V Rumteku

Tak tohle píšu poté, co jsme náš pobyt v Rumteku definitivně ukončili. Díky ubytování to bylo skvělé místo na praxi. Je to Guest house Sunguy, je to první možnost jak zahnout doprava na cestě ke klášteru za bránou u hlavní cesty, kterou hlídají vojáci. Pár turistů je nervních z toho, jak dlouho se tu připravuje jídlo, ale pokud s tím člověk počítá, nechá si vždycky objednat hoďku dopředu a dělá si co se mu zlíbí. Věci jako bramborová kaše, shakshuka - což je něco jako lečo s volským okem a podobně, jsou v Asii k nezaplacení.
Jinak nás tu na pokoji se sprchou bylo 2-5 a platilo se za pokoj 250rs, čisto a klídek. Navíc sem chodili docela zajímaví lidi.
Ze začátku jsme furt chodili nahoru do kláštera. Přece jen je tam gompa, kde byl 16. Karmapa a nad ní je i novější budova, kde je zlatá stúpa s jeho ostatky. Nicméně klášter funguje jako atrakce pro turisty. Jezdí sem hlavně Indové z jihu na rodinné výlety. Napsal bych cigoši, ale je tu proti mým předchozím zážitkům rozdíl v tom, že se jedná o vyšší nebo střední vrstvu. Jsou tedy vzdělaní, čistí a nesnaží se hned někoho připravit o peníze. Nicméně jsou stejně hluční, na můj vkus neomalení a odpadky okamžitě ohlazují, ať už zrovna stojí kdekoli. To prostě přehlížet nejde.
Kdysi nějak vzniklo ohodnocení kláštera na strašnou spoustu miliónů dolarů. Je v tom hodnota starožitností a relikvií, který 16. Karmapa přinesl z Tibetu. Sice je nikdo nevidí, jsou zamčeny někde v patře a hlídají je vojáci, nicméně je to uváděný jako nejdražší kláster a přitahuje tak proudy cigošů. Mniši tedy otvírají gompu kvůli turistům, nechávají je zaplatit vstup 5rs, projít gompou a dojít ke zlatý stúpě, kam většinou nacpou nějaký drobáky pro good luck. V areálu je tedy dost živo, mniši tam obcházejí s mobilama, hrají před bránou kriket s místníma dětma a hlídají turisty. Je to moc smutný, takhle bídný jsem to jinde neviděl. Je možný, že se to mění večer a ráno, když klášter před turisty zavřou, ale nevěřím tomu, protože dost mnichů je vidět jak se poflakujou i v tý době.

nový klášter v Rupteku, respektive ta část, co byla postavena 16. Karmapou

klášter zepředu - nahoře jsou vidět nové budovy postavené po Karmapově smrti

Tím, že jsme v gompě a u stúpy seděli, jsme některý z nich iritovali. Musím říct, že některý ale byli celkem velkorysí. Nicméně jsme postupem času čím dál tím víc zůstávali doma.
Jeden den jsem byl už celej rozsezenej a tak jsem se šel projít. Vylezl jsem nad novej klášter do lesa a šel furt dál, pak se mi zdálo, že cesta nahoru na kopec nevede, tak jsem šel přímo nahoru, byly tam takový skalky, kde jsem se potloukl a trní, který mě rozedřelo do krve. Pozoroval jsem kytky, co u nás rostou v květináčích a myslel na dobrodružný příběhy z džungle. Po hoďce nebo dvou jsem pochopil, že celý les je na smysluplných místech protkán pěšinkama a cestičkama, který vedou všude, kam je třeba a jen idiot leze jako já. To mi nevzalo vítězný pocit, který jsem naposled zažil v osmi letech na rodinný dovolený na Berounce. Píšu to hlavně proto, že když jsem se vracel po široký hřebenový pěšině, objevil jsem typický znaky dnešního stavu Rumteku. Kus kopce je tam vykácený a vykopaný na celkem slušný fotbalový hřiště. Mniši z kláštera tam neustále čutaj. Většinou při tom i shoděj roucho a nazujou kopačky. Vzhledem k tomu, že bych řekl, že se tam bagr nedostal a tenhle plácek si kopali ručně, je třeba uznat, že mají k tomuhle místu vztah. Pokud někdy budou z kláštera odcházet, mělo by se jim přispět na hřiště.
Kus nad hřištěm je ještě retreatové centrum. Kdysi asi vypadalo dobře, dneska je to totální zkáza. Rozbitý okna, plíseň na oknech, mech na stěnách. Nikdo.... Až asi napotřetí jsem tam potkal člověka, nebyl to meditující, ale nějakej hindus, který tam něco kutil....

