Tenhle blog jsem začal psát při cestě na buddhistická místa v Indii a Nepálu na podzim 2006. Původně to byl jen záznam dojmů a pocitů z exotické cesty pro kolegy a práce a další nebuddhisty. Protože se ale adresa rozkřikla mezi kamarády, postupně jsem tam psal i víc věcí, které se týkaly praxe a buddhismu obecně.
Myslím, že většinou jsem tam sepisoval relativně čerstvé dojmy, takže šok ze setkání s asijskou kulturou v přelidněné Indii je docela autentický. Myslím, že se s ním setká každý, kdo necestuje po luxusních hotelích s cestovkou. Na druhé straně se mi pocity po dvou měsících taky hodně změnily. Záznamy z prvních dní jsem ale už neupravoval a nechal je takové, jaké byly. Nakonec jsem se tedy rozhodl blog doplnit o fotky, dopsat poslední dny z cesty, ale jinak jsem ho v postatě nechal původní.
Vyrazili jsme ve skupině 10 lidí z Prahy 29 října 2006. Vedl nás Petr Juha, který byl na všech místech už o rok dřív. Bylo to pro nás výhodné, že nás přece jen v Dillí dostrkal do prvních hotelů a měl zkušenosti s kupováním lístků na vlak atd. Míša Ditrich měl nějaké zkušenosti z cest do Thajska a Nepálu ze svého předbuddhiského období. Já, Kamča, Janička, Helenka, Štěpán, Jirka, Terezka ani Buky jsme tak daleko na Východě před tím ještě nebyli a myslím, že dojmy jsme měli podobné a podobně se nám i časem měnily. Postupně jsme se pak cestou podle potřeby rozdělovali a znovu scházeli, už proto, že každý z nás měl jiné množství času. Myslím, že se nám podařilo navštívit všechna místa, co jsme plánovali a například jsme se díky doporučení našeho známého malíře thanek Norbua podívali i na místo Kolešrí asi 60 km od Bódhgáje a do starého kláštera Kagjü v Rumteku, což hodně našich kamarádů minulo. Možná i v tom je tedy nějaký informační benefit pro další cestovatele.
První dvě kapitoly jsou tedy třeba bez diakritiky. Co se týče vzhledu, předělal jsem to tak, aby se napravo,ve sloupci archivu, zobrazovali nejprve nestarší věci. Nepodařilo se mi bohužel vymyslet jak to udělat, aby se tam rovnou zobrazovaly názvy kapitol a nemusely se rozklikávat jednotlivé dny a měsíce.
Sunday, January 28, 2007
Friday, January 26, 2007
Poslední dny v Indii
Hned po příjezdu na nádraží jsme se začli dohadovat s rikši o ceně do Karmapova institutu KIBI, kde jsme chtěli ukončit náš pobyt. Je to ve čtvrti Merhauli vzadu za hotelem Quatab. Nakonec jsme uhádali 80rs a vyrazili. Byli jsme v sandálech a docela nalehko, takže jsme během skoro hodinové cesty pořádně promrzli. Dillí bylo totiž nečekaně chladné.
Po příjezdu do KIBI jsme prolezli opuštěnou vrátnicí do areálu. Nevstávalo se tu moc brzy, takže jsme se chvilku potloukali, než jsme potkali jako prvního našeho známého Kunkjaba z Francie. Dorazili z Kalimpongu do Dillí o pár hodin dřív. Ten nám přivedl správce. Za ubytování chtěli 700rs za pokoj. Řekli jsme, že je to moc, že už jsme na konci cesty a ptali se po něčem levnějším v okolí. Protože jim ještě nenastoupili studenti a pokoje měli volné, řekli, že můžem bydlet za dobrovolný příspěvek. Dali jsme 500rs a těši se, že zbytek peněz darujeme karmapovi. Opět nám potvrdili, že Karmapa přijede v noci. Vybalili jsme se na pokoji a šli se s francouzi nasnídat do stánku na ulici.
Pak jsme se rozhodli nakoupi za zbytek peněz knížky o dharmě. Ptali jsme se kluka z vrátnice a pár mnichů, ti nás všichni odkázali na Tibetan camp.
Vydali jsme se tam motorikšou a bylo to opět strašně daleko. Původně jsme se vydali mezi domy tam kde rikša zastavil a ukázal nám. Byla to ale úplně normální špinavá cigošská štvrť, zkoušeli jsme asi čtvrt hodiny hledat knihkupectví a pak nás poslali na druhou stranu hlavní ulice. Tam to byl tibetský tábor a bylo to úplně jiný. Bylo tam o poznání čistěji, knihkupectví několik, čistí nevyděšení psi a dospělí hrající si s dětma. Jen žebráků tam bylo víc, ale všichni, úplně všichni byli indové. Nakoupili se vraceli se zpět do KIBI.
Chtěli jsme se trochu prospat, abychom vstali po druhé ráno a stihli přivítat Karmapu hned po návratu do Asie. Pak jsme se zeptali zprávce, jestli čas sedí a ten nám řekl, že Karmapa přijíždí o den déle, jeho letadlo přilétalo hodinu po našem odletu, který jsme právě potvrdili. Bylo to jako studená sprcha. První věc, která nám tu opravdu nevyšla. Budeme muset najít jinou příležitost.
Další den ráno už jsme jen přežívali a snažili jsme se praktikovat na pokoji. Nic nás v Dillí nelákalo. Je potřeba říct, že jsme teď byli také v úplně jiném Dillí než před tím. Tohle bylo Nové Dillí a ještě úplně luxusní čtvrť. Je tu spousta univerzit, státních úřadů, výzkumných ústavů atd. Spousta krásných rozlehlých parků, kde není přelidněno. Kde se úředníci o pauzách procházejí, piknikují nebo hrají kriket. Z chudších čtvrtí sem trvá cesta dlouho a hlavně to taky stojí desítky rupií, takže sem nikdo nejezdí. Tam lidi bydlí v odpadkách a lezou si po hlavách ve stísněných prostorech. No, ale v čechách máme taky různý čtvrti, takže těžko soudit.
V bufetu před jednou univerzitou jsme si povídali z místníma studentama. Měli po zkouškovým a jen tak se tam scházeli posbírat informace o novém semestru nebo domluvit nějakou společnou akci. Všichni tam byli svými auty nebo na motorkách. Dodělávali MBA. Říkal jsem, že na to jsou ve dvaceti dost mladí. Smáli se, že ne, že většina z nich začala chodit do školy ve třech, maximálně čtyřech letech. Asi tady bohatství taky zavazuje.... Byly to fajn mladí lidé.
Pak jsme se už jen naposledy zabalili. A vyrazili na letiště, všechno probíhalo hladce a vždycky nás někdo popostrčil na správný místo, když jsme se někde zakoukali. Najednou se nám domů vůbec nechtělo. Bylo zamozřejmý, že se nám špatně odjíždělo z buddhistických míst, ale že se tak aklimatizujeme v Indii jsme nečekali. Nicméně to bylo asi u mně spojený hodně s tím, že tady jsem měl opravdu volno a hned z letiště v Praze jsem se chystal do práce. A bohužel jsem se vracel s pocitem, že ten standardní evropský efektivní systém práce nás občas pohltí víc než bychom chtěli.
Thursday, January 25, 2007
Zpátky do Dillí
Cestou z Kalimpongu do Siliguri se krajina postupně přestává vlnit a řeky se sklidňují. Měl jsem obavy, jak budu vnímat Indii teď. Při pomyšlení na cigošov se mi dělala husí kůže. Nakonec to ale bylo úplně jinak.
V Siliguri jsme si v klidu dali čaj a vybrali si rikšu, který se nám líbil a nechali se odvést na nádraží NJP (New Jaipalguri), bágly dali do úschovny a protože do odjezdu vlaku zbývalo ještě sedm hodin, vydali jsme se zpět do města. S potvrzením letenek přes internet jsme nepochodili a po večeři ještě bylo dost času. Prošli jsme pár obchodů, koupili si výborný betelový "pan" a ještě se nechali zlákat na boliwoodský akčňák do kina. Bylo to v bengálštině, ale nelitovali jsme. Připomínalo mi belmondovky jako Muž z Hongkongu. Některý scény byly jak z Matrixu. Pěstní bitky trochu jak Šimon a Matouš. Romantický scény byly z nádherných čistých parků, lesů, hor nebo prázdných dálnic, kde byli jen ti dva zamilovaní. Možná indové vidí situaci vždycky takhle čistě:-). Kamče trochu vadilo, že před náma sedící ind plival na zem a když si zapálil cigaretu, tak ho požádala, aby jí típnul. Udělal to. Film se nám líbil, bohužel jsme odešli na vlak před koncem.
Ve vlaku (Brahmaputra mail)bylo všechno v pohodě. Brzy jsme usli a vstávali až po sedmé ráno. Pořád jsem pokukovak z okna, kdy už začne ten Bihár, ale neviděli jsme žádné dramatické scény. Zdá se, že jsme si tu hodně zvykli i na tu vlastní Indii. Města ve středu Biháru byla zas dost drsná, ale už nás to nijak moc nevyvádělo z míry.
