Chystáme se do Sikkimu

Tak dneska jsem asi na dlouho naposled na netu.
Dopoledne jsem na nádraží Gongabon koupil jízdenky na autobus do Katarbity na východní hranici s Indií. Chtěli za lístky 750 a nakonec je máme za 560, to nás napadlo jen díky tomu, že Bukymu nabídli předvčírem slevu na 650, když chtěl 5 lístků...
Dneska je den Guru Rinpočheho, tak tu všichni mantrujou a jedou púdži víc než jindy. Byl jsem ve Swajambhu sám, meditoval jsem si a užil si to moc. Ostatní byli s naším známým Karma jógim někde v jeskyni Náropy, kterou jim ukázal. Je to typ, kterej tu údajně každýho zná. Šest let s 16. Karmapou, Situpou, Jamgonem a Šamarem..., pak žákem Düdžom rinpočheho, Drugpy rinpočheho, vychvalovaný dalajlamou, lamou Olem ...... Juha říká, že je prostě drzej a všude se tlačí. Zná ho z loňska.
Já už s ním popíjel Čhang 2x, z toho včera dvě hoďky jen tak ve dvou. Některý věci jsou moc zajímavý, zná hodně historie a opravdu se přimotal k dost věcem. Balí zápaďanky, tvrdí, že je tantrik, shání prachy jak se dá, ale říká, že na nich nevisí, protože mu to Karmapa řekl. Odchází vždycky za nějakou vznešenou věcí - vždycky bez placení. Včera mluvil dost nehezky o Cečhu rinpočhem, tak jsem s ním nikam nechtěl. Ostatní si to užili, navíc je protlačil na požehnání k nějakýmu respektovanýmu učiteli z ňingmy, co tu dával iniciace v Bódhnáth, jen Helče za ty dvě minuty někdo ukrad pohorky, Míša si dělá legraci, že to je následek stúpy plnící přání, že se nima nechtěla tahat...

Takhle se pije "tumpa" zkvašný proso, opakovaně se zalévá horkou vodou a pak se sosá brčkem, je to levný a docela dobrý

Zítra holky domluvili návštěvu u Šeraba a navíc do Káthmándú dorazil Šamarpa. Tak ho zkusíme taky potkat a v sobotu ve 4 ráno jedem.

socha Karmapy v Šamarpově klášteře v Swajambhu

V Indii nám zas budou fungovat mobily, tak se těšíme na sms :-)). S Juhou, Bukym, Štěpánem a Jirkou, co odjeli už ráno máme sraz v Rumteku.

V Káthmándú 6 - lidi

Tak včera jsme konečně načli ukrutně drahý víno, co jsme koupili pro naše bytný. Stálo 500 rs, za to tu skoro dva dny bydlíme. Dopadlo to jinak než jsem čekal. Ráno jdem totiž potkal bytnýho Karmu a ten řek: "OK, no problem". Nicméně se někde zasek s kámošema a zapařil s nima, takže už před osmou spal. Byla tam jen bytná a sousedka shora se dvěma dcerama. Protože Juhovi nebylo dobře a Terka byla s ostatníma venku, byl jsem tam sám s Kamčou. Ženský drbali a dělali si srandu s Karmy jak se ksichtí, když má upito. Byl jsem s ním solidární a pil jsem i za něj. Holkám víno moc nejelo, vevypily ani deci.
Víme, že bytná má dvě dcery. Jedna je mniškou v Sikkimu a jedna studuje v Indii v Dáržilingu. Když jsem se ptal na situaci v Nepálu, tak si dost stěžovali na vládu. Říkali, že se není žebrákům moc co divit, že stát tu na všechno fakt prdí. Vzpomínali, jak tu bylo krásně, když přišli.
Štve mě, že jsem si znovu nepřežetl od Oleho Cestu k lamům. Četl jsem ji naposled někdy před osmi lety, ale přesto jsem každý den udivenej, jak výstižně a přesně je tam popsáno to, co tu opět zažíváme. Bohužel to není lepší. V šedesátých letech žila v Káthmándú desetina lidí a nebyli tu žebráci, špína a smog. Místo trávení času v dopravní zácpě se dalo ze Swajambhu do Bódhnáth jít přes pole pěšky.
Stejně tak je zajímavý, jak jsou různý národy a jejich kultury různý. Žijou tu sice úplně vedle sebe, ale každej někam patří a hlásí se k tomu. Tibet byl jako půl Evropy a v různých koutech jsou různí. Bytná: "Hele, my jsme z Khamu, my říkáme věci na rovinu. Když jsem ti řekla, že jsi hezká, řekla bych ti stejně, kdybys mi přišla ošklivá. Když jste nechtěli jídlo, tak vám ho nebudu nabízet dvakrát. Nejsme z Lhasy."
Když šla Terka pro sebe a pro Juhu hledat pokoj, narazila na bytnýho, kterej měl ještě volnej pokoj studující dcery:
-"Ne tady není žádnej volnej pokoj. Ale je místo u mně v pokoji."
-"Ale já mám přítele."
-"Tři lidi v posteli není problém."
-"Musím se ho zeptat."
-"OK, zeptej se, jestli má problém, tak tam budem jen my dva."
Teprv potom holkám ukázal pokojík dcery a pak i svůj pokoj, kde praktikuje. Je to takovej děda, ale jednou plácul po zádech mladýho němce co bydlí o patro výš a ten vyběhnul půl schodiště. Mniši z Khamu vypadaj jak basketbalovej tým na vycházce. Když to podobně popisoval Ole, myslel jsem, že je to nadsázka.
Poznali jsme i Tibeťany z Lhasy a Amda, a opravdu jsou jiní. Pokorněší, mírnější. Furt s sebou tahaj knížky a mají všude obrázky dalajlámy. Jeden kluk, co jsme si u něj dali oběd odešel z kláštera, protože na studium textů nestačil. Učili se toho prý moc na zpaměť.
Nepálci jsou pořád fajn, jen z nich asi přes ten hinduismus cítím cigoše, ale nemohl bych je s nima zdaleka srovnávat. Potkali jsme tady pár Šerpů z hor na severu, ti jsou nám ještě bližší.
Jednou jsem si tady ještě zavdal s cigošem. Byl to kluk z Indie, co mluvil hezky anglicky a chtěl si povídat. Zas jsem si pomyslel, že to nějak pochopim, jak to s nima je. Zval mě k jedný menší stúpě v Thamelu. Nebyla myslím nijak významná, nikdo nám ji nedoporučoval, tak bychom tam nešli. Ind říkal, že má info, že ta stúpa je nějak ativní, že tenhle týden je tam "power". Mělo to být 20min, tak jsme šli. Říkal: "Byl jsem tu v úterý, měl jsem byznys, ale ten vždycky počká. Důležitý je štěstí, udělám přání a to se splní, budu mít lepší práci, děti, všechno." Taky furt říkal, že ty buddhistický místa v Káthmándú jsou super, že sem ještě vrátí, že všechny náboženství jsou si rovný a stejný i islám a Kristus.... Když jsme došli ke stúpě, tak už mě sral dost.
"Musíš udělat přání a pak stúpu jednou obejít. Jen jedno přání -děti, peníze nebo práci. Jen jedno z toho. Ne dvě. Na 120 procent se ti splní." "Ještě ale tejden nesmíš tři věci: žádný maso, žádný alkohol." Pak, protože byl po cigošsku cudný, mě zatáh´ 2 metry od Kamči: "And no sex."
Bylo mi tak slizce, že bych se hned osprchoval, hned jsem si dal masový momo a před západem slunce panáka. On to dělal nezištně, byl podle řeči lakomý, ale nic po mě nechtěl. Doufám, že už jsem se smířil s tím, že lidé jsou různí a už takhle další půlhodinu neztratím.

