Tašiding

Na Nový rok jsme vstali po šesté, abychom stihli ranní džíp do Tašidingu. Probíhalo to všechno v pohodě, takže jsme si dali snídani na zastávce a seznámili se i se dvěma poněkud neurotickými trakaři z Čech. Všechno měli naplánovaný, zanalyzovaný a neustále kritizovali místní lidi. Poté, co strašně pomlouvali pro neschopnost a špatnou angličtinu sympatický korejce, který jsme znali z Kečopari a kteří se s nimi ocitli ve stejné výpravě nás přestali úplně bavit.
Z Yuksomu do Tašidingu jezdí džípy po ránu, zhruba po půl sedmé. Místo se zpravidla dá sehnat, pokud necestuje větší skupinka. Cesta se dá jít i jako trek, ale není to žádná výhra, protože se jde vlastně celou dobu po silnici.
V Tašidingu jsme vystoupili a snažili se najít hotel. Vypadá to tak, že odbočka od zastávky do kopce je obydlená téměř výhradně hinduisty a dolů po silnici (směrem ke klášteru Tašiding) bydlí zase víc buddhistů. Nicméně Tašiding není žádný turistický místo (i když i to se bude bohužel asi rychle měnit), takže kvalita služeb nic moc.
Je tu pár malých hotýlků, co mají jeden až tři pokoje k pronajmutí a dá se tam snad i najíst. Spolehlivý je jedení ve vegetariánským fast foodu na zastávce, kde se dají po celý den koupit momo, placky puri, samosy a čaj. Pokud tu člověk chce strávit pár dní, týdnů, či měsíců, tak je ideální dojít až ke klášteru Tašiding a najít si místo přímo tam. Když to nejde, tak mniši vás poslou do nejbližšího domku. Ideální je mít vlastní vařič, nebo si ho půjčit a vařit si sám. Tak to dělají zkušení praktikující. My jsme měli jen tři dny času, tak jsme zůstali dole ve vesnici v čistém hotýlku.
Prděli na nás jen o trochu míň než v Kečopari. Starali se o nás dvě hezký mladý dcery, který ale měly strašný respekt ze svý obrovský, robusní a přísný mámy, takže když se ta přiblížila, veškerá komunikace s nima končila.
První den jsme se rozkoukávali a zotavovali se z nedospalosti ze Silvestra. Tašiding je malá vesnice na takovém hřebeni v docela malé nadmořské výšce, takže tam v zimě bývá tepleji než v okolí. Je odsud nádherný výhled. Na jedné straně je na kopci kláster Tašiding a na druhou stranu od vesnice je na vyšším kopci druhý slavný klášter. Okolo obou klášterů je spousta stúp s ostatky vysokých jogínů a jeskyně, kde mnoho z nich praktikovalo. To jsme ale na začátku nevěděli, takže ke klášteru Tašiding jsem došel až odpoledne. Místo jsem si prohlídnul jen trochu, protože v gompě probíhala nějaká velká púdža, která mě zlákala. Bylo tam spousta mnichů. Ti v prvních řadách vypadali nádherně s různými tvary vousů a výrazy v tváři .
Další den nám nabídli zápaďani, který jsme tu potkávali výlet do kláštera na protějším kopci. Jeden z nich měl taky problémy se zádama a tak se rozhodli pronajmout džíp. Cesta džípem tam trvala oklikou téměř hodinu i když stačí jen vyběhnou prudký kopec. Hoši byli taky z ňingmy, byli to kolegové našich známých poláků ze Silvestra. Většinou to byli angličani a na náš vkus to byli moc studený čumáci. Znalosti a zkušenosti neměli zdaleka takový jako Tomek s Andrzejem, ale byli víc namyšlení. Na kopci byla opravdu zima. Bylo mlhavo a větrno, takže jsme si idylky moc neužívali. V jedné ze stúp v okolí kláštera jsou ostatky známého létajícího lamy. Žil v osmnástém století a byl známý tím, že mezi těmito dvěma kláštery létal. Když tam člověk stojí na svahu, chápe, že to bylo ryze praktický, vzduchem to je opravdu kousek. V klášteře jsou údajně po většinu roku malý mniši, začátkem ledna ale měli prázdniny, tak bylo místo úplně opuštěný. Jeden člověk z domku vedle nám otevřel gompu, kde jsme si mohl meditovat po libosti. Kousek níž směrem k vesnici je při schodišti takový domek/kaplička s obrázkem nějakého lamy. Vypadalo to kýčovitě, tak nikdo moc nechápal o co jde. Až když jsem šel kolem podruhé, všimnul jsem si, že v kapličce je ve skále zanechaný zřetelný otisky lidského chodidla. Jméno lamy, který ho tam nechal jsem zapomněl, můžete si ho ale přečíst na fotce. Ještě o kousek níž je několik meditačních jeskyň.

tam dole je otisknutý chodidlo - je to úplně zřetelný

Odpoledne jsme se aklimatizovali na místní chlad a chystali jsme se na delší meditaci v gompě, ale místní děti nás odvedli domů na čaj. Máma, která pro nás poslala, tady vyrůstala a její bratr místo udržoval. Hostila nás slaným čajem a místníma preclíkama. Říkala, že bydlí s dětma a manželem v Yuksomu. V domku žila její matka a ta před pár týdny umřela. Říkala, že domek se zahradou a krávou teď přenechají nějakému mladému páru z Tašidingu, s nimiž se už domluvili. Příště si tam můžeme domluvit nocleh. Čaj nás potěšil moc a když jsme dopili, přijel pro nás džíp.