S náma v oddělení cestovalo pár obchodníků ze Siliguri, moc se s náma nebavili, hráli karty a byli sympatičtí. Někde okolo Varánásí si k nám přisedlo během dne i pár dalších chlápků, kteří cestovali z práce a jeli jen pár zastávek. Jeden z nich si s náma začal povídat. Byli hrdí na to že jsou indové a trochu se nás snažil dobírat. Měl dojem, že u nás jíme jen hamburgry, furt se strašně honíme a stresujem a nejspíš jsme hrozně promiskuitní. My jsme mu povídali o Čechách a on o Indii. Bylo to zajímavý. Všichni měli manželky, které jim vybrali jejich rodiče a všichni byli spokojeni. Nicméně chlapík říkal, že jeho děti si už ženy nejspíš vyberou sami, že doba se tam taky mění. Jeden z nich vypadal jako strýček Jedlička a byl ještě víc patriot než ostatní. Mluvili zajímavě a rozumně, moc milí lidé.
Usli jsme asi po jedenácté večer a ráno v šest už jsme byli v Dillí.
V Siliguri jsme si v klidu dali čaj a vybrali si rikšu, který se nám líbil a nechali se odvést na nádraží NJP (New Jaipalguri), bágly dali do úschovny a protože do odjezdu vlaku zbývalo ještě sedm hodin, vydali jsme se zpět do města. S potvrzením letenek přes internet jsme nepochodili a po večeři ještě bylo dost času. Prošli jsme pár obchodů, koupili si výborný betelový "pan" a ještě se nechali zlákat na boliwoodský akčňák do kina. Bylo to v bengálštině, ale nelitovali jsme. Připomínalo mi belmondovky jako Muž z Hongkongu. Některý scény byly jak z Matrixu. Pěstní bitky trochu jak Šimon a Matouš. Romantický scény byly z nádherných čistých parků, lesů, hor nebo prázdných dálnic, kde byli jen ti dva zamilovaní. Možná indové vidí situaci vždycky takhle čistě:-). Kamče trochu vadilo, že před náma sedící ind plival na zem a když si zapálil cigaretu, tak ho požádala, aby jí típnul. Udělal to. Film se nám líbil, bohužel jsme odešli na vlak před koncem.
Ve vlaku (Brahmaputra mail)bylo všechno v pohodě. Brzy jsme usli a vstávali až po sedmé ráno. Pořád jsem pokukovak z okna, kdy už začne ten Bihár, ale neviděli jsme žádné dramatické scény. Zdá se, že jsme si tu hodně zvykli i na tu vlastní Indii. Města ve středu Biháru byla zas dost drsná, ale už nás to nijak moc nevyvádělo z míry.
S náma v oddělení cestovalo pár obchodníků ze Siliguri, moc se s náma nebavili, hráli karty a byli sympatičtí. Někde okolo Varánásí si k nám přisedlo během dne i pár dalších chlápků, kteří cestovali z práce a jeli jen pár zastávek. Jeden z nich si s náma začal povídat. Byli hrdí na to že jsou indové a trochu se nás snažil dobírat. Měl dojem, že u nás jíme jen hamburgry, furt se strašně honíme a stresujem a nejspíš jsme hrozně promiskuitní. My jsme mu povídali o Čechách a on o Indii. Bylo to zajímavý. Všichni měli manželky, které jim vybrali jejich rodiče a všichni byli spokojeni. Nicméně chlapík říkal, že jeho děti si už ženy nejspíš vyberou sami, že doba se tam taky mění. Jeden z nich vypadal jako strýček Jedlička a byl ještě víc patriot než ostatní. Mluvili zajímavě a rozumně, moc milí lidé.
Usli jsme asi po jedenácté večer a ráno v šest už jsme byli v Dillí.
Kalimpong
Ráno jsme čekali po sedmé na džíp ve vesnici Tašiding. Slyšeli jsme, že někdy může být problém sehnat volné místo. My jsme ho neměli a hladce dojeli do Jorethangu. Tam jsme kopili pár lahví místní luxusní whisky Shangrila jako dárky do čech (už nehrozilo, že s batohy budem pochodovat kilometry pěšky) a sedli do džípu směr Kalimpong. Cesta tam probíhala hladce, až na to že džíp nějak mlel z posledního, musel se roztlačovat a opravdu bát jsem se začal, když začlo být jasné, že brzdy taky nejsou v pořádku. Řidič se snažil s opravou počkat na Kalimpong, nicméně to nešlo, tak zastavil hned jak jsme vyjeli ze Sikkimu u servisu a najal pro nás jiný džíp i s řidičem.
V Kalimpongu jsme se chtěli nechat odvést k rezidenci Karmapy. Stojí to taxíkem 35-40rs a je potřeba se ptát na "11th mile". Bohužel Karmapa na místě nebyl, což jsme čekali, ale nebyl tam ani jeho asistent Cultrim Namgjal, kterého jsme znali z Rumteku. Protože tam neměli místo na ubytování a levný hotel nám obsadili kamarádi z Francie, které jsme opět potkali, rozhodli jsme se vrátit do centra a najít si přespání tam. Ještě jsme se dozvěděli, že Karmapa by měl 9.ledna přiletět do Dillí, takže ho tam skoro určitě potkáme.
Čas v Kalimpongu jsme tedy strávili praxí a chozením po městě. Snažili jsme se koupit pro kamarády nějaké disky na mandaly, jak nám psal Jára Pešta. Nisméně ani po usilovném hledání tu nebyla ta kvalitní ruční práce jako někde v Káthmándú. Koupili jsme tedy, co jsme mohli a ještě pár drobných dárků do čech. Spali jsme v luxusním hotelu Šambala, kde nám Kamča domluvila obrovskou slevu, protože zrovna nebyla sezóna a nikdo tam nebyl.
V neděli jsme v poledne zaplatili a sedli do džípu do Siliguri, protože město bylo celkem vylidněný a obchody zavřený. Zdá se, že v Západním Bengálsku neděle světí víc než jinde.
V Kalimpongu jsme se chtěli nechat odvést k rezidenci Karmapy. Stojí to taxíkem 35-40rs a je potřeba se ptát na "11th mile". Bohužel Karmapa na místě nebyl, což jsme čekali, ale nebyl tam ani jeho asistent Cultrim Namgjal, kterého jsme znali z Rumteku. Protože tam neměli místo na ubytování a levný hotel nám obsadili kamarádi z Francie, které jsme opět potkali, rozhodli jsme se vrátit do centra a najít si přespání tam. Ještě jsme se dozvěděli, že Karmapa by měl 9.ledna přiletět do Dillí, takže ho tam skoro určitě potkáme.
Čas v Kalimpongu jsme tedy strávili praxí a chozením po městě. Snažili jsme se koupit pro kamarády nějaké disky na mandaly, jak nám psal Jára Pešta. Nisméně ani po usilovném hledání tu nebyla ta kvalitní ruční práce jako někde v Káthmándú. Koupili jsme tedy, co jsme mohli a ještě pár drobných dárků do čech. Spali jsme v luxusním hotelu Šambala, kde nám Kamča domluvila obrovskou slevu, protože zrovna nebyla sezóna a nikdo tam nebyl.
V neděli jsme v poledne zaplatili a sedli do džípu do Siliguri, protože město bylo celkem vylidněný a obchody zavřený. Zdá se, že v Západním Bengálsku neděle světí víc než jinde.
Wednesday, January 24, 2007
Tašiding
Na Nový rok jsme vstali po šesté, abychom stihli ranní džíp do Tašidingu. Probíhalo to všechno v pohodě, takže jsme si dali snídani na zastávce a seznámili se i se dvěma poněkud neurotickými trakaři z Čech. Všechno měli naplánovaný, zanalyzovaný a neustále kritizovali místní lidi. Poté, co strašně pomlouvali pro neschopnost a špatnou angličtinu sympatický korejce, který jsme znali z Kečopari a kteří se s nimi ocitli ve stejné výpravě nás přestali úplně bavit.
Z Yuksomu do Tašidingu jezdí džípy po ránu, zhruba po půl sedmé. Místo se zpravidla dá sehnat, pokud necestuje větší skupinka. Cesta se dá jít i jako trek, ale není to žádná výhra, protože se jde vlastně celou dobu po silnici.
V Tašidingu jsme vystoupili a snažili se najít hotel. Vypadá to tak, že odbočka od zastávky do kopce je obydlená téměř výhradně hinduisty a dolů po silnici (směrem ke klášteru Tašiding) bydlí zase víc buddhistů. Nicméně Tašiding není žádný turistický místo (i když i to se bude bohužel asi rychle měnit), takže kvalita služeb nic moc.
Je tu pár malých hotýlků, co mají jeden až tři pokoje k pronajmutí a dá se tam snad i najíst. Spolehlivý je jedení ve vegetariánským fast foodu na zastávce, kde se dají po celý den koupit momo, placky puri, samosy a čaj. Pokud tu člověk chce strávit pár dní, týdnů, či měsíců, tak je ideální dojít až ke klášteru Tašiding a najít si místo přímo tam. Když to nejde, tak mniši vás poslou do nejbližšího domku. Ideální je mít vlastní vařič, nebo si ho půjčit a vařit si sám. Tak to dělají zkušení praktikující. My jsme měli jen tři dny času, tak jsme zůstali dole ve vesnici v čistém hotýlku.
Prděli na nás jen o trochu míň než v Kečopari. Starali se o nás dvě hezký mladý dcery, který ale měly strašný respekt ze svý obrovský, robusní a přísný mámy, takže když se ta přiblížila, veškerá komunikace s nima končila.