V Káthmándú 5 - nákupy

Co je tady dál , aspoň pro mě docela silný, je to, že zbožím je tu stejně přeplněno jako nepálci.
Všude jsou krámky a krámečky, restaurace a dílny. Protože potraviny jsou jinak balený než v Čechách a ještě jsem všechny neochutnal, tak na všechno čumím. Čumím stejně jako v OBI, protože celý sortiment, co je tam pod jednou střechou, je tady třeba ve 100 stáncích na 300 metrech cesty. Řemeslo, co dady dělaj, je úžasný. Kdejaký truhlář dělá i řezby a dveře , co tu postávají v prachu u cesty u nás vidíme tak na zámcích a rozhodně by jejich výrobu normální člověk v Čechách neuplatil, stejně je to i kovotepci, člověk může vidět v jak primitivních podmínkách za strašného množství práce vzniká spousta krásných věcí, který se hned prodávají. Všichni řemesníci, prodavači a zákazníci si ale drží dobrou náladu, nikdo není otrávenej. To je proti čechám dost kontrast.
Na druhou stranu je tu ale to, že člověka ty obrázky drží tak, že ho to úplně sežere. Na druhou stranu, když přijde blíž, vidí ty rozdíly v kvalitě. Vlez´ jsem do pár specializovaných obchodů s nožema. Oproti turistickým dýkám, co se daj usmlouvat na 200rs tam mají , běžné armádní s bytelnou rukojetí za 800, nerezové nože za 900 rs, a pak kované, které dokáží do těch běžných ostří krájet jako do dřeva a ty stojí ale již tisíce v základním provedení.
Všude kam chodíme se prodávají buddhistické sošky. Spoustu dní od nich nejdou odtrhnout oči. Kdejaký kšeftman, co vidí, že koukáme trochu po kvalitě v nás hned rozpoznává skvělé praktikující, mluví, jak zná lamu Oleho, příadně i Magy od Cečhu a Pedra ze Španělska. Nosí pak lepší a lepší věci a člověk by kupoval a kupoval, zvlášť když nám dá "really good price". Nic jsem nekoupil a jsem rád, ceny jsou nižší, ale mám dojem, že sošky, co nám vybírá a posílá lama Sonam od Cečhu rinpočheho jsou prostě lepší a ušetřit pár stokorun je hezký, ale dá se to i jinde. Teď už vím o pár obchodech, odkud bych sochu chtěl, je to ale spíš o tisících dolarů než o stovkách :-).
S thangkama to je stejný. Lezl jsem po obchodech celé dny, prolézal sklady, vyptával se na malíře. Nakonec jsem našel krám, kde kvalita byla o moc lepší než turistická, velkou thangku 8. Karmapy jsem usmlouval na 260USD, líbila se všem, kdo ji viděl. S ní se mi tam líbily další dvě.
Pak jsem se po třech dnech dovolal na číslo malíře, co mi dal Karma Tsering, ptal jsem se ho na thangky, co maj u sebe v gompě - "Je tu jeden malíř, je dobrý, ale dražší...." Přišla si pro nás jeho žena, šli jsme se podívat, co maluje. Ukázal nám rozdělanou práci a pár věcí, co tam měl, dali si čaj. Znal formy, atributy, maloval podle textů meditací.
"Za kolik bychom mohli mít 8. Karmapu v téhle velikosti?" - "900 dolarů. Jestli je pro cenrum, může být koncem listopadu za rok". Všichni jsme kývli, nikdo nesmlouval...
Pak jsem ještě jednou vzal lidi na "svou" thangku za 260USD, o který jsem si furt říkal, že se vyplatí, do nějakýho centra, jako dárek.... Nelíbila se už nikomu.

V Káthmándú 4 - Pharping a Namo Buddha

Tak už jsme tu zas skoro všichni. Dneska ráno se vrátil Juha a Terezka z výletu k Dhaulágiri. Bylo to zajímavý, oba zářili spokojeností. Terka vyprávěla, jak byli srázy šílený, jak byli příjemní místní lidi a jak s nima chtěli pařit a jak si obhajovala dvě místa v autobuse, aby mohla ležet sama v poloprázdným autobuse, když Juha spal na střeše. Juha povídal o nádheře hor, o spletitosti cest a o tom, kam až by se dalo a kam by rád šel.
My si tady tak v pohodě praktikujem pořád v Bódhnáth. Další luxusní věc, co si občas dáváme je skvělá porridge s rozinkama a datlema v Saturday café. Stojí sice 50rs, ale zasytí na půl dne. Jinak jsem se už nabažil místních sladkostí v pekárně - většinou je všechno promazaný máslovýma krémama. Taky už si většinou nepřidávám do jídla čili - desinfekcí si ho už nezdůvodňuju a občas uvítám i jinou chuť. Pořád jsem ještě zařeklý,že si nedám jiný maso než buffa. Mám ho v momo, polívkách, nudlích, s knedlíky timu, plackama bale a dokonce i předraženýma bramborama nebo hranolkama. Baví mě furt, jen mě štve, že ho vždycky hodinu pak páratkem tahám ze zubů.
Byli jsme na dvou výletech. Jeden do Pharpingu nás nadchnul moc. Je to asi osm km na jih od města. Nahoře je asura cave, jeskyně, kde Guru Rinpočhe v osmým století zrealizoval svůj jidam - Diamantovou dýku. Je to prostě Bódhgája Guru Rinpočheho. V busu jsme se nalepili na jednoho mnicha, aby nám řekl, kde vystoupit. Byla to dobrá volba. Říkal, že jeho učitel je Urjän rinpočhe,
který před pár lety zemřel. Zná se Šamarpou, přijímali s polu 14 dní od Urjäna iniciace, nabídnul nám i sjednání návštěvy u Šeraba rinpočheho, co byl v Praze. Zná Evropu, v pár zemích byl jako asistent nějakého učitele.

Pempa Šerpa - jeden z úžasnejch mnichů, výlet do Pharpingu jsme si užili hlavně díky němu (tady v klášteře Guru Drubney přímo u Asura cave)

Hned u autobusu je hindu svatyňka, kde ze skály nalevo od Ganéši vystupuje buddhistická Zelená tára. Nikdo ji tam nesochá, a ona vystupuje každý rok víc a víc. Je tam plno hindusů, takže jsme jen projdem. Jde se po schodech nahoru do kopce, je tam klášter a uprostřed něj je asura cave. Mnich nám sežene podložky na sezení a nechá nás tam. Paráda, jsme tam přes hoďku,sedí tam jen jeden běloch a později přijde mějaký mnich. Když vyjdem, ujme se nás. Dáme si čaj spolu s čtyřmi poutníky, kteří právě dorazili s Tibetu. Nemluvíme, nerozumíme si.
Ptám se mnicha na jeho kolegu, co si chtěl v jeskyni sednou zrovna na mý místo v jeskyni a zdál se mi nějaký podrážděný. Tváří se podivně: "To je, byl, manažer tohohle kláštera... bývalý... přišel jiný mnich, mladší vzdělanější, ... teď je penzionován." Lidi fungují všude stejně.
Dopijem čaj. Náš mnich nám nabízí, že když budem mít chuť, můžem v klášteře přespat za 100rs. Je to lákavý, jsou tu kopce a čistej vzduch, ale bytní by asi měli starost... Jdeme dolů, po chvíli následuje místo vadžrajogíní, zabrané hindy. Tady zůstával Marpa, když se aklimatizoval po příchodu z Tibetu. Mnich vyndá nějaký bankovky, cigoška zmizí a máme 10 minut klid. Pak sejdem úplně dolů do vesnice. Tady je místo Janglešo, kde v jeskyňce jak kozí chlívek Guru Rinpočhe zrealizoval mahámudru. Hejno hindusů nás tahá za šaty a cpe nám máslový lampičky,abychom si je koupili. Mnich jednu kupuje, místní hindu jednu zapálí, údajně za Kamilu a chce zaplatit - hádáme se, ale dohodnem. Hodím zbylým 20rs ať vypadnou, respektují to, nikdo není v dohledu, tak nám dají půl hoďky klidu. Paráda. Zveme mnicha na oběd, říká že s asura cave to bylo stejný, že Cečhu ripočhe udělal na dřívějšího krále takový dojem, že ji daroval buddhistům a dovolil tam postavit ten klášter. Jinak je náš mnich šerpa z nepálu, hinduisty tedy ceklem toleruje, narozdíl od Tibeťanů,kteří je přehlíží víc. Mám tendenci zas říkat všem místním hindu cigoši, i když se to s Indy nedá srovnat a nepálci jsou jinak pořád o moc, moc příjemnější.
Cestou zpátky jdeme pár kiláků pěšky, i když místní nám říkají jako všem turistům: "Its jungle - dangerous.", je to moc přijemný, cestou na nás odněkud něco vrčí. Kamča bezpečně ví, že jsme vydráždili nějakou tygřici...Dopadlo to dobře.

Další výlet jsme si dali do Namo Buddha, to už je asi 90min autobusem. Turisti i mniši se tam vozí najatými jeepy, takže jsme asi 10km šlapali celkem zachovalými venkovskými kopci. Každý metr země v nížině je obděláván. V lesích ženy sečou trávu a nosí ji v nůších pro dobytek. Dole jsou ještě banány, nahořeji už i borovička, v dálce zasněžené Himálaje. Mezi dvěma vesnicema jdeme s dětma,kterým skončila škola, je jich několik desítek. Jdeme s jedním klukem, je moc zdvořilej a vděčnej, že může mluvit anglicky. Mluví hezky, zná zeměpis, má přehled o politice. Říká, že problém Nepálu je přelidnění, že ale nikdo neví co s tím. Lidi chtějí, aby vláda něco dělala, ale dětí míň mít nechtějí, je to jejich štěstí.... Myslím, že je mu 13, je mu 17. Učí se hodně sám, ale bude muset končit, nemá peníze a taky musí dělat na rodinném políčku. Platil si soukromý kurs na elektromechanika - za 300rs měsíčně, ale už na to neměl, ani na knížky... Jsem asi nejvíc na měkko za celou dobu tady, stydím se za všechno svý hákování na elektroprůmce, kdybych nenechal peníze doma, snad by mu poslední dolary dal, možná mu je pošlu poštou...

Tak tohle je sedmnáctiletej kluk s ambicema elektrikáře, jsem vděčnej za setkání s ním

Myslím,že každej z nás, až se vrátíme, si adoptuje někoho odsud na vzdělání...


