. Říkal, že si určitě něco přečte. Je to tady ale tak, že křesťanství se tu docela šíří. Jednak misie maj dost peněz a jednak místní to berou "buďme rádi, že to nejsou muslimové". Váží si charity a vzdělání, které kostely přinášej. Taky křesťanská láska je tu na první pohled víc patrná než buddhistický soucit.
Jinak stejně jako jiní místní lidi říkal, že je tu problémem korupce. Všechno v Sikkimu ovládají rodinné klany, je problém se prosadit mimo. No ale vzhledem k tomu, že hlavní město tu má pár desítek tisíc lidí, těžko se divit. Další věc je, že sem před maoisty uteklo dost lidí z Nepálu, kteří tu makaj na stavbách a usazuje se tu hodně lidí z jihu i z Biháru. Takže lepší to v Sikkimu už asi nebude.

Náš průvodce

Jezero bylo hezký, dělali se tam projížďky na jakách, což jsme odmítli a vyběhli si rychle do4000metrů na kopec, abychom poznali tu rychlou změnu převýšení. Na to, že jsme chvátali hodně, to nebylo nic moc, jen jsme se víc zadýchávali a trochu pobolívala hlava. Na hřebeni se udělalo slunečno tak jsme fotili jak turisti z Evropy. Když jsme potkávali jaky, vždycky nás odháněli průvodci stranou. Jaci jsou docela monstra a mají obrovský rohy do stran. Prý jsou hodně svéhlaví a když jsou otrávení, pohazují hlavou do boků.

Jaci jezero a turista z Indie

Z Rumteku do Pelingu

Mezi tanci jsme si dali cestu do Pelingu. Je to hoďku z Rumteku do Gangtoku a pak 5 až 6 hodin do Pelingu narvaným džípem.
Lístky jsme kupovali až odpoledne, takže jsme nesehnali tři místa v jednou džípu. My z Kamčou jsme sdíleli zadní sedadlo se zajímavýma chlapíkama z Anglie. Náhodou se potkali na cestě po Indii,dostali vedle sebe listky ve vlaku a tak začli cestovat chvíli spolu.
Ten co seděl vedle mě byl noblesní padesátník, cítil jsem starou Anglii, co známe už jen z knížek. Prostě prý cítil, že je dlouho na jednom místě a chtěl se pohnout, tak si dal na dva měsíce cestu do Indie a Bangladéše. Doma opravoval staré domy nebo spíš obchodoval se starožitným stavebním materiálem. Říkal, jak je rád, že se mu podařilo se svou druhou ženou získat dům, kde vyrůstal, že má 3 psy a koně a že se ženou si občas dopřeje návštěvu dobrý restaurace ale stejně tak dobře si stáhnou a upečou králíka na ohni. Byl strašně nešťastný, jak strašně tu v Asii sviní přírodu odpadem. Plánoval, jak bude sponzorovat nějaké poradenství. Zajímala ho buddhistická filosofie, doma chodil k nějakejm theravádinům. Říkal, že bohužel, ale ho mahájánový kláštery, kde v Asii byl nijak nenadchly, že je mu líto, ale nejlíp se cítil v misii matky Terezy v Kalkatě. I když, jak říkal, kázat u Indů proti prezervativům je zločin. Moc jsme si rozuměli, nadchla ho myšlenka, aby si našel někoho, kdo mu z mahájány dá co potřebuje a slíbil přijet s velkým vanem na Vyhlídky na Budvar a pozorovat rybniční ptactvo.
Ten co byl s Kamčou, byl zas doktorant, co přednášel v Torontu a dělal disertační práci na téma změn ve struktuře plodin v globalizaci. Byl chytrý, sečtělý, příjemný, ale tak nějak beze smyslu života. Nicméně byl dost živel. Vyprávěl jak jednou v Indii onemocněl a jak v nemocnici, kde byl ,pacienti kadili na podlahu a nikdo to neuklízel. Jak si to nadšeně fotil pro nevěřící kámoše.