První den jsme se rozkoukávali a zotavovali se z nedospalosti ze Silvestra. Tašiding je malá vesnice na takovém hřebeni v docela malé nadmořské výšce, takže tam v zimě bývá tepleji než v okolí. Je odsud nádherný výhled. Na jedné straně je na kopci kláster Tašiding a na druhou stranu od vesnice je na vyšším kopci druhý slavný klášter. Okolo obou klášterů je spousta stúp s ostatky vysokých jogínů a jeskyně, kde mnoho z nich praktikovalo. To jsme ale na začátku nevěděli, takže ke klášteru Tašiding jsem došel až odpoledne. Místo jsem si prohlídnul jen trochu, protože v gompě probíhala nějaká velká púdža, která mě zlákala. Bylo tam spousta mnichů. Ti v prvních řadách vypadali nádherně s různými tvary vousů a výrazy v tváři .
Další den nám nabídli zápaďani, který jsme tu potkávali výlet do kláštera na protějším kopci. Jeden z nich měl taky problémy se zádama a tak se rozhodli pronajmout džíp. Cesta džípem tam trvala oklikou téměř hodinu i když stačí jen vyběhnou prudký kopec. Hoši byli taky z ňingmy, byli to kolegové našich známých poláků ze Silvestra. Většinou to byli angličani a na náš vkus to byli moc studený čumáci. Znalosti a zkušenosti neměli zdaleka takový jako Tomek s Andrzejem, ale byli víc namyšlení. Na kopci byla opravdu zima. Bylo mlhavo a větrno, takže jsme si idylky moc neužívali. V jedné ze stúp v okolí kláštera jsou ostatky známého létajícího lamy. Žil v osmnástém století a byl známý tím, že mezi těmito dvěma kláštery létal. Když tam člověk stojí na svahu, chápe, že to bylo ryze praktický, vzduchem to je opravdu kousek. V klášteře jsou údajně po většinu roku malý mniši, začátkem ledna ale měli prázdniny, tak bylo místo úplně opuštěný. Jeden člověk z domku vedle nám otevřel gompu, kde jsme si mohl meditovat po libosti. Kousek níž směrem k vesnici je při schodišti takový domek/kaplička s obrázkem nějakého lamy. Vypadalo to kýčovitě, tak nikdo moc nechápal o co jde. Až když jsem šel kolem podruhé, všimnul jsem si, že v kapličce je ve skále zanechaný zřetelný otisky lidského chodidla. Jméno lamy, který ho tam nechal jsem zapomněl, můžete si ho ale přečíst na fotce. Ještě o kousek níž je několik meditačních jeskyň.
tam dole je otisknutý chodidlo - je to úplně zřetelný
Odpoledne jsme se aklimatizovali na místní chlad a chystali jsme se na delší meditaci v gompě, ale místní děti nás odvedli domů na čaj. Máma, která pro nás poslala, tady vyrůstala a její bratr místo udržoval. Hostila nás slaným čajem a místníma preclíkama. Říkala, že bydlí s dětma a manželem v Yuksomu. V domku žila její matka a ta před pár týdny umřela. Říkala, že domek se zahradou a krávou teď přenechají nějakému mladému páru z Tašidingu, s nimiž se už domluvili. Příště si tam můžeme domluvit nocleh. Čaj nás potěšil moc a když jsme dopili, přijel pro nás džíp.
Další den jsme se rozhodli jít do kláštera Tašiding. Večer před tím nám holky s hotelu řekly, abychom tam bybyli večer, že u kláštera bude párty s tancem. Rozhodli jsme se vyjít později a zůstat tam celý den. Kamča byla místem nadšená. Ostatně je těžké nebýt, myslím, že Tašiding je to nejlepší, co je možný v Sikkymu najít. Ještě před vrcholem kopce je vlevo odbočka k důležité jeskyni Guru rinpočheho. Pak se vstoupí do areálu kláštera. Vpravo následuje domek manila - gompa s tisícrukou formou milujících očí, kam chodí lidé z okolí dělat praxe na Čanräziga, hlavně pak za úpňku a při novu a kde se dělá ňjungne.
Potom následuje domek s velkým modlitebním mlýnem, pak je hlavní gompa. Ta má asi čtyři patra, nahoru je ale těžké se dostat. V druhém poschodí, zasvěceném Guru Rinpočhemu, stále probíhala púdža. Za gompou je samostatný domek s místností ochránců, kterou má na starosti jeden místní praktikující, který zde praktikuje neustále, nezávile na tom, jaké akce probíhají okolo. Potom je další domek s gompou a pak začíná skupina stúp ohrazená kameny s vytesanými nápisy manter. Mezi stúpami je zase domek se sochou Guru Rinpočheho, která ze skály sama vystoupila a mnoho dalších míst. Ještě trochu dál na jih je na svahu kremační místo, jedno z vůbec nejslavnějších.
takhle vznikla celá zaď s mantrami, chlapík tesá nepřetržitě od roku 1951, kdy uprchl z Tibetu
malá část "vytesané zdi"
My jsme tady náš první společný den měli jen docela málo času. Cvilku jsem seděl v jeskyni, kde jsme potkali skupinu Oleho ruských žaček z Kazachstánu. Pak nás nahoře u kláštera pozvali vesničanky na čaj. Potom už pomalu končila púdža, tak jsme se tam šli podívat. Jak jsem seděl úplně vzadu mezi dveřma, objevil se najednou Buky. Trávil tady u kláštera už pátý den, celý den jen sypal mandalu nebo obcháze "kora" kolem kláštera a stúp. Říkal, že to je moc významná púdža, která tu je jen jedenkrát za rok, pokud přijme pozvání někdo z vysokých lamů, kdo ji může vést. Hlavní lama měl být nějaký významný khenpo ňingmy. Půdža končila rozdáváním nšktaru, jídla a šňůrek stejně jako iniciace. Jak jsem tak strkal všechny ty věci do pusy a povídal si s Bukym, snědl jsem i rýži, která se měla vyhodit do v vzduch jako symbol darování, čímž jsem okolostojící vesničany pobavil. Venkovani, kteří sem nepáchli celých osm dní púdži zaplnili teď na konci všechna volná místa. mniši pak každýmu rozdali sáček s jídlem cog, kde byly nějaký sušenky, bonbóny a ovoce. po skončení hlavní lama vyprávěl ještě nějaký příběh ze života Ješe Cchogjal, čemuž jsme samozřejmě nerozuměli a nikdo nám nepřekládal.
Venku u příchodu ke klášteru uz bylo postavený jeviště. Ptali jsme se: "Bude párty?" "Bude, ale nejdříve budem obcházet kora." To se taky stalo. První šli asi tři mladí mniši s bubnem a za nimi následovali postupně všichni vesničani. Obcházeli třikrát okruh kolem klášterních staveb a stúp a zpívali mantru Guru Rinpočheho "ÓM Á HUNG, BENSA GURU PEMÄ SIDDHI HUNG".
Pak se všichnipřesunuli k jevišti a začlo vystoupení. Skoro každý mladý člověk z vesnice se účasnil nějakého sborového tance nebo zpěvu. Někdo měl dokonce sólo. Byl tam i konferenciér, který dam i z CD pouštěl hudbu. Úžasný byly děti. Třeba dva asi desetiletí kluci tančili a hráli, že se přetahují o stejně starou holčičku. Všichni se bavili. O nás jako o hosty se měli tendenci starat a neustále nám nabízeli místa v první řadě. Pár holek obcházelo diváky s kelímky a čajem. Vystoupení trvala asi dvě hodiny. Pak se rozdávalo jídlo - výborný dalbát i s kuřecím masem. Vše bylo zdarma. Po jídle se rozdávalo pivo čang a začlo se tančit. Kamča chvilku tančila s mladými mnichy v civilu a pak jsme s rodinou našich bytných vyrazili domů do vesnice. Byli jsme z místa nadšení, rozhodli jsme se tu ještě den zůstat.
Ráno jsme hned vyrazili zpět ke klášteru. Buky nám řekl několik věcí, co mu řekli a my celou dobu meditovali nebo obcházeli. Jednou jsem na východní staně oblejzal a hledal kámen ÓM Á HUNG, o němž mi Buky říkal, že tam je. Sympatický mnich mě tam vzal a ukázal mi jej. Tibetské slabiky napsala krví, která jí tekla z nosu na skálu Ješe Cchogjal. Ve skále je to pořád patrné. Pak mi mnich něco ukazoval, ale to už jsem mu nerozuměl, tak jsem odešel. Uviděl mě zase za chvíli, kdy jsem místo šel ukázat Kamče, pak nás vzal, a odvedl nás na skálu a ukázal nám jeskyni Ješe Cchogjak. Ukázal na ní a řekl. "Gom , meditejšn", tak jsem tak strávil krásnou hoďku. Taky kremační místo bylo zajímavý a všechny stúpy. Byl to nádherný den. Tohle je to místo, kam se chceme ještě někdy vrátit a zůstat déle. Domů jsme došli za tmy.
Z Yuksomu do Tašidingu jezdí džípy po ránu, zhruba po půl sedmé. Místo se zpravidla dá sehnat, pokud necestuje větší skupinka. Cesta se dá jít i jako trek, ale není to žádná výhra, protože se jde vlastně celou dobu po silnici.