Na zpáteční cestě potkáváme pak chlápka, kterej se nám snaží prodat doma dělanej kukri nůž, čepel je sice vykovaná asi z nějaký radlice, ale pochva je dělaná z rohu jaka a jačí kosti, vykládaný ornamenty z mosazi - hodiny nebo desítky hodin práce. Začíná na 250rs, pak je na 100rs (30Kč). Má hodně dětí, chce to prodat, je smutnej. Nedáme mu nic ale cítíme se mizerně. Zdůvodňuju si to nahlas, že stejně nikomu nepomůžem,hlady se tu neumírá, jeho to nezmění a začne jen dělat další cetky pro turisty. Stejně je nám mizerně, nevýhoda cestování be guida.

Jinak je Namo Buddha na krásným místě s výhledem na okolní kopce a v dálce lákají zasněžený vrcholky Himálají. Chytli jsme to dobře, pobyli tam chvilku večer, když už všichni odsud vypadli, pochodili kolem stúpy a ráno se tam vrátili dost brzy, aby tam byl klid a pak šli pěšky zpět. Spali jsme v klášteře Thrangu rinpočheho, je hodně rozsáhlej a hodně bohatej, maj tu rozestavěný asi 40 dost velký baráky. Ctěli nás dát do svýho guest house za 700rs, pak nám nabídli den za 250rs s jídlem a dohodli se nakonec na 100rs se snídaní. Mniši byli jako jednotlivci hrozně fajn, zajímá je nejvíc fotbal, o kterým já nic nevím, a který mydlí už před snídaní na střechách kláštera s molitanovými míčky.

Fotbálek na střeše

Příjemný místo, zdálo se mi, spíš ale jako skautskej tábor než místo pro praxi dharmy.

Namo Buddha je v Nepálu symbolem soucítění. Buddha v dřívější inkarnaci jako princ Mahásattva obětoval svý tělo hladový tygřici s pěti tygříčaty. Zase to uznávaj i hindové, takže je tu dost plno. Taky to prý maj jedinečný mály ze semínek bódhi, který jsou tu nejmenší široko daleko, takže se neobrušují, ale používají přírodní. Jsou to mály pro znalce.

Stúpa v Namo Buddha

V Káthmándú 3

Tak jsme se konečně zklidnili od stresu, co tu chcem všechno stihnout. Když se před pár dny vrátil Juha s nemocným Bukym z pokusu o trek ke Dhaulágiri a nabídnul mi, že se tam se mnou vrátí, jen tak nadivoko bez průvodce, byl jsem radostí bez sebe. Jak se tady furt motáme po městě a vždycky někdo ze skupiny má kašel, rýmu nebo průjem je domlouvání obtížný, když nebydlíme spolu.
Nakonec Terezka nechtěla být bez Juhy sama a chtěla jet s ním. To už se mi cestovat za Pokharu 12 hodin nechtělo. Měl jsem ještě v plánu jít s ostatníma trek na Langtang, moc jsem se ale s nima nedomlouval, protože Kamča byla pár dní nachlazená a bylo těžko předvídat. Nakonec si domluvili trek z průvodcem, nějakou pozvolnou trasou, na které ani neleží Milarepova jeskyně, kterou mi tam lidi doporučovali a přestalo nás to lákat. Takže nakonec šli sami Helča s Janičkou a Míšou. Hrozně se mi ulevilo, že tu můžu v pohodě týden vegetit v Bódhnáth a případně si dát den ve Swajambhu. Taky chcem zajít pěšky na nějaká místa v okolí města.
Dneska jsem u stúpy potkával skupiny turistů z celýho světa, co se vrátili z treku. Byli tu nepřehlédnutelní v pohorkách a goretexu. Poslouchali vyprávění hindu guida o stúpě a co tu dělaj ti tibeťani okolo. Jsem moc rád, že cestujem jak cestujem. Všude tu jsou cestovky, který všechno zaříděj, luxusní hotely, autobusy s klimatizací a taxíky, takže člověka provedou jako ovci a nemusí se s místníma vůbec potkat. No vlastně včera jsem visel z autobusu s jednou nohou na stupačce tak dlouho, že jsem furt musel střídat bolavý ruce a začal jsem se taky cpát k sezení, ale víc luxusu zatím nemusím. Konec konců jsme si koupili čokoládu a místní whisky, co spolehlivě léčí průjem, ještě líp než cola, kterou si obden taky dám.
Vlastně hned první den, co se vrátili kluci z Pokhary jsme si dali všichni tibetský hospodě čang - tamní pivo. Neměli pravý z ječmene, ale z jáhel. Fungovalo to tak, že každej dostal dřevěnej tuplák se skvašenýma jáhlama a brčko. Zalije se to horkou vodou, 5 minut počká a může se srkat. Dal jsem 3 nálevy, zaplatil 50rs a cítil se jak po pěti pivech, taky proto, že jsem moc nejed. Takhle ve skupině je to příjemný.
Dá se tu dělat spustu věcí. Známe tu Kungu asi 25 letýho tibeťana, co se s ním seznámil Míša Patřičný, když si hledal nocleh. Doprovázel nás do Patanu. Divil se, že nejezdíme taxíkem, když on si ho většinou bere. Trpělivě s náma snášel cestu na buddhistický památky. Jen říkal, že má hodně oddanou matku a že ho už zatáhla na všechna svatá místa v Indii a Tibetu. Jinak má obchod se sportovníma hadrama a rád hip hop. Nabízí nám večer v kasinu, ať si koupíme za 2$ žetony a děláme, že hrajem - můžem pak celý večer whisky zadarmo. Nikomu se moc nechce.
Taky znám jednoho místního kluka z Bhaktapuru, což je místní skanzen, něco jako Benátky. Žádná auta, kam se dopoledne nahrnou davy turistů, aby večer zas vypadli a místní mohli vylézt na ulici. Přes den se tam platí 10$, tak je ideální jet tam večer bez placeni, ubytovat se tam a užít si to. Na kluka mám telefon a můžem tam přespat, chce se mi ale čím dál míň. Tady je dobře a to cestování po městě je fakt únavný.
Čím dál tím víc obdivuju naši bytnou, je strašně energická. Je jí asi 50 a je moc krásná. Včera za náma večer přišla poprosit, jestli bychom mohli otevřít klukům, až se vrátí domů, že je unavená. Byl prý nějaký speciální den, říkala, že její angličtina na vysvětlování nestačí. Nicméně včera praktikovala od 3 rano až do sesti do večera. Bytnej je taky moc fajn chlap, jsou z Khamu, škoda, že se pořádně nedomluvíme. Chcem koupit víno a zkusit se rozmluvit.

V Káthmándú 2

Stúpa v Bódhnáth

Tak už si tu žijem jako králové pár dnů a začínáme se cítit domácky. Nadšení z nepálců mě trochu přešlo, ale je tu cítit velká změna oproti tomu, jak to tu bylo dřív. Třeba Míša tu byl před deseti lety a říká, že tu byla mnohem větší pohoda. Po rozkoukání je to tu lepší, člověk už má představu, kolik, co stojí a dokáže si pak stát na svým, když se ho někdo snaží natáhnout.
Vlastně tu s tím není nijak velký problém. Je tu jen určitá skupina banditů - taxikářů, guidů a prodavačů cetek a potravin v turistických místech. Je to stejný jako to bylo u nás v 90.tých letech. Normální lidi jsou fajn, rychle se to ale mění a asi určitě ne k lepšímu.
My si bydlíme dvěstě metrů od stúpy Bódhnath v tibetský komunitě. Jsou to činžáky jak vilky na Vinohradech, čisto nejen na schodišti, ale i na dvorku a upravená zahrada, tady něco nevídanýho. Problém je, že tak příjemně je jen uvnitř domu, na ulicích a v krámcích se motá zas spousta lidí z jinýho světa. Když si na veřejnosti něco jen tak položím, hnedka přiskočí někdo: "Be carefull." Na dveřích mají vsichni super kvalitní zámky a zamykají je. Stejně před včírem někdo našemu bytnýmu ukrad psa. Babča říka, že asi někdo nechce, aby štěkal...
Vůbec Tibeťani se tady o psy staraj jako my v Evropě. Je to příjemný po těch zanedbaných dojídačích odpadků z Indie.
Přizpůsobili jsme se místním a chodíme brzy spát a vstáváme většinou po páté. Je tady fakt šrumec. U stúpy sekaj poklony mniši, a mnišky od časnýho rána a kolem šestý už přichází spousta babiček. Ve všech domech se svítí a jsou slyšet púdži. Starší Tibeťani vypadaj, jako by tu byli narafičení pro turisty. Celý den přebírají korálky a mumlaj mantry. Fungují ale v pohodě, nejsou nijak změkčilý, život si prožili, děti vychovali. Teď je jim šedesát nebo osmdesát, tak se věnují praxi. Ty babičky jsou fakt super, na poklony s sebou nosí čaj a sušenky, občas si pokecaj, ale jsou neuvěřitelně houževnatý a krásný. Juha říká, že to jsou jeho dřívější milenky.