Buky v druhým džípu navázal družbu se slaďoučkýma mladýma thaikama, který tu trávili dovolenou. Byly moc zdvořilý. Měli jen pár dní dovolený, tak v každým městě si jen našli cestovku a obrazili zajímavý místa džípem. Bylo nám jich líto, měli spoustu fotek, ale takhle narychlo cestovat je dost zoufalý. Nicméně u nich je to asi zvykem, jedna projela před tím celou Evropu a byla i v Čechách - Praha, Český Krumlov , Karlovy Vary. Na to že byly ze země, kde théravadový buddhismus ještě relativně kvete, věděli úplný prd. Že prý někde u nich v horách jsou mniši, který jsou moc super a že do klášterů se chodí bussinesmani učit meditovat, aby byli v obchodu lepší. Jinak vůbec nevěděli nic. Nicméně jsme se na základě info od nich rozhodli, že si taky koupíme výlet do hor od cestovky, abychom toho Sikkimu po sézóně užili.

Bukyho kamarádky z Thajska

Peling se nám líbil. Skončili jsme na Juhovo doporučení v hotelu Garuda - doubleroom asi za 200rs. Nicméně kvalita kuchyně byla proměnlivá, takže bychom asi šli jinam. Bonus byly televize na pokoji, nicméně BBC zrnilo moc a CNN neměli a všechno bylo v hindí. Protoze nikde v pokojich v Asii neni vytapeni,sla nam para od pusy jak rano tak vecer.Je po sézóně, takže turisti skoro vůbec nejsou, to je obrovská výhoda, protože na všech místech byl klid.

pohled na Kančendžungu z kláštera Pema Jangce

Klášter Pema Jangce

Okolo Pelingu jsou dva kláštery, jedny z nejstarších v Sikkimu - známější Pema Jangce a druhý na úplně nádherným místě na kopci s výhledem a spoustou stup kam ještě nevede cesta pro džípy a kde bylo úplně božsky. Kláštery jsou ve 3000 metrech n.m. takže v Pelingu, který je jen o 500 metrů níž, je v prosinci pořádná kosa. Kdybych tam byl znovu, zkusil bych se domluvit a strávil pár dní v klášteře. Byla tam škola ňingma, mniši byli ženatí a žili u kláštera, idylka.


Taky jsou u Pelingu zříceniny královskýho paláce ze 17. století, kdy to bylo hlavní město Sikkimu. Hezký a příjemný místo s výhledem na Kančendžungu.

Zříceniny starého královského paláce

V Rumteku

Tak tohle píšu poté, co jsme náš pobyt v Rumteku definitivně ukončili. Díky ubytování to bylo skvělé místo na praxi. Je to Guest house Sunguy, je to první možnost jak zahnout doprava na cestě ke klášteru za bránou u hlavní cesty, kterou hlídají vojáci. Pár turistů je nervních z toho, jak dlouho se tu připravuje jídlo, ale pokud s tím člověk počítá, nechá si vždycky objednat hoďku dopředu a dělá si co se mu zlíbí. Věci jako bramborová kaše, shakshuka - což je něco jako lečo s volským okem a podobně, jsou v Asii k nezaplacení.
Jinak nás tu na pokoji se sprchou bylo 2-5 a platilo se za pokoj 250rs, čisto a klídek. Navíc sem chodili docela zajímaví lidi.
Ze začátku jsme furt chodili nahoru do kláštera. Přece jen je tam gompa, kde byl 16. Karmapa a nad ní je i novější budova, kde je zlatá stúpa s jeho ostatky. Nicméně klášter funguje jako atrakce pro turisty. Jezdí sem hlavně Indové z jihu na rodinné výlety. Napsal bych cigoši, ale je tu proti mým předchozím zážitkům rozdíl v tom, že se jedná o vyšší nebo střední vrstvu. Jsou tedy vzdělaní, čistí a nesnaží se hned někoho připravit o peníze. Nicméně jsou stejně hluční, na můj vkus neomalení a odpadky okamžitě ohlazují, ať už zrovna stojí kdekoli. To prostě přehlížet nejde.
Kdysi nějak vzniklo ohodnocení kláštera na strašnou spoustu miliónů dolarů. Je v tom hodnota starožitností a relikvií, který 16. Karmapa přinesl z Tibetu. Sice je nikdo nevidí, jsou zamčeny někde v patře a hlídají je vojáci, nicméně je to uváděný jako nejdražší kláster a přitahuje tak proudy cigošů. Mniši tedy otvírají gompu kvůli turistům, nechávají je zaplatit vstup 5rs, projít gompou a dojít ke zlatý stúpě, kam většinou nacpou nějaký drobáky pro good luck. V areálu je tedy dost živo, mniši tam obcházejí s mobilama, hrají před bránou kriket s místníma dětma a hlídají turisty. Je to moc smutný, takhle bídný jsem to jinde neviděl. Je možný, že se to mění večer a ráno, když klášter před turisty zavřou, ale nevěřím tomu, protože dost mnichů je vidět jak se poflakujou i v tý době.