V Tašidingu jsme vystoupili a snažili se najít hotel. Vypadá to tak, že odbočka od zastávky do kopce je obydlená téměř výhradně hinduisty a dolů po silnici (směrem ke klášteru Tašiding) bydlí zase víc buddhistů. Nicméně Tašiding není žádný turistický místo (i když i to se bude bohužel asi rychle měnit), takže kvalita služeb nic moc.
Je tu pár malých hotýlků, co mají jeden až tři pokoje k pronajmutí a dá se tam snad i najíst. Spolehlivý je jedení ve vegetariánským fast foodu na zastávce, kde se dají po celý den koupit momo, placky puri, samosy a čaj. Pokud tu člověk chce strávit pár dní, týdnů, či měsíců, tak je ideální dojít až ke klášteru Tašiding a najít si místo přímo tam. Když to nejde, tak mniši vás poslou do nejbližšího domku. Ideální je mít vlastní vařič, nebo si ho půjčit a vařit si sám. Tak to dělají zkušení praktikující. My jsme měli jen tři dny času, tak jsme zůstali dole ve vesnici v čistém hotýlku.
Prděli na nás jen o trochu míň než v Kečopari. Starali se o nás dvě hezký mladý dcery, který ale měly strašný respekt ze svý obrovský, robusní a přísný mámy, takže když se ta přiblížila, veškerá komunikace s nima končila.
První den jsme se rozkoukávali a zotavovali se z nedospalosti ze Silvestra. Tašiding je malá vesnice na takovém hřebeni v docela malé nadmořské výšce, takže tam v zimě bývá tepleji než v okolí. Je odsud nádherný výhled. Na jedné straně je na kopci kláster Tašiding a na druhou stranu od vesnice je na vyšším kopci druhý slavný klášter. Okolo obou klášterů je spousta stúp s ostatky vysokých jogínů a jeskyně, kde mnoho z nich praktikovalo. To jsme ale na začátku nevěděli, takže ke klášteru Tašiding jsem došel až odpoledne. Místo jsem si prohlídnul jen trochu, protože v gompě probíhala nějaká velká púdža, která mě zlákala. Bylo tam spousta mnichů. Ti v prvních řadách vypadali nádherně s různými tvary vousů a výrazy v tváři .
Další den nám nabídli zápaďani, který jsme tu potkávali výlet do kláštera na protějším kopci. Jeden z nich měl taky problémy se zádama a tak se rozhodli pronajmout džíp. Cesta džípem tam trvala oklikou téměř hodinu i když stačí jen vyběhnou prudký kopec. Hoši byli taky z ňingmy, byli to kolegové našich známých poláků ze Silvestra. Většinou to byli angličani a na náš vkus to byli moc studený čumáci. Znalosti a zkušenosti neměli zdaleka takový jako Tomek s Andrzejem, ale byli víc namyšlení. Na kopci byla opravdu zima. Bylo mlhavo a větrno, takže jsme si idylky moc neužívali. V jedné ze stúp v okolí kláštera jsou ostatky známého létajícího lamy. Žil v osmnástém století a byl známý tím, že mezi těmito dvěma kláštery létal. Když tam člověk stojí na svahu, chápe, že to bylo ryze praktický, vzduchem to je opravdu kousek. V klášteře jsou údajně po většinu roku malý mniši, začátkem ledna ale měli prázdniny, tak bylo místo úplně opuštěný. Jeden člověk z domku vedle nám otevřel gompu, kde jsme si mohl meditovat po libosti. Kousek níž směrem k vesnici je při schodišti takový domek/kaplička s obrázkem nějakého lamy. Vypadalo to kýčovitě, tak nikdo moc nechápal o co jde. Až když jsem šel kolem podruhé, všimnul jsem si, že v kapličce je ve skále zanechaný zřetelný otisky lidského chodidla. Jméno lamy, který ho tam nechal jsem zapomněl, můžete si ho ale přečíst na fotce. Ještě o kousek níž je několik meditačních jeskyň.
tam dole je otisknutý chodidlo - je to úplně zřetelnýOdpoledne jsme se aklimatizovali na místní chlad a chystali jsme se na delší meditaci v gompě, ale místní děti nás odvedli domů na čaj. Máma, která pro nás poslala, tady vyrůstala a její bratr místo udržoval. Hostila nás slaným čajem a místníma preclíkama. Říkala, že bydlí s dětma a manželem v Yuksomu. V domku žila její matka a ta před pár týdny umřela. Říkala, že domek se zahradou a krávou teď přenechají nějakému mladému páru z Tašidingu, s nimiž se už domluvili. Příště si tam můžeme domluvit nocleh. Čaj nás potěšil moc a když jsme dopili, přijel pro nás džíp.
Další den jsme se rozhodli jít do kláštera Tašiding. Večer před tím nám holky s hotelu řekly, abychom tam bybyli večer, že u kláštera bude párty s tancem. Rozhodli jsme se vyjít později a zůstat tam celý den. Kamča byla místem nadšená. Ostatně je těžké nebýt, myslím, že Tašiding je to nejlepší, co je možný v Sikkymu najít. Ještě před vrcholem kopce je vlevo odbočka k důležité jeskyni Guru rinpočheho. Pak se vstoupí do areálu kláštera. Vpravo následuje domek manila - gompa s tisícrukou formou milujících očí, kam chodí lidé z okolí dělat praxe na Čanräziga, hlavně pak za úpňku a při novu a kde se dělá ňjungne.
Potom následuje domek s velkým modlitebním mlýnem, pak je hlavní gompa. Ta má asi čtyři patra, nahoru je ale těžké se dostat. V druhém poschodí, zasvěceném Guru Rinpočhemu, stále probíhala púdža. Za gompou je samostatný domek s místností ochránců, kterou má na starosti jeden místní praktikující, který zde praktikuje neustále, nezávile na tom, jaké akce probíhají okolo. Potom je další domek s gompou a pak začíná skupina stúp ohrazená kameny s vytesanými nápisy manter. Mezi stúpami je zase domek se sochou Guru Rinpočheho, která ze skály sama vystoupila a mnoho dalších míst. Ještě trochu dál na jih je na svahu kremační místo, jedno z vůbec nejslavnějších.
takhle vznikla celá zaď s mantrami, chlapík tesá nepřetržitě od roku 1951, kdy uprchl z Tibetu 
malá část "vytesané zdi"My jsme tady náš první společný den měli jen docela málo času. Cvilku jsem seděl v jeskyni, kde jsme potkali skupinu Oleho ruských žaček z Kazachstánu. Pak nás nahoře u kláštera pozvali vesničanky na čaj. Potom už pomalu končila púdža, tak jsme se tam šli podívat. Jak jsem seděl úplně vzadu mezi dveřma, objevil se najednou Buky. Trávil tady u kláštera už pátý den, celý den jen sypal mandalu nebo obcháze "kora" kolem kláštera a stúp. Říkal, že to je moc významná púdža, která tu je jen jedenkrát za rok, pokud přijme pozvání někdo z vysokých lamů, kdo ji může vést. Hlavní lama měl být nějaký významný khenpo ňingmy. Půdža končila rozdáváním nšktaru, jídla a šňůrek stejně jako iniciace. Jak jsem tak strkal všechny ty věci do pusy a povídal si s Bukym, snědl jsem i rýži, která se měla vyhodit do v vzduch jako symbol darování, čímž jsem okolostojící vesničany pobavil. Venkovani, kteří sem nepáchli celých osm dní púdži zaplnili teď na konci všechna volná místa. mniši pak každýmu rozdali sáček s jídlem cog, kde byly nějaký sušenky, bonbóny a ovoce. po skončení hlavní lama vyprávěl ještě nějaký příběh ze života Ješe Cchogjal, čemuž jsme samozřejmě nerozuměli a nikdo nám nepřekládal.
Venku u příchodu ke klášteru uz bylo postavený jeviště. Ptali jsme se: "Bude párty?" "Bude, ale nejdříve budem obcházet kora." To se taky stalo. První šli asi tři mladí mniši s bubnem a za nimi následovali postupně všichni vesničani. Obcházeli třikrát okruh kolem klášterních staveb a stúp a zpívali mantru Guru Rinpočheho "ÓM Á HUNG, BENSA GURU PEMÄ SIDDHI HUNG".
Pak se všichnipřesunuli k jevišti a začlo vystoupení. Skoro každý mladý člověk z vesnice se účasnil nějakého sborového tance nebo zpěvu. Někdo měl dokonce sólo. Byl tam i konferenciér, který dam i z CD pouštěl hudbu. Úžasný byly děti. Třeba dva asi desetiletí kluci tančili a hráli, že se přetahují o stejně starou holčičku. Všichni se bavili. O nás jako o hosty se měli tendenci starat a neustále nám nabízeli místa v první řadě. Pár holek obcházelo diváky s kelímky a čajem. Vystoupení trvala asi dvě hodiny. Pak se rozdávalo jídlo - výborný dalbát i s kuřecím masem. Vše bylo zdarma. Po jídle se rozdávalo pivo čang a začlo se tančit. Kamča chvilku tančila s mladými mnichy v civilu a pak jsme s rodinou našich bytných vyrazili domů do vesnice. Byli jsme z místa nadšení, rozhodli jsme se tu ještě den zůstat.