hřiště a mniši nad novým klášterem v Rumteku

Po čase jsme se rozdělili, skupinka, co měla míň času odjela do západního Sikkimu my zůstali v jednom pokoji s Kamčou a Bukym. Čekali jsme až dorazí Norbu z Bódhgáje a šli ho navštívit. Přijel i se svou skupinkou malířských učňů. Nebyla s ním Ira, ale Kunkhjab a čtyři krásný Francouzky. Kunkhjab je zajímavý kluk, poznal už Kalu rinpočheho a snaží se postavit centrum ve Francii u Le Bost, byl na tříletým odosobnění, ale nedělal z toho žádnou vědu, říkal, že je prostě malíř, a to že je spojený s klášterní tradicí. Hodně toho ví, od Norbua se učí malovat už 18 let, v Sikkimu je po třetí. Francouzky začly nedávno a Norbua asi deptalo, jaký jsou to princezny, takže je furt peskoval. "Můžeš jít přiložit. Odnes nádobí. Přines kávu." Jednou z nich vypadlo, že jim Norbu neukázal, že má bojler a chtěly se k nám jít sprchovat teplou vodou....
Jinak nás Norbu poslal do "starýho kláštera". Je to klášter jen 20 minut dál po silnici co vede z Gangtoku do Rumteku. Založil ho osmý nebo 12. Karmapa a 16. Karmapa ho nechal celkově opravit. Tam je socha mahakály o které Norbu vždycky vypráví. Říká, že 16. Karmapa chtěl
2 metry vysokou, ale sochařům se výklenek zdál malý a tak ji udělali metr a půl. Norbu říká, že postupně dorostla a má dva metry. Klášter je na krásném místě a takovým ostrohu. Je docela malý s rodinnou atmosférou a navíc se tam věnují praxi a je to cítit.

starý klášter Krma Kagjü v Rumteku

Asi dvanáctýho jsme chtěli z Rumteku už vypadnout, šli jsme se k Norbuovi rozloučit a ten na nás dost naléhal, abychom zůstali na tance lamů. Po tom, co jsem je zažil ve Španělsku a v Káthmándú, se nikomu moc nechtělo. Norbu to ale furt opakoval: "To máš jako hamburgr a dobrý jídlo. Tady jsou dobrý mniši, znám je, osm dní předem se dělají púdži Mahakály. Do Tašidingu můžeš zajet kdykoli, stačí vydělat prachy, tance jsou jen jednou do roka."
Rozhodli jsme se jít na první púdžu od půlnoci do šesti a pak jet do Pellingu s tím, že se vrátíme na tance.
První púdža byla celkem fajn. Byl tam Kunkhjab, kterej nám občas řekl, co se děje. Říkal, ať si děláme Karmapu nebo Mahakálu nebo mantrujem. Dostali jsme místo na sezení a přinesli pro nás i misky na čaj. Asi ve tři ráno se ještě podávala nějaká rejžová kaše s kousky masa. Bylo to celkem zajímavý pozorovat. Nejzábavnější byli úplně malí mníšci, kteří ještě neměli texty a kteří pospávali u stěn a různě na sebe celou dobu přepadávali.

Mladí mníšci na púdže po třetí ráno

Když jsme se vrátili z Pelingu, nějak se nám na púdži moc nechtělo, nakonec jsme aspoň na poslední šli já a Kamča. Čekali jsme, že bude od půlnoci do šesti, ale běžela už od devíti a skončila ve tři. Takže jsme se před tanci ještě vyspali a nasnídali. Vlastní tance byla událost pro pár okolních vesnic. Byla tam spousta vysvátkovaných lidí a stánky jak u nás na pouti. Na tancích jsem vydržel do konce jen já, protože mě zajímalo, jak to s tím je. Buky a Kamča vypadli o polední pauze na pokoj praktikovat s tím, že přijdou na konec, kterej měl být po západu slunce.
Vlastní tance byly velkolepý, spousta masek. K tomu tam byli zase dva klauni, kteří plnili pauzy a škádlili děti a dospělé. Ty jsem mohl posoudit a byli opravdu výborní.

divačka na tancích lamů

Informace o tancích jsem se snažil vytáhnout z Kunkhjaba. Řekl mi prostě, že neví vůbec nic. K tomu, aby člověk něco věděl je třeba mít odkaz a každodenně ho praktikovat, proto ho nikdo moc nechce. V klášteře jsou prý dva mniši, kteří ví oč jde a ti znají všechno do detailu. Ostatní neví nic, stejně jako diváci, jen dělají to, co mají naučeno. Kunkjab říkal, že se říká, že mít částečnou znalost je horší než nemít žádnou, že tak vzniká jen víc hloupých představ. Proto asi tance v Evropě nikdy takhle nebudou. Navíc jsem se ho ptal, jestli v klášterech ve Francii něco s tím nechystaj a on, že ne, že Šamar tenhle odkaz do Evropy nechce, že Evropani to prostě vnímají jinak. Nicméně jsem rád, že jsem se kouknul.