Byli jsme u stúpy Swajambhu, ten den se ale moc nepoved, viděl jsem všude turisty a cigoše a v klášteře u Cečhu rinpočheho bylo narváno, protože tam probíhaly každoroční tance lamů. Pro horaly to musela být událost, ale když dneska si můžem pustit Hvězdný války, tak odezírat symboly procesů umírání během dlouhých představení mě moc nebere. Ostatní to ještě neviděli, tak jsme tam hoďku seděli. Nejvíc mě bavili klauni o přestávkách, stejně jako místní děti. Zpátky jsme šli pěšky přes turistický Thamel a strávili pár hodin smlouváním cetek, nic jsme nekoupili, jen víme, že dostat se tam na 30% není problém.

Taky jsme strávili jeden den v Patanu, což je jedno z historických měst, která se spojila do dnešního Káthmándú. Žijou tam nevárci, což jsou tradičně buddhisti a dělaj skvělý věci z kovu. Jejich sošky buddhů jsou v Evropě nejznámější. Tepali tam fakt neuvěřitelný věci. Taky tam měli Zlatý chrám, kde bylo všechno vytepáno do plechu. Stěny, sošky, praporky....
Dívali jsme se po kvalitních soškách, memám ambici nic kupovat, sošky se už kvalitní dováží. Chci jen pár dárků. Nicméně jsem zjistil, že kvalitní práce se nesmlouvá. Soška prostě stojí pětkrát víc, než turistická kvalita a usmlouvat se dá tak 5-10%.

Vnitřek Zlatého chrámu v Patanu - vše je tepáno v kovu

Zlatý chrám - i praporky jsou z kovu

Včera, byla Kamča nemocná, tak jsem odpoledne vyrazil sám do Swajambhu, kde žije naše druhá půlka v klášteře Cečhu rinpočheho. Výlet jsem si moc užil, o moc víc než ten s tanci lamů. Je to přes celý město, tak jsem měl vždycky skoro hoďku na povídání s domorodci o politice a tak. Jsou strašně zdvořilí a upřímně rádi, že se tu turistům líbí. Mají velkou radost, že skončila občanská válka. Vidí to většinou tak, že maoisti jsou taky lidi, těžko je soudit. Deset let byli zalezlí v horách a džunglích. Teď už jsou všichni unavení, tak maj chuť se spolu začít bavit. Zatím maoisti přestali štvát proti Indii a slíbili, že nebudou verbovat děti. Možná to bude lepší. Vláda na chudý vesnice v oblastech se sympatiema k maoistům nebyla moc příjemná. Juha s Bukym zabloudili na pokusu o trek z Pokhary do vesnice šerpů, kde byli jen děti a ženský s kalašnikovama, oddaný velkýmu Maovi. Stejně to ale byli fajn lidi, tolerovali odmítání kluků zaplatit příspěvek na revoluci a nevzali si od nich ani nůž, kterej jim chtěli darovat, když se doptali, že mají jen jeden.
Na Swajamhu jsem pak našel jen Bukyho s horečkou a později i Štěpána, kterej mě tam provedl a dali jsme si meditaci nahoře v klášteře, kde je stúpa s tělem Cečhu rinpočheho. Juha furt nešel, tak jsem ještě po tmě vyběhnul na kopec ke Swajambhu. Bylo to docela divoký, poslední lidi rychle odcházeli a začínala tam bitka mezi dvěma znepřátelenýna gangama opic a ještě k tomu se tam pošťuchovali místní psi. Jinak tam byl ale klid, tak jsem si to užil a udělal pár fotek osvětlený stúpy. Cestou na autobus jsem potkal Štěpána, jak si v jedný zapadlý hospodě dává horu bůvolího masa s místním knedlíkem. Nakonec dorazil i Juha, tak jsme se domluvili, že se zas někdy potkáme a domluvíme. Je mu zrovna taky špatně, takže těžko plánovat. Stihnul jsem ještě autobusy dom, ty tu končí už před devátou. Pak jsou jen taxíky.

Stúpa Swajambhu večer

Taky jsem, si vzpomněl, jak mě kolegové doma litovali, že odjíždím zrovna před vepřovými hody. V Indii, vařili moc dobře bez masa, aspoň my si ho tam nedávali. Tady je taky všude místní tradiční jídlo dal bát - rýže, čočková polívka, brambory a zelenina na kary a pikles, případně i čerstvá zelenina. Vždycky to bylo výborné. Hlavně i v nejlevnějších hospodách, kde to stojí 35 rupek, neustále znova přichází kuchař a cokoli znovu přidá, dokud neřekneme dost. Všude je tu momo- plněný knedlíky (masem, zeleninou, sýrem nebo bramborama) a taky smažený nudle. Taky všechny evropský jídla, ty jsou ale o něco dražší. No ale od tý doby, co jsme se potkali s buffalem, si na vepřový nebo kuřecí nikdo ani nevzpomene, i když ho tu je taky dost.

Přes Sarnáth a Lumbíní do Káthmándú

Tak dneska ve dvě ráno jsme konečně dorazili do Káthmándú a vychrupli v prvním hostelu u zastávky (za 130rs na osobu). Teda teď jsme už v Nepálu, kde maj vlastní rupie, který vycházej asi tak tři za jednu Kč.

V Bódhgáji bylo tak moc fajn, že se mi odsud nechtělo ani na výlet do Nálandy a Ráržgiru. Byli jsme ale na radu Norbu na jednom místě Mahakály - Kolešrí (Norbu říkal, že buddhisti tak nazývají tohle místo a ne to, kde Buddha šest let meditoval a kde hindu uctívají Mahakálí). Byla to skála s náhorní plošinou asi 60km od Gáji. Buddha tam dlouhý čas učil. Norbu říkal, že se tam dá bezpečně chodit až poslední dobou, že tam cigoši přepadávali poutníky. My to měli dobrý, místo jsme si užili.

Kolešrí - náhorní prošina, kde Buddha trávil hodně času

Vlastně jsme měli výstup se dvěma nevychovanými cigoši (26 let) přímo v areálu Mahábódhi. Trochu jsem jednoho dusil a pak si ho chytla ochranka. Dostával pár výchovných rákoskou a při tom se plazil a spínal rukama jakoby ho lámali kolem. Večer pak jejich matky tloukly hlavama o mříže našeho kláštera a prosili, ať si na synky nestěžujem. Nic moc.

Stúpa na místě prvního učení Buddhy v Sarnáth

Z Bódhgáji jsme jeli na Sarnáth, což je místo, kde Buddha poprvé začal učit. Krásný park za městem, kam se platí vstup, díky čemuž tam je klid (100rs pro cizince, 5rs pro Indy). Místo jsme si užili, krásně se tam meditovalo. Sarnáth leží za Varánásím, nejsvatějším místem hinduistů, kde je i nádraží. Juha chtěl jet dál, já jsem měl chuť zůstat, zpočátku jen turisticky, ale Norbu říkal, ať to navštívíme, že je tam spoustu míst. Dopadlo to myslím ideálně, takže jsme sehnali lístky na 23:00 a měli 5 hodin na prohlídku. Místo bylo opravdu silný a zajímavý. Jeli jsme chvíli lodí po Ganze a po setmění se procházeli po nábřeží. Domorodci mnohem, mnohem příjemnější než v Biháru. Nakonec jsme se zkamarádili se třema asi 12 letýma klukama, který se motali kolem spalování mrtvol. Vzali nás přímo na místo. Asi půl hoďky jsme stáli 3 metry u ohně a pozorovali to a dostávali výklad. 1 mrtvola, potřená máslem, aby to nepáchlo, minimálně 200 kg dřeva, 200rs za kg nejlevnějšího dřeva. 1 várka (asi deset hranic) hori 3 hodiny, pak se dělá obřad popel se sype do Gangy. Děti do 13, let, těhotné ženy a ušktnutí hadem se prý nepálí a hážou do řeky rovnou (koupat jsme se nešli). Lidi sem jezdí umírat do hospiců a dlouho šetří, aby si mohli dovolit hranici. Pro chudý tu maj elektrický pece - 200rs za kremaci.
Místo bylo nějakým způsobem silný a líbilo se mě i Kamče. Nakonec se z kluků zas stali cigoši. Přesvědčovali nás, ať se složíme na ňáký dřevo pro babičky, co na to nemaj, že budeme mít dobrou karmu, že to vybírá kluk, co uhraboval ohně. Byli to hoši, co měli na whisky a tabák a prodávali na tržištích zbytky šperků z popela. Poslal jsem je do háje načež mi odmítli podat ruku. Varánásí stačilo....