Ráno jsme hned vyrazili zpět ke klášteru. Buky nám řekl několik věcí, co mu řekli a my celou dobu meditovali nebo obcházeli. Jednou jsem na východní staně oblejzal a hledal kámen ÓM Á HUNG, o němž mi Buky říkal, že tam je. Sympatický mnich mě tam vzal a ukázal mi jej. Tibetské slabiky napsala krví, která jí tekla z nosu na skálu Ješe Cchogjal. Ve skále je to pořád patrné. Pak mi mnich něco ukazoval, ale to už jsem mu nerozuměl, tak jsem odešel. Uviděl mě zase za chvíli, kdy jsem místo šel ukázat Kamče, pak nás vzal, a odvedl nás na skálu a ukázal nám jeskyni Ješe Cchogjak. Ukázal na ní a řekl. "Gom , meditejšn", tak jsem tak strávil krásnou hoďku. Taky kremační místo bylo zajímavý a všechny stúpy. Byl to nádherný den. Tohle je to místo, kam se chceme ještě někdy vrátit a zůstat déle. Domů jsme došli za tmy.
Tuesday, January 23, 2007
Yuksom
Do Yuksomu se musí z Kečopari pěšky, pokud si člověk nechce pro sebe majmout celý džíp za 1000rs a nebo nezkouší stopovat. Je to příjemná tříhodinová procházka. Protože jsem ale měl kolena docela unavený po předchozím běhacím dni a protože jsem nesl dva batohy, byl jsem dost hotový. Vůbec mi tedy nevadilo, když jsme na posledním úseku cesty, kde se již jde po hlavní silnici stopli džíp a posledních 5 km jeli.
Do Yuksomu jsme tedy přišli o hoďku dřív, než jsme počítali. Dali jsme si dobrý oběd hned na zastávce, Kamča vybrala krásnej čistej hotel za 200rs a vyrazili na prohlídku. šli jsme do místního kláštera Dubdi, který je nejstarší v Sikkimu. Yuksom je taky původní hlavní město království, který bylo ale moc blízko výbojným nepálským ghurkúm, takže se stěhovalo od sedmnáctého století stále víc západ. Klášter je na kopci. Mě se zas vrátila chuť na běhání, tak jsme se rozdělili. Vyběhl jsem tam se soumrakem a klášter byl už zavřený. Místo je ale krásný. Pak jsem ještě proběhnul městem ke starýmu královskýmu trůnu, který je poskládán z kamenů z různých částí Sikkimu a na kterým teď sedí socha Guru Rinpočheho. Zase byla úplná tma a já zabloudil, takže na hotel jsem dorazil o hoďku později. Kamču jsem tam nenašel tak jsem trochu nervozní vyrazil zpátky do města.
klášter Dubdi
Kamču jsem našel na čaji se dvěma zápaďany v mnišských šeatech, kterých jsme si všímali již dřív. Jeden byl vysoký blonďák s dredy a druhý byl menší a vousatý jak mudžahedín z Afghánistánu. Byli to úžasný kluci z Polska. Žijí v centru Čime Ringdzin rinpočheho hned za hranicema u Náchoda. znali Tomáše z Vyhlídek. Praktikují už spoustu let a měli opravdu super znalosti buddhistický filosofie. Nejsou mniši, Tomek má doma ženu, která jak říkal bohužel není s ním protože překládá nejaký rozsáhlý kurs. Andrzej je bývalý nadějný skejťák a raper, který ve 13 letech potkal Dharmu a všechno další pustil. Kluci nosí mnišský šaty vždycky, když mají delší retreat, mají ale jiný střih než u mnichů s celibátem. Smáli se a vyhrnovali sukně: "It's good for quick sex." Byl zrovna Silvestr, tak jsme pokračovali s klukama, whisky a kolou u nás na pokoji.
Kluci právě přijeli ze Siligury, kde dostávali cyklus iniciací. Pak chtěli meditovat dva měsíce v Tašidingu. V Yuksomu chtěli jen navštívit pár starých známých a devadesátiletého Gomčhen lamu, kterého taky znali delší dobu. Jezdili takhle do Indiečastěji, když měli z evropy vyděláno dost peněz. Měli tu na stálo nějaká zavazadla, aby mohli pohodlně žít a sami si vařit, což je ještě mnohem levnější než i tak dost levné místní jídlo z restaurací. Prožili jsme hezký večer a po půlnoci se rozešli. Kluci nám říkali o historii Tašidingu, jako o místě, který Guru Rinpočhe nejvíc doporučoval všem svým žákům, takže jsme se rozhodli v Yuksomu nezůstávat, ale hned ráno odjet.
naši polští kamarádi
Do Yuksomu jsme tedy přišli o hoďku dřív, než jsme počítali. Dali jsme si dobrý oběd hned na zastávce, Kamča vybrala krásnej čistej hotel za 200rs a vyrazili na prohlídku. šli jsme do místního kláštera Dubdi, který je nejstarší v Sikkimu. Yuksom je taky původní hlavní město království, který bylo ale moc blízko výbojným nepálským ghurkúm, takže se stěhovalo od sedmnáctého století stále víc západ. Klášter je na kopci. Mě se zas vrátila chuť na běhání, tak jsme se rozdělili. Vyběhl jsem tam se soumrakem a klášter byl už zavřený. Místo je ale krásný. Pak jsem ještě proběhnul městem ke starýmu královskýmu trůnu, který je poskládán z kamenů z různých částí Sikkimu a na kterým teď sedí socha Guru Rinpočheho. Zase byla úplná tma a já zabloudil, takže na hotel jsem dorazil o hoďku později. Kamču jsem tam nenašel tak jsem trochu nervozní vyrazil zpátky do města.
klášter DubdiKluci právě přijeli ze Siligury, kde dostávali cyklus iniciací. Pak chtěli meditovat dva měsíce v Tašidingu. V Yuksomu chtěli jen navštívit pár starých známých a devadesátiletého Gomčhen lamu, kterého taky znali delší dobu. Jezdili takhle do Indiečastěji, když měli z evropy vyděláno dost peněz. Měli tu na stálo nějaká zavazadla, aby mohli pohodlně žít a sami si vařit, což je ještě mnohem levnější než i tak dost levné místní jídlo z restaurací. Prožili jsme hezký večer a po půlnoci se rozešli. Kluci nám říkali o historii Tašidingu, jako o místě, který Guru Rinpočhe nejvíc doporučoval všem svým žákům, takže jsme se rozhodli v Yuksomu nezůstávat, ale hned ráno odjet.
naši polští kamarádiMonday, January 22, 2007
Kečopari
Jezero Kečopari je jedno z míst se silnou vazbou na Guru Rinpočheho. Říká se, že se v něm koupal po dlouhé meditaci v nedaleké jeskyni. Od té doby přilétají k jezeru dva černí ptáci a vytahují každý lístek, který spadne na hladinu.
My jsme se ubytovali hned v první chatě Trekers Hut u příjezdu, kterou nám ukázal řidič džípu. Nebyla to nijak šťasná volba. Prostě nám dali sice levný docela čistý pokoj bez teplé vody, ale jinak na nás úplně prděli. Ukázali nám směr j jezeru a řekli ať se najíme ve vesnici, za celý tři dny jsme s nima neměli loudnej lidskej kontakt, ani dobrej ani špatnej.
K jezeru to je od chaty asi pět minut. Jsou tam domky, kde se dá koupit čaj a nějaký jednoduchý jídlo. Přišli jsme až se západem slunce a jezero vypadalo magicky. Všichni indičtí turisti odjeli (jezdí sem jen na otočku pronajatými džípy z měst, kde jsou hotely, nikdy tady nespí, tj. přijedou, udělají hluk, koupí si brambůrky, naběhnou k jezeru případně udělají nějaký čarování pro good luck a mažou domu). Večer a brzy ráno vypadá jezero magicky a je tam nádherný hluboký klid.
Hned u vstupu k jezeru je ženský klášter, kam jezdí mnišky na odosobnění. Je úplně moderní a vypadá jako hotel. Před ním nám jedna mniška poradila, že starý klášter je na kopci nad jezerem, že tam se ubytovává i většina turistů. Řekla [palas hotel], takže jsme se rozhodli tam vyrazit na luxusní snídani, protože dole jsme dostali už jen momo u jedné rodinky.
Ráno jsme tedy vyběhli na kopec, je to tak 20 minut do prudkýho kopce. Na kopci jsme hledali ten luxusní hotel, ale bylo to lepší, Byla tam idylická vesnička. První vesničan nám nabídl čaj a později, že nám i udělá snídani, abychom si zatím prohlédli gompu.
Vesničan byl Sonam, majitel jednoho ze dvou guesthousů nahoře. Snídaně byla tak úžasná, že jsme se s ním domluvili i na oběd a rozhodli se strávit den ve vesnici. O klášter se staral starý mnich, vitální chlapík Palla, jinak také majitel druhého guesthousu. Od té doby víme, že na kopci není Palace Hotel, ale Palla's Hotel, což je dřevěná budka, ale zato nevídaných kvalit.