nový klášter v Rupteku, respektive ta část, co byla postavena 16. Karmapou

klášter zepředu - nahoře jsou vidět nové budovy postavené po Karmapově smrti

Tím, že jsme v gompě a u stúpy seděli, jsme některý z nich iritovali. Musím říct, že některý ale byli celkem velkorysí. Nicméně jsme postupem času čím dál tím víc zůstávali doma.
Jeden den jsem byl už celej rozsezenej a tak jsem se šel projít. Vylezl jsem nad novej klášter do lesa a šel furt dál, pak se mi zdálo, že cesta nahoru na kopec nevede, tak jsem šel přímo nahoru, byly tam takový skalky, kde jsem se potloukl a trní, který mě rozedřelo do krve. Pozoroval jsem kytky, co u nás rostou v květináčích a myslel na dobrodružný příběhy z džungle. Po hoďce nebo dvou jsem pochopil, že celý les je na smysluplných místech protkán pěšinkama a cestičkama, který vedou všude, kam je třeba a jen idiot leze jako já. To mi nevzalo vítězný pocit, který jsem naposled zažil v osmi letech na rodinný dovolený na Berounce. Píšu to hlavně proto, že když jsem se vracel po široký hřebenový pěšině, objevil jsem typický znaky dnešního stavu Rumteku. Kus kopce je tam vykácený a vykopaný na celkem slušný fotbalový hřiště. Mniši z kláštera tam neustále čutaj. Většinou při tom i shoděj roucho a nazujou kopačky. Vzhledem k tomu, že bych řekl, že se tam bagr nedostal a tenhle plácek si kopali ručně, je třeba uznat, že mají k tomuhle místu vztah. Pokud někdy budou z kláštera odcházet, mělo by se jim přispět na hřiště.
Kus nad hřištěm je ještě retreatové centrum. Kdysi asi vypadalo dobře, dneska je to totální zkáza. Rozbitý okna, plíseň na oknech, mech na stěnách. Nikdo.... Až asi napotřetí jsem tam potkal člověka, nebyl to meditující, ale nějakej hindus, který tam něco kutil....

hřiště a mniši nad novým klášterem v Rumteku

Po čase jsme se rozdělili, skupinka, co měla míň času odjela do západního Sikkimu my zůstali v jednom pokoji s Kamčou a Bukym. Čekali jsme až dorazí Norbu z Bódhgáje a šli ho navštívit. Přijel i se svou skupinkou malířských učňů. Nebyla s ním Ira, ale Kunkhjab a čtyři krásný Francouzky. Kunkhjab je zajímavý kluk, poznal už Kalu rinpočheho a snaží se postavit centrum ve Francii u Le Bost, byl na tříletým odosobnění, ale nedělal z toho žádnou vědu, říkal, že je prostě malíř, a to že je spojený s klášterní tradicí. Hodně toho ví, od Norbua se učí malovat už 18 let, v Sikkimu je po třetí. Francouzky začly nedávno a Norbua asi deptalo, jaký jsou to princezny, takže je furt peskoval. "Můžeš jít přiložit. Odnes nádobí. Přines kávu." Jednou z nich vypadlo, že jim Norbu neukázal, že má bojler a chtěly se k nám jít sprchovat teplou vodou....
Jinak nás Norbu poslal do "starýho kláštera". Je to klášter jen 20 minut dál po silnici co vede z Gangtoku do Rumteku. Založil ho osmý nebo 12. Karmapa a 16. Karmapa ho nechal celkově opravit. Tam je socha mahakály o které Norbu vždycky vypráví. Říká, že 16. Karmapa chtěl
2 metry vysokou, ale sochařům se výklenek zdál malý a tak ji udělali metr a půl. Norbu říká, že postupně dorostla a má dva metry. Klášter je na krásném místě a takovým ostrohu. Je docela malý s rodinnou atmosférou a navíc se tam věnují praxi a je to cítit.