Ganga pár desítek metrů pod gatami s hořícími mrtvolami

Varánásí doprava

Varánásí večer

Pak jeden den výlet do Kušinagar, kde Buddha zemřel. Spíme v noci ve vlacích, chvátáme z cikánova. Autobusem na hranici s Nepálem.Přecházíme už za tmy. Kupujeme víza a snažíme se dostat do Lumbíní. Prý už nic nejede a druhý den je stávka autobusů. Nabízí nám cyklorikšu za 1000rs nepálských (300Kč - je to 27 kilometrů) Nikomu nevěříme, odmítáme nahaněče, najdem si nocleh za 100rs na hlavu a dáme véču za 50. Ráno moudřejší večera.
Nekecali, je stávka, silnice jsou blokovaný. Bereme si boty a po snídani vyrážíme. 10 lidí a asi třicet cyklorikšů, kteří soutěží, kdo nás uloví. Jsou sympatický, chtějí si vydělat, tvrdě makaj, ale smějou se. Postupně dostanou všechny holky, Míšu a Jirku (100rs na hlavu). Je mi trapný se nechat vízt na kole takovou dálku. Jdem dál, Juha vidí školní autobus, jedou do Pokhary, Juha nabízí 250 za hlavu. Ne to je školní autobus, můžem jet zadarmo. Nepál! Ostatní jedou, já se rozhoduju pro Lumbíní. Jdu pěšky, bere mě milej kluk na motorce 10km. Ukazuje mi barák, kámoše, nabízí čaj a marihuanu. Děkuji, odmítám, loučí se s úsměvem, nepřemlouvá, jdu, veze mě muslim na další motorce. Pak jdu asi 3 km berou mě nějaký kluci do mikrobusu. Dorazím stejně jako cyklorikšové. Cítím se úžasně, cestou mě oslovovali i holky, lidi jsou milí. Na fotce by je člověk od cigošů z Biháru nepoznal, tihle se ale jinak pohybují a smějí.

Lumbíní
Tady se narodil Buddha. Bylo to zapomenutý místo, od šedesátých let se o to začal starat nepálský král. Teď je to v UNESCO. Najdem hotel Lumbíní village. Majitel, nepálec, student théravády, hlavně ale super byznysmen nám splní, co nám na očích vidí (je tu čisto za 150 rs/noc).
Jdeme do parku, kde se Buddha narodil, meditujem a jdem se projít po místních klášterech. Za setmění dorazím s Kamčou k obrovské stúpě míru, co tu udělali v 90tých letech japonci. Domů jdem asi 4 km po tmě. Nebojím se tu.

japonská stúpa míru

Hodně se bavím s majitelem hotelu, Jupiterem, umí anglicky. Nepál hodně chudá země, mnohem chudší než Indie. Je tu ale mnohem čistěji a zatím ještě i míň přelidníno. Dokonce i na jihu, kde ještě nejsou hory, je něco jako lesy!!! Nepálci mají krále, tenhle se moc nepovedl, na trůn se dostal, jako bratr minulého oblíbeného krále, který s celou rodinou nepřežil masakr v paláci způsobený nejspíš zdrogovaným synem. Jupiter říká, že král je bývalý byznysmen a chová se tak, což lidé nemají rádi. Jeho sklony k autokracii naštvaly všechny. Po miliónových demonstracích v Káthmándú couvnul a je otočil zpět k demokracii. Před pár týdny se dohodli, že se legalizuje i povstalecká maoistická armáda, takže se tu po letech všichni moc těší na mír. Doufám ,jako spousta nepálců, že tak maoisti oslabí, ale na opileckém nevzdělaném venkově..., kdo ví.... Jupitera hlavně štve, že krom daní vládě musí dávat výpalné - příspěvek na revoluci.
Nepál byl vždycky svobodný. Jednou ho zkusili obsadit britové. Nepálští ghurkové bojovali o hladu 21 dní, i starci a ženy. Pak prý britský plukovník prohlásil, že můžou bojovat proti jakékoli armádě světa, ale s národem ghurků. Od tý doby tady respektovali brity a britové si nesmírně vážili ghurků. Nepál neprodukuje nic než byliny z Himálaje a vojáky. Z 30 miliónů nepálců slouží 3 mil. v cizích armádách - 50tis. v Británii, statisíce v Singapuru, Tchaiwanu a Indii. Ta by se bez najmutých nepálců a tibeťanů s Pákistánem těžko kočkovala v horách nad Kašmírem. Jupiter byl hrdý, ale dodal, že zatímco Indie žije z dědictví britů, Nepál nemá nic, bohužel. To jen vysvětlení, proč, když jsou nepálci taky dneska už z 95% hinduisti, je kontakt s nima o tolik příjemnější.

Areál v místě Buddhova narození v Lumbíní a školáci na výletě

Rozhodujeme se v Lumbíní zůstat ještě jeden den. Najímáme Jupitera na výlet do Kapilavastu (města kde Buddha vyrůstal až do 29 let), take do místa kde ašókův sloup označuje narození předchozího (3. historického) buddhy a na místo, kde se Buddha poprvé znovu shledal se svým otcem a synem Ráhulou. Jupiter má spoustu zajímavých precizních informací v čisté angličtině, sám dodává, že je to z úrovně théravády. V Kapilavastu je fajn, dáváne si meditaci a dokonce náhodou zrovna na chvíli ztichne i hudba z repráků nedalekého hindu chrámu.
Většina si pak přeje využít Jupiterovi nabídky na pronájem mikrobusu do Káthmándů, prý tam nic přímého nejede. Platíme dvojnásobek jízdného linky (přes 400rs).
Ráno v 7 se loučíme a nastupujem do prázdného autobusu pred hostelem, jsem z Jupitera nadšen. Ještě chvíli- přece jen nás vypekl. Autobus hned za rohem nabírá spoustu domorodců, stává se to normální linkou. Je ale pravda, že máme místa a řidičovi pomocníci fakt zodpovědně hlídají naše bágly na střeše na každé zastávce.
Po dvou hoďkách tlačení se na sedadle, lezu s Kamčou a Janou na střechu. Iniciuje to Janička a je to super nápad. Klopení zatáček je cítit, nádherný rozhled, vjíždíme do hor. Paráda, fotíme. Vzadu se připojí řidičovi pomocníci, neumí anglicky, ale cítí za nás odpovědnost. Jsou fajn.
Tady lidi makají fakt těžce - terasová políčka kdekoli to svah dovolí, rýži mlátí tak, že tlučou snopy o zem a plevy vyfoukávaj mácháním plácačkama ze slámy. To v Indii foukali hightech vrtulema na kliku. Nejdrsnější je, že skoro všechen štěrk, krerýho se tu spotřebuje opravdu hodně mlátí kladívkama ženský z kamenů, co jim nanosí děti z potolů a řek.

Janička na střeše autobusu do Káthmándú

Pár občerstvovacích zastávek a jsme v 15:00 půl hodiny před Káthmándú.
Zácpa, nic se nehýbe. Stojíme hodinu. Prý bouračka, ještě tak hoďku dvě. Po čtyřech hoďkách je tma, motorky a auta se cpou dopředu, ale nic se moc nehýbe. Seznámíme se s moc zdvořilým klukem mluvícím anglicky.
Je to drsný. V Nepálu je za zabití dopravní nehodou jednorázové odškodné 10tis.rs, při zranění se ale hradí léčení a to jde to statisíců. Nějakej řidič náklaďáku srazil holčičku a i když nebyla mrtvá, nejpíš do ní ještě nacouval. Viděla to její rodina, odmítá peníze, chce lynč. Rodina se zmobilizovala a zatarasila všechny 3 příjezdy do Káthmándů. Nikdo neprojede. Týká se to tisíců, možná desetitisíců lidí. Lidi mají taky své obchody, starosti, někomu možná letí letadlo. Nikdo ale nevyšiluje a není agresivní. Je to prostě smutná situace. Pár kiláků před náma se policie snaží vyjednávat, těžká věc.
Bavíme se s klukem dál. Je to student sociologie, zabývá se populací. Byl v Moskvě a Helsinkách. Vidí to, že se každých 10 let populace Nepálu díky hindu a muslimům (o nichž říká, že chápou děti jako požehnání) zdvojnásobí. (Proto teď v dřív buddhistické zemi je buddhistů 5%, není jich míň než dřív.) Kluk si myslí, že se to zlepší, hlavně vlivem měst. Říká věci stejné jako Ole. Průser je zdejší vztah k ženám. V hinduismu je to sice lepší než v islámu, ale i tak žena je jen doma a stará se o manžela a děti. Když ji nechá kluk nebo umře manžel, může už do smrti leda tak žebrat. Nikdo se nestará u holek o vzdělání. Je to strašně cítit, je to nepříjemné. Je to ale lepší než v Indii (myslím Bihár), kde jsou všude jen chlapi, chlapi a chlapi. Někdy se vodí za ruce, s ženama ne, to je na veřejnosti nemorální. Když jsem tedy sám šlapal do Lumbíní a oslovila mě holka: "How are you? Which country?", byl to dárek.

Káthmándú
Po povalování se na sedadlech ve frontě dorážíme to města v 1 v noci. Bereme první hostel u nádraží (130rs). Ráno jedem ke stúpě Bódhnáth, Míša má kontakt od jedný Francouzky na rodinu lamy Tendzina, co se z pověření 16. Karmapy stará o klášter Monchardon ve Francii. Míša volá, chvíli čekáme u cesty a přichází anglicky mluvící Karma Cering a vysmátý, tělnatý lama Tendzin. Jdem do bytu Tendzinovi sestry, čisto, útulno, milá babička, čaj. Kamča říká, že se cítí jako u babičky, všichni se usmívají. My s Kamčou jdem bydlet do pokoje k sousedům (krásný pokoj s koupelnou pro dva za 300rs), ostatní zůstávají. Cering je průvodce, dělá výpravy turistům a Oleho žákům z Německa. Je to sympaťák, vydělává prachy, má barák vedle a v něm gompu. V ní se v 6 ráno schází tibeťané z okolí na púdžu. Většinou babičky a dědové, děti jsou ve školách nebo makaj. No vlastně jsem byl na poklonách u stúpy i po pátý ráno a poklonovalo tu i dost mladých před tím, než jdou do práce.