Byl zase den Guru Rinpočheho (desátý den v měsíci), tak pro nás Palla pořád posílal malé mnichy, abychom dosnídali a šli na púdžu. Seděli jsme ve staré gompě vzadu a pozorovali kluky od 8 do asi 17 let, jak zpívají púdžu pod vedením svého učitele a Pally. Byli mnohem soustředěnější a nepůsobili otráveně jako mníšci odjinud. Po púdže jsme si dali slaný čaj s Pallou a dvěma moc sympatickými kotejskými trekaři. Neuměli moc anglicky, ale bylo s nima dobře. O buddhismu moc nevěděli, nicméně znali korejského mistra Seung Sahna a potěšilo je, že byl moc oblíben i na Západě. Korejci se usmívali, když Palla mezitím co doléval čaj a hrál s místními dětmi volejbal a na honěnou, říkal: "Já jsem jako Buddha, teď už budu jen dosahovat osvícení, hostel jsem předal synovi." Korejka se smála, že nebude buddha, když má rodinu, ale pak si vzpomněla, že Buddha měl syna. Zeptala se mě na jeho jméno. Palla to slyšel a hned odběhnul, za synem: "Ráhulo, Ráhulo, udělej další čaj."
Děti si hráli s míčem. starší se starali o mladší sourozence. Byli mezi nimi i mníšci z púdži, kteří se převlíkli do sportovního a korejec je učil spodní vybrání z volejbalu, idylka. Palla nám ukazoval knihu návštěv ze svýho hostelu, kde nám okázal zápisek od Bukyho, se kterým jsme se těsně minuli. O Bukym mluvil jako o lamovi, co furt jen praktikuje. Později nám Buky vyprávěl, jak mu Palla cpal večer kořalku a když Buky nechtěl, jak za ním posílal děti se sklenicí a ty my říkali: Až domedituješ, musíš to vypít!" Palla takhle v lidech budil dojem roztomilýho dědečka, o pár dní později, jsme se od jiných buddhistů v Yuksomu dozvěděli, že Palla delší dobu byl kuchařem dalajlamy, což je v asii funkce důležitější než tajemník. Rozhodně to nedělá jen někdo, kdo umí vařit...
Palla a korejci nahoře ve staré gopmpě v Kečopari
vesnice lepčů v Kečopari
Pak jsme se šli projít ke stúpě pod kopcem a nato nás zavolal Sonam na jídlo. Bylo to nejlepší jídlo, co jsem v Asii měl. Nebylo tam žádný maso, jen nám na spoustě talířů nosil vařenou rýži, brambory, sýr, iskus, fazolky a další zeleninu fazolky. K tomu v termosce horká voda, takže jsme si mohli dělat čaj nebo kávu. Sonam se usmíval, říkal, že všechno jídlo je z jeho zahrádky a vařila ho jeho krásná žena, která nás obsluhovala spolu s ním. Bylo toho hrozně moc, ale tak moc dobrý, že bychom to museli všechno sníst. Najednou se ale mezi dveřma objevil znenadání Kunkhjab z Rumteku a čtyři francouzky. Měli hlad, a tak si s náma sedli ke stolu. Byli jsme nadšení všichni. Spokojení a nepřejedení. Měli jsme s kamčou radost, že jsme měli šanci je takhle pohostit.
Další malý vesničan
Večer jsme se rozloučili. Litovali jsme, že tu nebudeme dýl a nebydlíme tady nahoře. Slezli jsme kopec a odebrali se do Trekers Hut spát.
Ráno jsme chtěli navštívit nějakou jeskyni. Mají tady být dvě důležitý. Jedna je Guru Rinpočheho, která je asi 1,5 hoďky od jezera z druhý strany hřebene a druhá nad jezerem, kde je soška Tary. Historii týhle jeskyně jsem nepochopil, nicméně měla být opravdu extra stará.
Cestou k jezeru jsme narazili na hiduistickýho sádhua, kterýho jsme potkali už první den. Byl nám sympatický, moc, jako první zástupce týhle kategorie. Nabídnul nám pomoc, my jsme byli ze začátku moc ostražití, abychom se zas nezapletli s nějakým cigošem. Bylo to zbytečný. Ananta Jyanti Dass je fajn chlápek, který se narodil jako křesťan, ale před osmnácti lety se stal žákem hinduistického mistra, vzdal se světského života a usiluje o nirvánu. Žije teď 3 roky v retreatovém domky nad jezerem, medituje, sbírá byliny a dělá ajurvédskou medicímu pro místní lidi. Vyrazili jsme do jeskyně Guru Rinpočheho, Ananta si cestou ve svém domku vzal pár mandarinek, vonný tyčinky a šivaistický mečík s šelesným řetězem, o něnž říkal, že zahání démony, ale hlavně cinkání kovu zahání zvěř. Tvrdil nám, že do tohohle údolí turisti moc nechodí a že tam jsou medvědi a dva malí leopardi.
Šli jsme přes vesnici malým, stále se zužujícím chodníčkem v poměrně vysokém a strmém srázu. Když pak skončila políčka, byla to jen pěšinka. Za hoďku a půl jsme byli na místě. Ananta zapálil vonné tyčinky, dal na oltář mandarinky a řekl, že bude muset jít, protože za ním přijdou lidi. Rozhodli jsme se zůstat. Ujistil se, že dojdem zpátky a varoval nás, ať nezůstáváme přes noc, že sem opravdu chodí zvěř. Jeskyně je obrovská a nikdo sem nechodí. Neměli jsme nic na oltář, tak jsme místo toho pozbírali všechny odpadky a papírky a spálili je na ohništi před jeskyní. Pak jsme si to místo skoro dvě hoďky užívali.
jeskyně Guru Rinpočheho u Kečopari
Po návratu k jezeru jsme si dali dole momo. Já jsme moc chtěl vyběhnou na kopec z druhé strany jezera, kde byla vydět retreatová chatka a případně najít druhou jeskyni. Domluvili jsme si, že se sejdem nahoře u Sonama a dáme si tam ještě jedno jídlo. Vyběhl jsem asi ve tři. Měl jsem bambusovou hůl od sonama připadalo mi, že můžu lítat. Moc jsem nezpomaloval a za chvíli jsem byl nahoře. Opravdu bylo na jezero vidět a opravdu vypadalo jako levá lidská stopa.
jezero úplně zhora od retreatového domu
Retreatový domek byl zamčený, bylo tam ale krásně. Trochu pršelo a začímalo se stmívat a cesta klouzala, nicméně mě to bavilo tak, že jsem se rozhodl zkusit zajít ještě druhou jeskyni. To se mi nepovedlo a půl hodiny po setmění jsem celý zpocený dobehnul ke Kamče, která se nařívala s jednou sympatickou španělkou u Sonama nad mísou se žhavým uhlím.
Pili jsme čaj, španělka povídala o svých cestách, sonam nosil uhlí. povídal, jak je rád, že žije, jak žije. Že celá jeho vesnice jsou lepčové (úplně nejstarší obyvatelé Sikkimu, starší než bhutia), že půda je klášterní, takže ji nikdo nemůže prodat přistěhovalcům a navíc platí menší daně. Žije tam kde žili i všichni jeho předci. Má 4 děti. Zajímavý pro nás bylo, že i když tu nebyli žádní boháči a neměli nějaký karierní ambice, vážili si vzdělání. Osmiletý kluk, který byl doma na prázdninách, pokud nenosil na zádech nejmladšího bráchu, vodil španělku po místní přírodě, během roku byl na internátě na škole v Kalimpongu. Opravdu to pro mě bylo jedno z nejhezčích míst. Poté, co jsme zjistili, že jsme si večeři špatně domluvili a Sonamova žena už spí, jsme mu dali jako dárek jednu naší čelovku a s druhou si svítili na cestu. Kamča si cestou nahoru zase úplně rozhodila záda, tak jsem ji zkoušel nést část cesty na zádech a uběhaný kolena tak ještě pořádně potrápil.
Ještě jednou jsme se vyspali v Trekers Hut, zaplatili a sbalili se. Ještě jsem doběhnul k sádhuovi Anantovi. Byl u něj zrovna nějaký starší hindu pár, co neměl děti. Ananta jim ukazoval nějaké cviky z hatha jógy, nal jim bylinky a vysvětlil nějakou zklidňující meditaci. Pak tam dělal nejaký čarování, který mi přípomínalo cigošský bráhmímy, který jsem viděl. V jeho případě to ale nebylo vůbec nepříjemný. pak přišla řada na mně. Poděkoval jsem mu za jeho pomoc a dal nějaký peníze. Věnoval mi nějaký maličkosti a podal ruku. Jsem moc rád, že jsem ho potkal, moc vylepšil dosavadní obraz indů, co jsem si tu skládal.
Pak jsem se vrátil pro batohy a vyrazili jsme dál do Yuksomu.
My jsme se ubytovali hned v první chatě Trekers Hut u příjezdu, kterou nám ukázal řidič džípu. Nebyla to nijak šťasná volba. Prostě nám dali sice levný docela čistý pokoj bez teplé vody, ale jinak na nás úplně prděli. Ukázali nám směr j jezeru a řekli ať se najíme ve vesnici, za celý tři dny jsme s nima neměli loudnej lidskej kontakt, ani dobrej ani špatnej.
K jezeru to je od chaty asi pět minut. Jsou tam domky, kde se dá koupit čaj a nějaký jednoduchý jídlo. Přišli jsme až se západem slunce a jezero vypadalo magicky. Všichni indičtí turisti odjeli (jezdí sem jen na otočku pronajatými džípy z měst, kde jsou hotely, nikdy tady nespí, tj. přijedou, udělají hluk, koupí si brambůrky, naběhnou k jezeru případně udělají nějaký čarování pro good luck a mažou domu). Večer a brzy ráno vypadá jezero magicky a je tam nádherný hluboký klid.