starý klášter Krma Kagjü v Rumteku

Asi dvanáctýho jsme chtěli z Rumteku už vypadnout, šli jsme se k Norbuovi rozloučit a ten na nás dost naléhal, abychom zůstali na tance lamů. Po tom, co jsem je zažil ve Španělsku a v Káthmándú, se nikomu moc nechtělo. Norbu to ale furt opakoval: "To máš jako hamburgr a dobrý jídlo. Tady jsou dobrý mniši, znám je, osm dní předem se dělají púdži Mahakály. Do Tašidingu můžeš zajet kdykoli, stačí vydělat prachy, tance jsou jen jednou do roka."
Rozhodli jsme se jít na první púdžu od půlnoci do šesti a pak jet do Pellingu s tím, že se vrátíme na tance.
První púdža byla celkem fajn. Byl tam Kunkhjab, kterej nám občas řekl, co se děje. Říkal, ať si děláme Karmapu nebo Mahakálu nebo mantrujem. Dostali jsme místo na sezení a přinesli pro nás i misky na čaj. Asi ve tři ráno se ještě podávala nějaká rejžová kaše s kousky masa. Bylo to celkem zajímavý pozorovat. Nejzábavnější byli úplně malí mníšci, kteří ještě neměli texty a kteří pospávali u stěn a různě na sebe celou dobu přepadávali.

Mladí mníšci na púdže po třetí ráno

Když jsme se vrátili z Pelingu, nějak se nám na púdži moc nechtělo, nakonec jsme aspoň na poslední šli já a Kamča. Čekali jsme, že bude od půlnoci do šesti, ale běžela už od devíti a skončila ve tři. Takže jsme se před tanci ještě vyspali a nasnídali. Vlastní tance byla událost pro pár okolních vesnic. Byla tam spousta vysvátkovaných lidí a stánky jak u nás na pouti. Na tancích jsem vydržel do konce jen já, protože mě zajímalo, jak to s tím je. Buky a Kamča vypadli o polední pauze na pokoj praktikovat s tím, že přijdou na konec, kterej měl být po západu slunce.
Vlastní tance byly velkolepý, spousta masek. K tomu tam byli zase dva klauni, kteří plnili pauzy a škádlili děti a dospělé. Ty jsem mohl posoudit a byli opravdu výborní.

divačka na tancích lamů

Informace o tancích jsem se snažil vytáhnout z Kunkhjaba. Řekl mi prostě, že neví vůbec nic. K tomu, aby člověk něco věděl je třeba mít odkaz a každodenně ho praktikovat, proto ho nikdo moc nechce. V klášteře jsou prý dva mniši, kteří ví oč jde a ti znají všechno do detailu. Ostatní neví nic, stejně jako diváci, jen dělají to, co mají naučeno. Kunkjab říkal, že se říká, že mít částečnou znalost je horší než nemít žádnou, že tak vzniká jen víc hloupých představ. Proto asi tance v Evropě nikdy takhle nebudou. Navíc jsem se ho ptal, jestli v klášterech ve Francii něco s tím nechystaj a on, že ne, že Šamar tenhle odkaz do Evropy nechce, že Evropani to prostě vnímají jinak. Nicméně jsem rád, že jsem se kouknul.

Z Káthmándú do Rumteku

Ahoj, tak jsem se dozvěděl, že se tenhle blog rozkřiknul. Nebylo tak moc myšlený, protože byl určen pro lidi z práce a kamarády z Vyhlídek pro info, kde jsme. Píšu tam spoustu věcí, který jsou jinak celkem známý a hlavně to píšu za sebe, protože kolegové mé spolucestující neznají. Jinak by tu bylo mnohem víc zajímavých historek, u kterých já zrovna nejsem.