Po pár dnech v Bódhgáji

Mahábódhi stúpa

Jezírko nágů - tady král nágů Mučálinda chránil Buddhu břed bouří

Tak jsem se zas vykopal na internet, ale moc mě to nebaví .Je tady strašně moc zajímavých věcí a koukat do obrazovky můžu zbytek roku. Cítím se plně aklimatizován. Před včírem mi bylo špatně a včera ráno jsem mel průdušky úplně v háji. Je to asi z toho nahromaděnýho smogu. Juha před včírem jeden den proležel s horečkou a potil se. Mě pětset poklon srovnalo. Dneska jsem udělal devět set a ještě jsem dlouho v parku dvakrát seděl. Je tu velká půdža. Nějaký vatař z Thajska si objednal 500 mnichů z různých tibetských škol, aby dělali nějakou meditaci za mír. Sbírá tak dobrou karmu. Mniši maj placenou cestu, pobyt a stravu a dostávaj 100 rupek na den. Včera jsem vedle nich dělal poklony a nafasoval jsem taky čaj a sendvič.
Dneska jsem přestal řešit cigoše, můj zdejší největší problém. Přestalo mě to trápit poté, co jsem dlouho nedokázal ten styl vydejchat. Měl jsem s nima spoustu situací, jako každý tady, a furt jsem se to snažil nějak pochopit. Před včírem jsme třeba měli výlet jeepem (indická provinience značka TATA) do jeskyně Mahakály. Je to místo, kde Buddha šest let meditoval před tím, než dosáhl osvícení. Je to asi 15 km odsud. Jeli jsme hned ráno. Úžasný místo, na kopci, krásná jeskyně. Chvíli jsme tam seděli a na začátku a na konci si zazpívali Mahakálu. Venku probíhala asi púdža pro cejlonce s nějakým jejich mnichem. Bylo tam tak moc žebráků, hlavně mrzáků a slepců, až oči přecházely. Úplná přehlídka utrpení. Kdybych měl každýmu dát rupii, nedojel bych ani těch 15 km domů. Slyšel jsem, že některý ty děti tady mrzačejí schválně, že víc vyžebrají. Docela tomu věřím, není to věc lásky či nechuti, tady prostě myslí trochu jinak."Jeep" nám dohodil Kumar, kterýho zná Juha z loňska, kdy se mu nabízel, že ho má. Ráno z něj vypadlo, že nás pojede 12 - ještě řidič. Juha mu jen řekl: "Ty seš taky bandita." Řidič auto devastoval svym rizenim neuvěřitelně i na místní poměry.
Pak jsme jeli pár kiláků dál. Buddha se v jeskyni na konci dlouho úplně postil, když zjistil, že to nikam nevede, vyšel ven a cestou před hindu chrámem potkal celý vyhublý dívku Sudžáta, která se tam každý den chodila modlit, aby měla dítě. Udělala Buddhovi mléčnou rýži a ten jí přijal. Hinduisti říkaj, že za rok měla děcko. To je pro ně asi dost pádný důvod se k Buddhovi modlit.
Pro mě byl zážitek, když za mnou přiběh Buky, přerušil Kumara a povídá. "Tam za tím chrámem je škola, učí tam děti číst a anglicky. Všichni přispíváme!" Byl jsem tak zblblej, že jsem tam hned naběhl a dal taky 50 rupií proti nějakýmu kusu papíru. Děti seděli na zemi, před tabulí s pár anglickýma slovíčkama a očumoval tam cigoš "učitel".Pak jsem šel kolem Kumara se šťasným úsměvem přihlouplýho Evropana a ten začal: "To není žádná škola pro chudý, ty děti si všechno musí platit, i školu. Já mám projekt opravdu pro chudý lidi, pomáhá mi jedna Italka, všechno je zdarma, je to asi 10km odsud, tam je opravdu bída".

Tohle je jedna z mála škol, kde se děti opravdu učí

... Nasraný byli všichni. Před tím ještě holky koupily za strašný prachy anglickej výkladovej slovník nějakým špuntům, co tvrdili, že ho potřebují do školy. Svatosvatě slíbili, že ho dají do školy a knihkupec slíbil, že to nekoupí zpět. Berou to zpět. Děti dostávají 10procent! Další den špunti holky do školy nemohli vzít s sebou, ale slovník prý je doma, mají moc very good hotel. No prostě naserou ze začátku každýho.
Pro mě byl ještě silný zážitek, když jsme s Kamčou procházeli areálem kolem stromu osvícení, (kde nejsou žebráci a je tu zatím aspoň větší část buddhistů) a zabloudili do svatyňky, kde byl vpředu Buddha na boku zakrytý nějaký hinduistický sošky. Ujali se nás dva cigoši. Jeden hulákal nějaký hindu jména a ukazoval na bok a druhý nás cpal na kolena před Buddhu a dával nám do rukou květiny a darovací šály "pro Buddhu". Cítil jsem se jako idiot, tak jsem vstal a měl se k odchodu. Na to začal šustit prstama a opakovat: "Peníze pro Buddhu." Kamča začla sahat po penězích a ujišťovala se, že je to opravdu na údržbu místa. Samořejmě. Jak jsem byl nasraný, uviděl jsem před Buddhou masivní truhlu s bytelnými zámky- žádná cigošovina - se škodolibým úsměvem jsem tam nacpal 20 rs. Kamča to udělala taky. Pak dala cigošům 5rs do ruky a s úsměvem řekla: "To je pro vás." Úžasná. Dostali mě tak, že jsem je začal pozorovat. Zkoušeli to na 15letý bhútanský mnichy úplně stejně jako na nás: "om muni muni šákjamuni dordže sempa". Kluci koukali jako jelita, několikrát se ptali, jestli rozumí a pak vyběhli ven a kroutili hlavama. Třetí den jsem ale byl u toho, že tam vlezl cigoš s tříletým synkem. Stejný divadlo - synek na kolena, šála, květy. Sliz. Jenže na konec byli spokojený tři dospělí cigoši a asi i synek. Fotřík dal divadelním cigošům 2rp. Koukal jsem....
Dneska už vím, že cigoši, co dělaj pro jiný cigoše tyhle obřady jsou z kasty bráhmánů - místní elita. Mají snad trochu světlejší pleť a míň placatý nosy.
Kamča se cigošů (jdou poznat - holky sárí, černená tečka mezi obočím, a chlapi někdy tečka někdy ne, ale nezaměnitelný pohyby a oblečení) dva dny vyptávala proč taky (většinou v protisměru) obchází stúpu a strom osvícení se sepjatýma rukama a vrhají se na kolena. Oni na to"Když my v hindu chrámu, my hindu, když Buddha, my buddhisti."
Vlastně Buddhistickou Indii někdy mezi lety 700 - 1000nl převálcovali Hunové z centrální Asie a muslimští Turci. V té době buddhismus naprosto vymizel, zbyl jen islám a hindu. O restauraci buddhismu se tu snaží víc než sto let cizinci, hlavně s Cejlonu. Místní si ale žijou po svým.

No takže takhle to tu je. Je tu v podstatě apartheid. Cigoši chápou jako naprosto legální okrást kohokoli, kdo vypadá, že na to má a je cizinec (tudíž není v žádné kastě a je nikdo, má ale prachy a bílou pleť, což je znakem nejvyšších kast). Sami mezi sebou dodržují kastovní systém, takže je jasný, kdo se producíruje a tváří duchovně a kdo dojídá odpadky. Nevidí na tom nic špatnýho, hlady se tu neumírá a oni sami dávají žebrákům - málo ale stabilně. Jediná pro nás pochopitelná kasta jsou kšástriové, co tu dělaj vojáky a policajty. Budí důvěru a mluví jak chlapi z Evropy.

Mám tu asi tři místní, kteří jsou mi blízcí. Nemám chuť to ale rozvíjet, všichni údajně pomáhají v projektech pro chudý - a chtěj mi to ukázat. Nechci poznat pravdu až do konce. Rád se s nima rozejdu v dobrým. Když teď vidím žebráka a mám v kapse rupku nebo dvě, někdy mu jí dám. Dětem občas dám banán nebo sušenku, víc to neřeším, nikdo tady o to nestojí.

"Modrik" a Terezka, tohle byl moc fajn kluk, bohužel "jen" z kasty rolníků

Ještě trochu k organizaci Bódhgáje. Celý to tady obnovili a zacálovali v 19. století cejlonci. Taky tady tomu šéfujou. Je tady taky hrozně moc poutníků z Cejlonu. Starají se o ně jejich mniši, dělají pro ně obřady. Ten jižní buddhismus pro laiky je hodně o lidové víře. Juhu to třeba irituje. Mě teda ne, aspoň ve srovnání s rozpínavýma cigošema.
Jinak místo využívají i vadžrajánové školy z Tibetu a okolí a zenisti z Japonska a okolí. Všechno se nějak domlouvá a cejlonci to koordinují.