Další den jsme se rozhodli jít do kláštera Tašiding. Večer před tím nám holky s hotelu řekly, abychom tam bybyli večer, že u kláštera bude párty s tancem. Rozhodli jsme se vyjít později a zůstat tam celý den. Kamča byla místem nadšená. Ostatně je těžké nebýt, myslím, že Tašiding je to nejlepší, co je možný v Sikkymu najít. Ještě před vrcholem kopce je vlevo odbočka k důležité jeskyni Guru rinpočheho. Pak se vstoupí do areálu kláštera. Vpravo následuje domek manila - gompa s tisícrukou formou milujících očí, kam chodí lidé z okolí dělat praxe na Čanräziga, hlavně pak za úpňku a při novu a kde se dělá ňjungne.
Potom následuje domek s velkým modlitebním mlýnem, pak je hlavní gompa. Ta má asi čtyři patra, nahoru je ale těžké se dostat. V druhém poschodí, zasvěceném Guru Rinpočhemu, stále probíhala púdža. Za gompou je samostatný domek s místností ochránců, kterou má na starosti jeden místní praktikující, který zde praktikuje neustále, nezávile na tom, jaké akce probíhají okolo. Potom je další domek s gompou a pak začíná skupina stúp ohrazená kameny s vytesanými nápisy manter. Mezi stúpami je zase domek se sochou Guru Rinpočheho, která ze skály sama vystoupila a mnoho dalších míst. Ještě trochu dál na jih je na svahu kremační místo, jedno z vůbec nejslavnějších.

takhle vznikla celá zaď s mantrami, chlapík tesá nepřetržitě od roku 1951, kdy uprchl z Tibetu

malá část "vytesané zdi"

My jsme tady náš první společný den měli jen docela málo času. Cvilku jsem seděl v jeskyni, kde jsme potkali skupinu Oleho ruských žaček z Kazachstánu. Pak nás nahoře u kláštera pozvali vesničanky na čaj. Potom už pomalu končila púdža, tak jsme se tam šli podívat. Jak jsem seděl úplně vzadu mezi dveřma, objevil se najednou Buky. Trávil tady u kláštera už pátý den, celý den jen sypal mandalu nebo obcháze "kora" kolem kláštera a stúp. Říkal, že to je moc významná púdža, která tu je jen jedenkrát za rok, pokud přijme pozvání někdo z vysokých lamů, kdo ji může vést. Hlavní lama měl být nějaký významný khenpo ňingmy. Půdža končila rozdáváním nšktaru, jídla a šňůrek stejně jako iniciace. Jak jsem tak strkal všechny ty věci do pusy a povídal si s Bukym, snědl jsem i rýži, která se měla vyhodit do v vzduch jako symbol darování, čímž jsem okolostojící vesničany pobavil. Venkovani, kteří sem nepáchli celých osm dní púdži zaplnili teď na konci všechna volná místa. mniši pak každýmu rozdali sáček s jídlem cog, kde byly nějaký sušenky, bonbóny a ovoce. po skončení hlavní lama vyprávěl ještě nějaký příběh ze života Ješe Cchogjal, čemuž jsme samozřejmě nerozuměli a nikdo nám nepřekládal.
Venku u příchodu ke klášteru uz bylo postavený jeviště. Ptali jsme se: "Bude párty?" "Bude, ale nejdříve budem obcházet kora." To se taky stalo. První šli asi tři mladí mniši s bubnem a za nimi následovali postupně všichni vesničani. Obcházeli třikrát okruh kolem klášterních staveb a stúp a zpívali mantru Guru Rinpočheho "ÓM Á HUNG, BENSA GURU PEMÄ SIDDHI HUNG".
Pak se všichnipřesunuli k jevišti a začlo vystoupení. Skoro každý mladý člověk z vesnice se účasnil nějakého sborového tance nebo zpěvu. Někdo měl dokonce sólo. Byl tam i konferenciér, který dam i z CD pouštěl hudbu. Úžasný byly děti. Třeba dva asi desetiletí kluci tančili a hráli, že se přetahují o stejně starou holčičku. Všichni se bavili. O nás jako o hosty se měli tendenci starat a neustále nám nabízeli místa v první řadě. Pár holek obcházelo diváky s kelímky a čajem. Vystoupení trvala asi dvě hodiny. Pak se rozdávalo jídlo - výborný dalbát i s kuřecím masem. Vše bylo zdarma. Po jídle se rozdávalo pivo čang a začlo se tančit. Kamča chvilku tančila s mladými mnichy v civilu a pak jsme s rodinou našich bytných vyrazili domů do vesnice. Byli jsme z místa nadšení, rozhodli jsme se tu ještě den zůstat.
Ráno jsme hned vyrazili zpět ke klášteru. Buky nám řekl několik věcí, co mu řekli a my celou dobu meditovali nebo obcházeli. Jednou jsem na východní staně oblejzal a hledal kámen ÓM Á HUNG, o němž mi Buky říkal, že tam je. Sympatický mnich mě tam vzal a ukázal mi jej. Tibetské slabiky napsala krví, která jí tekla z nosu na skálu Ješe Cchogjal. Ve skále je to pořád patrné. Pak mi mnich něco ukazoval, ale to už jsem mu nerozuměl, tak jsem odešel. Uviděl mě zase za chvíli, kdy jsem místo šel ukázat Kamče, pak nás vzal, a odvedl nás na skálu a ukázal nám jeskyni Ješe Cchogjak. Ukázal na ní a řekl. "Gom , meditejšn", tak jsem tak strávil krásnou hoďku. Taky kremační místo bylo zajímavý a všechny stúpy. Byl to nádherný den. Tohle je to místo, kam se chceme ještě někdy vrátit a zůstat déle. Domů jsme došli za tmy.