Hned u vstupu k jezeru je ženský klášter, kam jezdí mnišky na odosobnění. Je úplně moderní a vypadá jako hotel. Před ním nám jedna mniška poradila, že starý klášter je na kopci nad jezerem, že tam se ubytovává i většina turistů. Řekla [palas hotel], takže jsme se rozhodli tam vyrazit na luxusní snídani, protože dole jsme dostali už jen momo u jedné rodinky.
Ráno jsme tedy vyběhli na kopec, je to tak 20 minut do prudkýho kopce. Na kopci jsme hledali ten luxusní hotel, ale bylo to lepší, Byla tam idylická vesnička. První vesničan nám nabídl čaj a později, že nám i udělá snídani, abychom si zatím prohlédli gompu.
Vesničan byl Sonam, majitel jednoho ze dvou guesthousů nahoře. Snídaně byla tak úžasná, že jsme se s ním domluvili i na oběd a rozhodli se strávit den ve vesnici. O klášter se staral starý mnich, vitální chlapík Palla, jinak také majitel druhého guesthousu. Od té doby víme, že na kopci není Palace Hotel, ale Palla's Hotel, což je dřevěná budka, ale zato nevídaných kvalit.
Byl zase den Guru Rinpočheho (desátý den v měsíci), tak pro nás Palla pořád posílal malé mnichy, abychom dosnídali a šli na púdžu. Seděli jsme ve staré gompě vzadu a pozorovali kluky od 8 do asi 17 let, jak zpívají púdžu pod vedením svého učitele a Pally. Byli mnohem soustředěnější a nepůsobili otráveně jako mníšci odjinud. Po púdže jsme si dali slaný čaj s Pallou a dvěma moc sympatickými kotejskými trekaři. Neuměli moc anglicky, ale bylo s nima dobře. O buddhismu moc nevěděli, nicméně znali korejského mistra Seung Sahna a potěšilo je, že byl moc oblíben i na Západě. Korejci se usmívali, když Palla mezitím co doléval čaj a hrál s místními dětmi volejbal a na honěnou, říkal: "Já jsem jako Buddha, teď už budu jen dosahovat osvícení, hostel jsem předal synovi." Korejka se smála, že nebude buddha, když má rodinu, ale pak si vzpomněla, že Buddha měl syna. Zeptala se mě na jeho jméno. Palla to slyšel a hned odběhnul, za synem: "Ráhulo, Ráhulo, udělej další čaj."
Děti si hráli s míčem. starší se starali o mladší sourozence. Byli mezi nimi i mníšci z púdži, kteří se převlíkli do sportovního a korejec je učil spodní vybrání z volejbalu, idylka. Palla nám ukazoval knihu návštěv ze svýho hostelu, kde nám okázal zápisek od Bukyho, se kterým jsme se těsně minuli. O Bukym mluvil jako o lamovi, co furt jen praktikuje. Později nám Buky vyprávěl, jak mu Palla cpal večer kořalku a když Buky nechtěl, jak za ním posílal děti se sklenicí a ty my říkali: Až domedituješ, musíš to vypít!" Palla takhle v lidech budil dojem roztomilýho dědečka, o pár dní později, jsme se od jiných buddhistů v Yuksomu dozvěděli, že Palla delší dobu byl kuchařem dalajlamy, což je v asii funkce důležitější než tajemník. Rozhodně to nedělá jen někdo, kdo umí vařit...
Palla a korejci nahoře ve staré gopmpě v Kečopari
vesnice lepčů v Kečopari
Sonamův osmiletý syn (školu a internát má v Kalimpongu) s mladším bráchou
Další malý vesničanRáno jsme chtěli navštívit nějakou jeskyni. Mají tady být dvě důležitý. Jedna je Guru Rinpočheho, která je asi 1,5 hoďky od jezera z druhý strany hřebene a druhá nad jezerem, kde je soška Tary. Historii týhle jeskyně jsem nepochopil, nicméně měla být opravdu extra stará.
Cestou k jezeru jsme narazili na hiduistickýho sádhua, kterýho jsme potkali už první den. Byl nám sympatický, moc, jako první zástupce týhle kategorie. Nabídnul nám pomoc, my jsme byli ze začátku moc ostražití, abychom se zas nezapletli s nějakým cigošem. Bylo to zbytečný. Ananta Jyanti Dass je fajn chlápek, který se narodil jako křesťan, ale před osmnácti lety se stal žákem hinduistického mistra, vzdal se světského života a usiluje o nirvánu. Žije teď 3 roky v retreatovém domky nad jezerem, medituje, sbírá byliny a dělá ajurvédskou medicímu pro místní lidi. Vyrazili jsme do jeskyně Guru Rinpočheho, Ananta si cestou ve svém domku vzal pár mandarinek, vonný tyčinky a šivaistický mečík s šelesným řetězem, o něnž říkal, že zahání démony, ale hlavně cinkání kovu zahání zvěř. Tvrdil nám, že do tohohle údolí turisti moc nechodí a že tam jsou medvědi a dva malí leopardi.
Šli jsme přes vesnici malým, stále se zužujícím chodníčkem v poměrně vysokém a strmém srázu. Když pak skončila políčka, byla to jen pěšinka. Za hoďku a půl jsme byli na místě. Ananta zapálil vonné tyčinky, dal na oltář mandarinky a řekl, že bude muset jít, protože za ním přijdou lidi. Rozhodli jsme se zůstat. Ujistil se, že dojdem zpátky a varoval nás, ať nezůstáváme přes noc, že sem opravdu chodí zvěř. Jeskyně je obrovská a nikdo sem nechodí. Neměli jsme nic na oltář, tak jsme místo toho pozbírali všechny odpadky a papírky a spálili je na ohništi před jeskyní. Pak jsme si to místo skoro dvě hoďky užívali.
jeskyně Guru Rinpočheho u KečopariPo návratu k jezeru jsme si dali dole momo. Já jsme moc chtěl vyběhnou na kopec z druhé strany jezera, kde byla vydět retreatová chatka a případně najít druhou jeskyni. Domluvili jsme si, že se sejdem nahoře u Sonama a dáme si tam ještě jedno jídlo. Vyběhl jsem asi ve tři. Měl jsem bambusovou hůl od sonama připadalo mi, že můžu lítat. Moc jsem nezpomaloval a za chvíli jsem byl nahoře. Opravdu bylo na jezero vidět a opravdu vypadalo jako levá lidská stopa.
jezero úplně zhora od retreatového domuRetreatový domek byl zamčený, bylo tam ale krásně. Trochu pršelo a začímalo se stmívat a cesta klouzala, nicméně mě to bavilo tak, že jsem se rozhodl zkusit zajít ještě druhou jeskyni. To se mi nepovedlo a půl hodiny po setmění jsem celý zpocený dobehnul ke Kamče, která se nařívala s jednou sympatickou španělkou u Sonama nad mísou se žhavým uhlím.
Pili jsme čaj, španělka povídala o svých cestách, sonam nosil uhlí. povídal, jak je rád, že žije, jak žije. Že celá jeho vesnice jsou lepčové (úplně nejstarší obyvatelé Sikkimu, starší než bhutia), že půda je klášterní, takže ji nikdo nemůže prodat přistěhovalcům a navíc platí menší daně. Žije tam kde žili i všichni jeho předci. Má 4 děti. Zajímavý pro nás bylo, že i když tu nebyli žádní boháči a neměli nějaký karierní ambice, vážili si vzdělání. Osmiletý kluk, který byl doma na prázdninách, pokud nenosil na zádech nejmladšího bráchu, vodil španělku po místní přírodě, během roku byl na internátě na škole v Kalimpongu. Opravdu to pro mě bylo jedno z nejhezčích míst. Poté, co jsme zjistili, že jsme si večeři špatně domluvili a Sonamova žena už spí, jsme mu dali jako dárek jednu naší čelovku a s druhou si svítili na cestu. Kamča si cestou nahoru zase úplně rozhodila záda, tak jsem ji zkoušel nést část cesty na zádech a uběhaný kolena tak ještě pořádně potrápil.
Ještě jednou jsme se vyspali v Trekers Hut, zaplatili a sbalili se. Ještě jsem doběhnul k sádhuovi Anantovi. Byl u něj zrovna nějaký starší hindu pár, co neměl děti. Ananta jim ukazoval nějaké cviky z hatha jógy, nal jim bylinky a vysvětlil nějakou zklidňující meditaci. Pak tam dělal nejaký čarování, který mi přípomínalo cigošský bráhmímy, který jsem viděl. V jeho případě to ale nebylo vůbec nepříjemný. pak přišla řada na mně. Poděkoval jsem mu za jeho pomoc a dal nějaký peníze. Věnoval mi nějaký maličkosti a podal ruku. Jsem moc rád, že jsem ho potkal, moc vylepšil dosavadní obraz indů, co jsem si tu skládal.
Pak jsem se vrátil pro batohy a vyrazili jsme dál do Yuksomu.
Friday, January 19, 2007
Do Kečopari
Vyrazili jsme hned po ránu z Namči a těšili se moc. To, co je v Sikkimu pro buddhisty opravdu zajímavé, je Kečopari a Taši Ding, místa, která pro meditaci doporučoval Guru Rinpočhe.