Okolí Mahábódhi stúpy - sem chodí lidé praktikovat, hlavě jsou tu desky na poklony

Naše škola tu má jeden klášter, který vede Beru Khjence rinpočhe. Kláštery tu má i spousta jiných škol a funguje to asi podobně. Sídlí tu většinou nějaký správce a většina mnichů přijíždí jen na krátký čas, nějakou púdžu nebo pouť a pak se vrací domů. S domorodci se nedruží, vozí se cyklorikšama s rouškama přes oblicej kvůli smogu a smradu a rikšům platí minimum. Místní hinduisti tady i uklízí a dělají veškerou práci. Na mnichy se dívají jako na vyžírky. Má to dvě strany, mniši reprezentují jinou kulturu, jsou vzdělaní a sponzorovaní svými komunitami. Hindové jsou zas přesvědčení stejně jako muslimové, že děti jsou boží požehnání. Tak jich mají 10-15 a neposílají je většinou do školy, aby nepřišli o zisk z žebrání nebo mohli pracovat na poli.
Bihár, kde byla za Buddhy džungle, ve které byla města s kvetoucí kulturou. Teď je to jedna obroská placka, jedno obrovské mraveniště, rýžové pole ( žádný les, jen někdy smutný pokroucený stromek). Plné špinavých lidí, kteří sklízí jednou ročně rýži a jednou pšenici, suší na fasádách domů hovězí trus - jediné palivo spolu s páchnoucím dováženým uhlím. Množí se tu ale nejvíc v celé Indii a nikdo neví co s tím. To není má interpretace, takhle to vidí indové z měst a jiných končin, kteří umí číst a mají dětí míň.
Na druhý straně je pravda, že buddhističtí mniši často vyžírkové jsou. Maj celkem slušný standartd a casto si svých možností neváží. Skamarádíme se s Karmou (22), mnichem z Bhútánu, má slušné buddhistické vzdělání, sám se naučil anglicky a hindí. Studuje v klášteře, ale mám dojem že s osobní praxí to nepřehání. Má rád fotbal, obdivuje evropský a americký způsob života, když bude mít šanci, vzdá se mniškých slibů a odejde. Jo holky, tady je fakt spousta takových super kluků na ženění :-). Dáme si s Karmou oběd v bhútánské restauraci, říkáme mu, že bude fajn, když přijde do Evropy, ale že mu těžko může nabídnout něco víc, než to co nyní umí a v čem se může zdokonalovat. Nevím, jestli to chce chápat, možná si najde nějakou bohatou nevěstu, která ho na diskotéky bude zvát.

Mniši o pauze

Gompa v klášteře karma kagjü

Nádherná docha od japonců - hned za naším klášterem

Do Bódhgáje

Na nádraží v Gáji to bylo přísný. Vystupuje tady dost zápaďanů, tak jsou na ně zařízený. V hale se mi na nohu nalepilo okamžitě dítě a s nataženou rukou mi tlouklo hlavou do kolena. Ostatní se měli stejně. Rozhodli jsme se, že si odsud koupíme lístky na další cestu, abychom sem nemuseli zajíždět. Míža s Juhou vybojujou formulář a vyřídí rezervaci. Mě trvá docela dlouho, než se rozkoukám, a pak si stoupnu do fronty na lístky. Když mi kluci přinesou potvrzenou rezervaci, postoupím jen kousek. Strašně se to vleče, je tu hluk a holky u báglů jsou v obležení. Pak zaklapnou okýnko a vyhlásí polední pauzu. Juha navrhuje aby všichni jeli do Bódhgáje a počkal tu jen jeden z nás, nabízí se sám. Mám chuť si to zkusit, ostatní mi vezmou bágl.
Koukám tu přes půl hoďky než otevřou a pak se dalšídobu spu k okýnku. Je tu hodně přes dvacet stupňů, špína a prach. Jsem u okýnka, a úředníkova angičtina je šílená, pak při psaní Bukyho jména do počítače počítač klekne. Další půl hodina.
Mám lístky a jdu se rozkoukat. Juha říkal, abych se do Bódgáji dostal motorikšou za 20rupek. Ceny jsou ale sto rupek za rikšu, zkouším to dlouho a jsem furt na osmdesáti. Jsem jediný světlejší ksicht a žádný potencionální spolecustující v dohledu. Koupím si dva banány za 4 rupky.
Nabízí se mi chlápek, že mě tam za 80 hodí. Jdu s ním - má cyklorikšu! Odmítám ho, ale prý je to v pohodě, jen půhoďky a objedem zácpy ve městě, akrom toho bydlí cestou. Jeho problém, sedám za něj. Vypadá ještě víc racheticky než ostatní a spe si do pusy žvýkací tabák. Jedem do postraních uliček, do kopečků to občas neušlápne a slézá tlačit. Nechce pomáhat, vždycky, když to zkusím pošle mě zpátky nahoru. Furt něco blekotá, já jako správný čerstvý osel turista se snažím porozumět a odpovídat. Projíždíme městem. Kolem domů teče močůvka, odpadky. Krávy, psy, děti. Ženský rozmýchávaj dobytčí hovna a nahazujou je na zdi, kde se suší na brikety na topení. Jinak všichni většinou jen očumují, což znamená, že čekají, až u nich někdo něco koupí nebo něco vyžebrají. Mezitím na mě řvou Hallo sir! Which country?
Po třech kilákách jsme z centra města venku a zdá se,že zkratka do Bódgáje nebude tak krátká, jak rikša říkal. Odbíha se do jednoho domu u cesty napít, čekám a koukám na asi pět údajně jeho dětí.
Jedem dál a cena za projížku je 300rp. Když otavuje, dávám mu 20rupek a slézám. To se opakuje ještě třikrát, nedávám mu nic. Konečně Bódhgája. Dávám mu 60 rp, do jeho monologu říkám česky. "Ty sis cenu navrhnul, tak mě neser!" Říkám mu to pak ještě anglicky, pokyvuje a podává mi ruku. Jsem tak rád když mizí. Sice si šel za rupky koupit cigára, ale aspoň si za tu dobu se mnou nepořídil další dítě.
Jsem u cíle, nemám chuť hledat hned ostatní. Jdu k mahábodhi stůpě. Kolem asi padesáti stánků a stovek žebráků. U brány stojí něco jako policajt. Dál žebráci nejsou. Sundávám si body i se vším co se na nich na ulici nachytalo a jdu do parku. Jsem moc, moc, moc rád. Jsou tady putující buddhisti z celýho světa. Stovky bíle uděnžch cejlonců a thajců. Oranžoví mniši z Vietnamu. Černí a hnědí a bílí mniši z japonska. Japonští turisti, ale ne ty hordy cvakajících foťáků, co jezdí do čech. Spousty tibeťanů, západních buddhistů a taky jen turistů, či smažek.
Je tady jen asi třetina hinduistů. A to je krása! Je tady klid. Užívám si to až do setmění.

První cesta vlakem

Tohle píšu stále z Bódgháje. Dokonce jsem si dnes nainstalovaii českou klávesnici.
Ve vlaku jsme měli celý jedno kupé krom jednoho místaze šesti, kde byl tradičně oblečený bangladéšan. Byl to příjemný chlapík, učitel ze základní a střední školy, z nějaké návštěvy u "přátel". Divil se, když jsme mu říkali, že v Čechách chodí do škololy všichni. Uklidnil se, že nejíme psy a potěšilo ho, že jíme krávy. Byl to muslim, ale měl chuť se bavit a vystupoval dobře. Problém byl, že jich tam cestovalo víc. Byli ňák organizovaní. Vedl to jeden autoritativní týpek se zrzavým plnovousem. Asi po čtyřech hodinách vždycky proběhl vagón a svolal všechny na modlidby. Náš chlapík dostával pojeb, že se s náma moc druží a nakonec nás ještě před půlnocí zdvořile opustil.
Pak tam byl ještě indický doktor, který pracoval v Londýně. Poučoval nás, abychom žebrákům dávali jen málo, aby nezpychli. Tvrdil nám, že je numismatik a sbírá mince. Drobáky přijal rád jako dar, ale za českou dvacku a padesátku se mu moc platit nechtělo a slizce smlouval. Pak tam cestovalo ještě pár nekomunikativních domorodců a pár příjemných kluků, kteří se ale bavili hlavně s holkama. Každých pár minut prošel nějaký žebrák a maximálněpo čtvrt hodině i jídlo (omelety, smažená zelenina) a káva nebo čaj. Už jsme se neupejpali a jedli, dokonce i děvčata. Moc se tu nesmlouvalo, kupovali jsme hlavně u zaměstnaců drah.
Neměl jsem moc pohodlné ležení. Usnul jsem až kolem pátý, takže jsem zaspal přejezd Gangy a Váránásí, nejvatějšího města hinduistů. Mrzelo mě to, nicméně Buky od té doby říká, že tam už nemusí. Ráno jsme se rozkoukali, nasnídali a vystoupili v Gáji, což je relativně velký město v Biháru. Když se řekne Bihár, obrací každý Ind odjinud oči v sloup. To co znamená v Češtině slovo cigoš, zanamená v hindí bihárí.

