Z Káthmándú do Rumteku

Ahoj, tak jsem se dozvěděl, že se tenhle blog rozkřiknul. Nebylo tak moc myšlený, protože byl určen pro lidi z práce a kamarády z Vyhlídek pro info, kde jsme. Píšu tam spoustu věcí, který jsou jinak celkem známý a hlavně to píšu za sebe, protože kolegové mé spolucestující neznají. Jinak by tu bylo mnohem víc zajímavých historek, u kterých já zrovna nejsem.

Z Káthmándú
Poslední den v Káthmándů jsme si užili moc, Helča domluvila setkání se Šerabem rinpočhem, kde jsem pobyli pár minut, měl příjemnou překladatelku a Míša s ním vedl příjemný dialog. Vypada to, že se do Evropy zas brzy koukne. Seděl pod thangkou Čänräziga a Guru Rinpočheho a vypadal úžasně. Viděl jsem ho poprvé, stejně jako Kamila, Helča a Janička. Myslím, že příště si ho v Evropě ujít nenechám.
Z první audience nás Šerabův asistent dovezl k Šamarpovi, který byl ve svém retreatovém centru. Je to příjemné přízemní stavení ve tvaru "U", ale menší než Vyhlídky. Chodí jem na pětileté odosobnění lamové, kteří již dokončili tříleté. Dali nám čaj a dovedli k Šamarovi do pokoje. Bylo to rychlý, Šamar zblízka ještě víc relaxovaný než jindy. Při východu jsme potkali Brooke Webba, jehož články jsme kdysi překládali. Je pravda, že to není kočička, jak by se podle jména zdálo, ale robusní dvoumetrový maník ze San Franciska.

Večer jsme se ještě rozloučili s Karma Jógim, samozřejmě u čhangu. Pak jsem měl dojemný setkání s majitelem restaurace Kančenžunga, kam jsme chodili pít. Sedl si vedle mě se slzama v očích a řekl "pivo". Objednal jsem mu, ale ukázalo se, že hezký servírky jsou jeho dcery. Chtěl si prostě s někým dát pivo před usnutím. Slyšel, že jedem do Sikkimu a vzpomínal jak dělal horskýho vůdce a nosiče v okolí Kančendžungy. Na pivo mě chtěl pozvat a když jsem je zaplatil, dal mi mandarinku, kterou dostal ten den o rinpočheho z ňingmy, který otvíral nový klášter v Bódhnáth, do hospody přišel od něj. Pochválil jsem mu dcery a šel se rozloučit a zaplatit pokoj.

Z Nepálu
Ráno jsme ve 4 ráno stáli před hlavní bránou a báli se aby tam byl taxík do bus parku Gongabon. Bylo jich tam spusta, Nacpalo se nás pět do auta menšího než krátká Fabie, a bágly dali na zahrádku. Mladej řidič kejvnul za 200rs do bus parku, ale myslel Ratna park, což je o hodně blíž. Ostatní se mu smáli, ale nijak se nás nepřetahovali, bylo to příjemný. Dali jsme mu 250.
Autobus byl plně obsazenej a vejfuk kouřil celý ráno, kdy se nevětralo dovnitř. Bylo nám blbě, ale zlepšilo se to. Byla jedna zastávka na pořádný jídlo jinak v poho. Kluci co jeli před náma chytli stávku v dopravě , bourali, náhodou to přežili zdraví a pak jeli celo mrazivou noc bez oken. Cesta vede kolem hor, takže to vypadá rovně a mnohem víc cigošově než jinde v Nepálu. Lidi zase čumí na cokoli. Nic moc.
Hraniční měto Kakarbvita je prdel světa. Sice jsme tu levně spali, ale na jídlo jsme čekali hrozně dlouho, bez důvodu, lidi nic moc. Příjemná byla jen snídaně u jedný babky v plechový boudě, co nám na petrolejovým hořáku dělala placky. Po čtvrté ji došly brambory a cukr do čaje musela dokupovat dvakrát. Byla ale veselá a příjemná a řekla si jen moc málo peněz.
Ráno jsme překročili hranice a byli zpátky v Indii, tady byl ale Dárdžiling, indický letovisko a my hned ze Siliguri, kde jsme si rezervovali lístky na leden zpátky do Dillí, jeli shared džípem do Sikkimu, což není žádnej cigošov.
Teď se věnujem praxi v Rumteku, nemám čas víc psát, tak snad někdy příště. Klášter je mrtvý, respektive je cítit, že není tím, čím byl. Bydlíme v hotelu Sungay u neteře 16. Karmapy. Její dcera je nádherná a výborně vaří. Přijel její strejda, co děla asistenta Thaje Dordžemu, když vypráví o cestě po Asii, je vidět, že mají opravdu moc a moc práce. Program se jim stále víc plní. Když se ptáme, do kláštera nahoru nechodí, stejně jako Šamarpovi mniši a mnišky co jsou asi 1 km odsud. Nikdo to nerozvádí, je s nima dobře. V klášteře nahoře je cítit nervozita. Těšíme se, až pojedem dál na místa Guru Rinpočheho a dál do hor.