Cesta do Jorethangu utekla rychle a dealší kus do Gazingu taky. Tam Kamču už bolela záda dost a my se těšili, že to máme je tak půl hodinky do Kečopari. Holčina v pokladně nás vyvedla z omylu, řekla dvě hodiny a ukázala na letilý džíp s ležérně vypadajícím mladým řidičem. Furt jsme to nechtěli pochopit, protože na mapě to jen kousek, ale nakonec jsme nastoupili. Nebylo to hloupé, protože do Kečopari jezdí sice spousta turistů, jsou to ale většinou indové s najatými džípy, kteří jezdí na otočku a kteří by se museli nechat stopnout. Zápaďani tam většinou chodí pěšky trekem z Pelingu, nebo si taky najmou celý džíp. Shared džíp jezdí často opravdu jen jeden.
Klučina zastavil o pár desítek metrů dál na náměstí a postupně během hodiny naložil několik pytlů s rýží a moukou. Lidem pod nohy a na střechu. Taky se auto úplně naplnilo. To že na jednom sedadle sedí vedle sebe 4 lidi (vedle řidiče většinou jen dva další) je zde normální počet, na který se prodávají lístky. Tady už bylo pár dětí navíc. Naštěstí se nám nějakým škubnutím podařilo hodně odblokovat Kamče záda, takže jsme nepropadali panice.
Popojeli jsme pár metrů a zastavili před pneuservisem, auto šlo na hever i s lidma uvnitř a kluci v dílně přes půl hodiny hledali chybu v sundaný zadní pneumatice, a pak vyměnili ventilek a prohlásili ji za spravenou. O pauze jsme si koupili pan, tak se nám nálada furt držela. Někdo přistoupil, takže vpředu už byl řidič, tři dospělí a děcko. Druhá řada stejně plná a vzadu, kde byla dvě sedátka bokem ke směru jízdy jsme byli už taky 4 a nějaký ty pytle. Na zahrádce pak byo úplně plno batohů a krabic. V dobrý náladě jsme vyrazili a v Pelingu se k nám do zadu vmáčkla jedna hezká místní stopařka. Zastavili jsme před sedmi velkýma hliníkovýma konvema na mlíko a já vtipkoval, že je budem nakládat. Řidič se usmál, vystoupil a ležérně je začal vázat za hrdla jako náhrdelník kolem zahrádky. To už jsem jen valil oči, rozjeli jsme se a kluk od konví se zavěsil dozadu za nárazník. Ujeli jsme asi 300 metrů a kluci na zadním nárazníku (najednou byli dva) se na řidičův pokyn začli koukat na spravenou pneumatiku. Byla prázdná. Hever - opět s lidma, totálně ojetá rezerva. Pak řidič v pohodě stopnul protijedoucí džíp, poslal po nich gumu zpět do servisu a ještě si půjčil jejich rezervu! Furt se usmíval.
Pak jsme ještě jeli víc než hoďku a půl cestou necestou a taky brodem přes řeku. Děti v autě neřvali, způsobně cucali bonbóny nebo se rozhlíželi. Pak jsme zastavili a řidič nám řekl: "Tady je váš hotel." Ten hubenej kluk v čepici na uši na nás udělal opravdu dojem... Nebyla sice jedna odpoledne, jak jsme plánovali, ale pět, ale byli jsme na místě a stálo to za to.
Cesta do Jorethangu utekla rychle a dealší kus do Gazingu taky. Tam Kamču už bolela záda dost a my se těšili, že to máme je tak půl hodinky do Kečopari. Holčina v pokladně nás vyvedla z omylu, řekla dvě hodiny a ukázala na letilý džíp s ležérně vypadajícím mladým řidičem. Furt jsme to nechtěli pochopit, protože na mapě to jen kousek, ale nakonec jsme nastoupili. Nebylo to hloupé, protože do Kečopari jezdí sice spousta turistů, jsou to ale většinou indové s najatými džípy, kteří jezdí na otočku a kteří by se museli nechat stopnout. Zápaďani tam většinou chodí pěšky trekem z Pelingu, nebo si taky najmou celý džíp. Shared džíp jezdí často opravdu jen jeden.
Klučina zastavil o pár desítek metrů dál na náměstí a postupně během hodiny naložil několik pytlů s rýží a moukou. Lidem pod nohy a na střechu. Taky se auto úplně naplnilo. To že na jednom sedadle sedí vedle sebe 4 lidi (vedle řidiče většinou jen dva další) je zde normální počet, na který se prodávají lístky. Tady už bylo pár dětí navíc. Naštěstí se nám nějakým škubnutím podařilo hodně odblokovat Kamče záda, takže jsme nepropadali panice.
Popojeli jsme pár metrů a zastavili před pneuservisem, auto šlo na hever i s lidma uvnitř a kluci v dílně přes půl hodiny hledali chybu v sundaný zadní pneumatice, a pak vyměnili ventilek a prohlásili ji za spravenou. O pauze jsme si koupili pan, tak se nám nálada furt držela. Někdo přistoupil, takže vpředu už byl řidič, tři dospělí a děcko. Druhá řada stejně plná a vzadu, kde byla dvě sedátka bokem ke směru jízdy jsme byli už taky 4 a nějaký ty pytle. Na zahrádce pak byo úplně plno batohů a krabic. V dobrý náladě jsme vyrazili a v Pelingu se k nám do zadu vmáčkla jedna hezká místní stopařka. Zastavili jsme před sedmi velkýma hliníkovýma konvema na mlíko a já vtipkoval, že je budem nakládat. Řidič se usmál, vystoupil a ležérně je začal vázat za hrdla jako náhrdelník kolem zahrádky. To už jsem jen valil oči, rozjeli jsme se a kluk od konví se zavěsil dozadu za nárazník. Ujeli jsme asi 300 metrů a kluci na zadním nárazníku (najednou byli dva) se na řidičův pokyn začli koukat na spravenou pneumatiku. Byla prázdná. Hever - opět s lidma, totálně ojetá rezerva. Pak řidič v pohodě stopnul protijedoucí džíp, poslal po nich gumu zpět do servisu a ještě si půjčil jejich rezervu! Furt se usmíval.
Pak jsme ještě jeli víc než hoďku a půl cestou necestou a taky brodem přes řeku. Děti v autě neřvali, způsobně cucali bonbóny nebo se rozhlíželi. Pak jsme zastavili a řidič nám řekl: "Tady je váš hotel." Ten hubenej kluk v čepici na uši na nás udělal opravdu dojem... Nebyla sice jedna odpoledne, jak jsme plánovali, ale pět, ale byli jsme na místě a stálo to za to.
Namči
Do Namči jsme vyrazili asi v deset hodin dopoledne 27.12. Cesta opravdu zabrala jen něco přes tři hodiny. V džípu jsme se se seznámili se dvěma indy - otcem a středoškolálem synem na výletě. V Namči jsme si šli najít hotel, abychom se s nima opět sešli na náměstí, kde sháněli spolucestující do taxíku k soše Guru Rinpočheho. To je vlastně největší a možná jediná atrakce Namči. Je to 108 stop vysoká socha, kterou s vládní podporou dokončili teprve před dvěma lety. Guru Rinpočheho tu berou jako patrona země a dokáží postavit takovou sochu. I když ve vládě maj většinou zkorumpovaný opilce (jeden se s náma v gangtoku v hospodě taky družil). Cestu k soše teprve dodělávají. Jede se tam z města ještě aspoň půl hodiny. Bohužel bylo mlhavo, takže socha nebyla vydět z města ani od ní nebyl žádný výhled. Stojí na hoře Sandrubče, což má být kopec plnící přání. Socha je impozantní, ale je cítit, že nemá žádnou velkou historii.
Po návratu jsme se snažili v Namči najíst, což byl docela problém, protože na turisty tu zařízení moc nejsou a dá se sehnat maximálně momo. Nicméně tam byla pouť s létajícíma labutěma a řetězákem a večer ještě za 20rs živý koncert nějakýho indickýho zábavního souboru. Zpěv a tanec. Bylo to zajímavý - dojemný zamilovaný zpěvy párů, něco jako indický techno a taneční parodie na opilce. Nevýhoda byla jen, že jsme si museli v první řadě celou dobu zacpávat uši, aby se nám nerozskočila hlava.
Hotel, kde jsme spali byl na náměstí a vlastnila ho moc příjemná rodina. Obsluhoval nás syn, student na prázdninách v moc příjemný atmosféře. Další den ráno, nám domluvil místo v džípu do Jorethangu, kde se přestupuje do Kečopari.
Po návratu jsme se snažili v Namči najíst, což byl docela problém, protože na turisty tu zařízení moc nejsou a dá se sehnat maximálně momo. Nicméně tam byla pouť s létajícíma labutěma a řetězákem a večer ještě za 20rs živý koncert nějakýho indickýho zábavního souboru. Zpěv a tanec. Bylo to zajímavý - dojemný zamilovaný zpěvy párů, něco jako indický techno a taneční parodie na opilce. Nevýhoda byla jen, že jsme si museli v první řadě celou dobu zacpávat uši, aby se nám nerozskočila hlava.
Hotel, kde jsme spali byl na náměstí a vlastnila ho moc příjemná rodina. Obsluhoval nás syn, student na prázdninách v moc příjemný atmosféře. Další den ráno, nám domluvil místo v džípu do Jorethangu, kde se přestupuje do Kečopari.
Subscribe to:
Posts (Atom)