Druhy den v Dilli

Mame vsichni sraz a jdeme se nasnidat do jedny cisty restaurace ve spinave ulicce. Jsou tu pro turisty, tak maj ovesnou kasi a croisanty a svycarky a omelety. Fotky hor na zdi - libi se tu vsem.
Jdem do National museum pred tim jdem kolem ministerstva, kde je velky display. Je tam pres 1.1 miliardy a kazdou vterinu jedna pribude!
Muzeum nakonec fajn. 300 rupek je sice hodne, ale krom nespoctu Visnuuu a Krisnu a Ganesu tu je taky buddhisticke umeni a zlata stupa s relikviemi Buddhy. Taky jsou tu zajimavy textilie a sperky a ja travim dost casu u zbrani a pak u namornictva. Par lidi se naji v kulturnim bufetu v museu. My ne. Kamca opet odmita se najist ve starem Dilli,citim se blbe, ale nechci zas byt bez vecere, zustavam sedet. Kamca odbiha,ale hned se vraci, ze se boji. Davame zi ryzi a placky a dal, coz je varena cocka a zelenina. Je to vyborny, vynikajici koreni. Juha vypravi, ze loni holky stejne tak dva dny nejedly, ani kdyz meli krece z hladu. Pak se jim to zlomilo. U nas to bylo stejny. Jidlo je tu ve skutecnosti vyborny. Ostatne Tonny z Irskami na statku rikal, abychom jedli pokud mozno na ulici,ze muzeme vsechno videt. Je to pravda. Ze zacatku je problem s tim, ze vypada jako skladka v Evrope a to casto vcetne vune.
Ve ctyri vyrazime na nadrazi, kupujeme vodu trefime se do naseho vlaku - na dverich jsou nase jmena. Mame druhou tridu, luzkovou. Klimatizovany supervagony jsou pry asi 4x drazsi. Takhle bych to videl asi jako ceskou lokalku, kde ma clovek rezervaci.
Rozjizdime se a Dilli nam stale nemizi. Porad mesto, slumy, tovarny, smog. Az do tmy. Pijeme whisky a slivovici kvuli desinfekci.

Poprve v Indii

Ahoj vsichni,
tak jsme poprve na siti. Uz jsme druhy den v Bodhgaji. V miste, kde Buddha dosahl pred 2550 lety osviceni.Prave tiu probihaji desetidenni oslavy. Po tom, co jsem vystoupili poprve z letadla v Novem Dilli je tu opravdu jako raj.
Na cestu jsme se pripravovali a nechali si vypravet si spoustu rad a doporuceni od kamaradu. Ja jsem to moc nebral, spolehal jsem na to, ze Peta Juha uz tu byl a nechtel jsem si zaplacavat hlavu. Myslim, ze to bylo dobre.
S cestou jsme zacli 28.10. v Ceskych Budejovicich na vlak kam jsme se nechali dovest honem na posledni chvili, abychom zjistili, ze jede az za hodinu. Ve vlaku jsme zacli s pripravou na cestu, takze jsem cestou do prahy vypili dve piva lahev whisky, co jsem dostal na cestu kvuli desinfekci. V Praze jsme se vyspali v buddhistickem centru, rozloucili se pritomnymi Jarou a Sarkou a vyrazili k letisti. Ja, Kamca, Juha, Terezka a Buky. Na letiste nas odvezli z Dejvic dcery Jirky Robovskyho. Jsem s nim poprve. Je mu pres padesat a rika, ze ma zdravotni problemy, myslim, ze to pro nej bude zajimavy, zatim je to s nim fajn. Na letisti jsme potkali ostatni: Michal, Jana, Helenka, Stepan - je nas na konec deset.
V duty free shopu whisky a vodku. Juha rika, ze budeme v Dilli a spon dva dny nez sezeneme listky na vlak a nez se rozkoukame a ze bude nejlepsi, kdyz budeme poradne pit, nejen kvuli desinfekci. Prislo mi to jako zbytecne reci, ted ale myslim, ze to bylo prakticke. V Moskve cekame asi tri hodiny a pijeme mistni dobre pivo Baltika. Odsud letime obrim Iljusinem do Dilli. Let i pristani byly pohodove. Seznamil jsem s jednim indickym obchodnikem s textilem. Mluvil mizerne anglicky a o Indech jsem toho z nej moc nepochopil, prisel mi vic nez dost ostychavy.
V Dilli nam dorazili hned s nami batohy, coz byva dost uspech, meli jsme radost. Vymenili jsme penize - Podle instrukci, ktere mela Kamca jsme vymenili skoro vse a misto osmi stodolarovelk a ctyrech stoeurovek mam razem v neviditelne ledvince pod kalhotama asi 220 bankovek (44,6rupek za dolar). Jsou ve dvou balicich probity nekolika zeleznyma sponama skrz na skrz, takze pozdejsi rozebirani mi da dost prace.
A pak to zaclo. Vylezli jsme pred letiste a poznali, jakvypada smog. Bylo to jako lezet v parnym lete na zumpe a snazit se nasat vzechno primo z vyfuku stareho autobusu. To s tim alkoholem nebyl kec. Juha se smal, rikal ze pro nas bude fajn motoriksa at nedavame nedavame vic nez stovku za New Dellhi raylway station. Pripojili se k nam jeste dve vykuleny holky ze Slovinska - poprvena Vychode, takze to byli 4 riksi po 3 lidech. Prvni jsem jeste odmitnul za 150 a pak jsem nevydrzel a dal 120rupek(60Kc). Za to nastala ta nejuzasnejsi jizda, co muze byt. Motoriksa je trikolka s dvoutaktem na zadni naprave, ktera vetsinou nesviti a neblika, ale za to uzasne manevruje. Troubi vsichni a to minimalne 80% casu. Neda se to popsat, jezdi se ve smeru a treba taky v protismeru a po chodnicich a hlavne troubi a troubi. Ve tri rano vetsina soferu dava znameni o zmene smeru rukama, tak, ze z motoriksi vystrci prsy nebo dokonce celou dlan. Na raylway station je zivo, da se koupit vse, vsude se vari a smazi a prodava kdeco, ale taky spi a ceka a hlavne nabizi veskere sluzby. Pochodujem pak ulicema pres hory odpadku, psy a taky neco pod cim jsou prikriti snad zivi lide. Smog, smrad a hluk. Holky se tvari vydesene - neposlouchaly a nepily dost. Pak uz tu chybu neudelaj.
V sest rano mame nas hotel - 20rp na osobu za 25 hodin. Nas pokoj - jsme tam tri. Nema okno, cehoz nikdo nelituje. Spi s nama Misa, kterej prvni chvile travi tim, ze se snazi chytit a odnest obrovskyho svaba. Jenze svaby jsou rychli, tak ho uklidnuju, tim, ze svaby uklizi odpadky a neskodi. Bohuzel ho rano nekdo privre do dveri od koupelny, tak ho uklizim do odpadu. Misa jde rano za nas pokoj na nadrazi pro listky s pasy a my si tedy prispime az do poledne.
Odpoledne vyrazime na vylet. Jsem ve starem Dilli, dobre misto na aklimatizaci!
Bereme za 50 motoriksu k cervene prvnosti, ta je zavrena - pondeli. Nechame se ukecat prijemnym starym cykloriksou puvodem udajne z Kathmandu - za 150 hodina a pul s vykladem. Par starych ulic, jeden stary chram sikhu - prijemne, ciste. Sikhove vubec nedotiraji -dam jim par rupii sam od sebe do krabice. Pak chram hidndu, udajne tisic let stary. Zas ta opicarna - vsude kyc, prispevek u vstupu, prispevek ulisnymu indovi za "vyklad". Pustil nam chramovou mechanickou zvonkohru - zvon jak z kaplicky, par cinelu a kladiva - to vse pohaneny motorem jak z cirkularky...

Pak jsme sli do naky udajne moc stary mesity. Na mesitu tam byla pohoda. Zatim tady ty muslimove neberou ten islam tak vazne jak jinde - stejne ale myslim, ze je to naposled, co jsem tam vlezl. Cykloriksa na nas vsude cekal, pak doslo na to, ze nas vezme do par dobrych kramku (vlastne je to prave v Dilli dost prisny, jsou tu demonstrace - ty jsme slyseli, kdyz jsme spali, pozdeji se z novin dozvidam, ze tu i litaly kameny a zapalili autobus - demonstrace proti zakonu o verejnym prostranstvi - maj se rusit stanky a ty tu zivi moc a moc lidi). Pak jsme se cykloriksou rozloucili a jeli metrem k National Museum.
Metro je jina Indie. Lidi jezdili z prace, vsichni po evropsku, v kravatach. U national museum je park A ODPADKOVY KOSE! Je je pondeli, je zavreno, tak se nechame zlakat k prohlidce bazaru. Brzy zjisti, ze nas zajimaji sosky buddhu, ktery sem vozi z Ladahu a Sikkimu. Misa se snazi smlouvat a zjistujeme o 50 az 70% je to realne vzdy. Vracime se a potkavame ostatni, kteri se jdou najist. Do ted jsme zili z toustu z letadla. Kamca nechce jit jist, tak jdeme spat.