Z Káthmándú
Poslední den v Káthmándů jsme si užili moc, Helča domluvila setkání se Šerabem rinpočhem, kde jsem pobyli pár minut, měl příjemnou překladatelku a Míša s ním vedl příjemný dialog. Vypada to, že se do Evropy zas brzy koukne. Seděl pod thangkou Čänräziga a Guru Rinpočheho a vypadal úžasně. Viděl jsem ho poprvé, stejně jako Kamila, Helča a Janička. Myslím, že příště si ho v Evropě ujít nenechám.
Z první audience nás Šerabův asistent dovezl k Šamarpovi, který byl ve svém retreatovém centru. Je to příjemné přízemní stavení ve tvaru "U", ale menší než Vyhlídky. Chodí jem na pětileté odosobnění lamové, kteří již dokončili tříleté. Dali nám čaj a dovedli k Šamarovi do pokoje. Bylo to rychlý, Šamar zblízka ještě víc relaxovaný než jindy. Při východu jsme potkali Brooke Webba, jehož články jsme kdysi překládali. Je pravda, že to není kočička, jak by se podle jména zdálo, ale robusní dvoumetrový maník ze San Franciska.

Večer jsme se ještě rozloučili s Karma Jógim, samozřejmě u čhangu. Pak jsem měl dojemný setkání s majitelem restaurace Kančenžunga, kam jsme chodili pít. Sedl si vedle mě se slzama v očích a řekl "pivo". Objednal jsem mu, ale ukázalo se, že hezký servírky jsou jeho dcery. Chtěl si prostě s někým dát pivo před usnutím. Slyšel, že jedem do Sikkimu a vzpomínal jak dělal horskýho vůdce a nosiče v okolí Kančendžungy. Na pivo mě chtěl pozvat a když jsem je zaplatil, dal mi mandarinku, kterou dostal ten den o rinpočheho z ňingmy, který otvíral nový klášter v Bódhnáth, do hospody přišel od něj. Pochválil jsem mu dcery a šel se rozloučit a zaplatit pokoj.

Z Nepálu
Ráno jsme ve 4 ráno stáli před hlavní bránou a báli se aby tam byl taxík do bus parku Gongabon. Bylo jich tam spusta, Nacpalo se nás pět do auta menšího než krátká Fabie, a bágly dali na zahrádku. Mladej řidič kejvnul za 200rs do bus parku, ale myslel Ratna park, což je o hodně blíž. Ostatní se mu smáli, ale nijak se nás nepřetahovali, bylo to příjemný. Dali jsme mu 250.
Autobus byl plně obsazenej a vejfuk kouřil celý ráno, kdy se nevětralo dovnitř. Bylo nám blbě, ale zlepšilo se to. Byla jedna zastávka na pořádný jídlo jinak v poho. Kluci co jeli před náma chytli stávku v dopravě , bourali, náhodou to přežili zdraví a pak jeli celo mrazivou noc bez oken. Cesta vede kolem hor, takže to vypadá rovně a mnohem víc cigošově než jinde v Nepálu. Lidi zase čumí na cokoli. Nic moc.
Hraniční měto Kakarbvita je prdel světa. Sice jsme tu levně spali, ale na jídlo jsme čekali hrozně dlouho, bez důvodu, lidi nic moc. Příjemná byla jen snídaně u jedný babky v plechový boudě, co nám na petrolejovým hořáku dělala placky. Po čtvrté ji došly brambory a cukr do čaje musela dokupovat dvakrát. Byla ale veselá a příjemná a řekla si jen moc málo peněz.
Ráno jsme překročili hranice a byli zpátky v Indii, tady byl ale Dárdžiling, indický letovisko a my hned ze Siliguri, kde jsme si rezervovali lístky na leden zpátky do Dillí, jeli shared džípem do Sikkimu, což není žádnej cigošov.
Teď se věnujem praxi v Rumteku, nemám čas víc psát, tak snad někdy příště. Klášter je mrtvý, respektive je cítit, že není tím, čím byl. Bydlíme v hotelu Sungay u neteře 16. Karmapy. Její dcera je nádherná a výborně vaří. Přijel její strejda, co děla asistenta Thaje Dordžemu, když vypráví o cestě po Asii, je vidět, že mají opravdu moc a moc práce. Program se jim stále víc plní. Když se ptáme, do kláštera nahoru nechodí, stejně jako Šamarpovi mniši a mnišky co jsou asi 1 km odsud. Nikdo to nerozvádí, je s nima dobře. V klášteře nahoře je cítit nervozita. Těšíme se, až pojedem dál na místa Guru Rinpočheho a dál do hor.