Z Rumteku k jezeru

Cestou z Pelingu do Rumteku na tance jsme si koupili v Gangtoku výlet džípem k jezeru Tsongpo. Platili jsme 500 rs na osobu, ofotili nám pasy a chtěli jednu fotku (ostatně je jedno kdo na ní je, hlavně že je zhruba na pas - u víz do Nepálu je to stejný). Oni vyřídili permit, protože už to je blízko hranic. Vlastně jsme od začátku chtěli výlet k jezeru Guru Dongmar, který je v 5000mnm a leží hned u hranice s Tibetem. Říká se, že se ho při odchodu ze Sikkimu dotknul Guru Rinpočhe a od tý doby je bílý. No ale jednak by to vyšlo násobně dráž, ale hlavně tam cizince vůbec nepouští a cestovat tam můžou jen indové.

Nepsal jsem ještě o Sikkimu jako takovým. Po naší cestě je to ráj na zemi. Za celej měsíc se nám nestalo, že by nás chtěl někdo podvést nebo okrást. A to ani když jsme třeba potřebovali večer domluvit narychlo taxík do nemocnice. Nikdo se tu s úlisnou ochotou nevnucuje, ale když pokývnou hlavou je to v pohodě. Můžou vzniknout nedorozumění jako třeba nastoupit do taxíku místo shared taxi (to tady v kopcích funguje místo autobusů, mají stálé trasy a jezdí za pakatel), ale to je vždycky nedorozumění. Lidi jsou tady veselí, holky jsou samostatný, krásný a navoněný.
Sikkim slouží taky jako letovisko pro bohatý indy. Místní jsou rádi, nicméně turisti tady dělají bordel. Za nima taky přichází spousta jiných lidí z jihu, kteří tady dělaj hlavně v Gangtoku v hotelích i cestovkách a místní kultura se pak mění.
Aby to nebyla zas idylka, tak po měsíci se dá říct, že tu proti Evropě nic lepšího není, snad jen něčeho v kultuře lidí. Jídlo je sice levný, ale doma bych si ho většinou sotvakdy vybral. Levný výrobky jsou mnohem větší šmejd než se prodává u nás na tržištích. Každý tři metry je tu krámek a ve všech je naprosto stejný sortiment pár druhů sušenek, limonád a pár dalších věcí. Je to tu duty free zóna, takže je tu opravdu levný alkohol, ale vůbec nemáme potřebu ho kupovat. Nejvíc mě unavuje se dívat, jak je tu úplně sprasená elektřina, instalatéřina a kanalizace. Některý detaily tu neřeší. Truhláři tu dělaj nádherný řezby draků okolo nábytku, ale už je nedošmirglují a nenatřou ze stran, takže zblízka se člověk hodně zklame. Taky občas překvapí, když chodník uprostřed města končí pětimetrovým srázem bez zábradlí, ale jsme v horách tak co...

Vlastně jsem chtěl ještě napsat o lidech, co jsme v Rumteku potkali. Jednak přímo v našem pensionu byl Džumba. Šestiletej kluk, potomek v linii matky 16. Karmapy. Byl to strašnej živel, právě mu začli nejdelší dvouměsíční prázdniny a tak byl u babičky na vesnici, jeho mamka pracuje v Americe. Neustále strašně rychle pobíhal kolem a snažil se nás nějak zapojit. Měl svojí secret room, kde měl Playstation. Buky tvrdil, že v televizních hrách ho nikdo nepřekoná, nicméně Džumba byl ve wrestlingu o několik tříd lepší, já jsem s ním soupeřit nemohl vůbec. Jinak je Džumba z nový generace, umí perfektně, opravdu perfektně anglicky, protože chodí do soukromý školy v angličtině. Mluví nepálí, což je tady v Sikkimu a severní Indii a Nepálu místní jazyk. Říká o sobě, že je tibeťan, ale na otázku: "Jak se řekne tibetsky ahoj?" Odběhnul a za tetou Pemou a vrátil se za chvíli "Taši delek". Jednou jsme se ho ptali jestli nemá nějaký zvláštní jídlo, když má tolik energie. Chvíli říkal co všechno jedl, a pak vytáhl obrovské stříbrné gau s relikviema, co měl přes rameno: "Here is my energy.....It is my power.... It is not so so funy....."

Další zajímavej týpek byl Ian z Dánska. Byl to důchodce, kterej vypadal stejně dánsky jako Ole. Je v důchodu a jeho žena ještě musí pracovat. Bydlí spolu u moře a on má svou loď a přes léto se plaví. Protože říká, že zima v Dánsku je nuda, přijal nabídku a učí teď půl roku malý Šamarpovy mnichy v Tilopa institutu v Himáčal Pradéši. Oni několik hodin denně s jinými učiteli mají čtení, tibetštinu a zpívání púdž a on je 4 hoďky denně učil angličtinu, matematiku, zeměpis, historii a co uznal za vhodné. Osnovy si dělá sám. Říkal jak je za kluky rád, že v Dánsku ho učení bavilo, ale teď by se musel koukat, jak celé hodiny mlátí sms do mobilů a že je rád, že skončil. V institutu teď měli prázdniny, tak se vydal s mníšky ze Sikkimu hledat nějakého tibetského teriéra, aby si ho vzal do Dánska občerstvit chov. Když jsme jeho žáky potkávali, furt se na něj ptali a mluvili o něm s hroznou úctou. On ze sebe buddhistu nijak nedělal, nicméně když si vzpoměl na Kalu rinpočheho, tak se mu třásl hlas a o Olem a Hannah mluvil jako o Amitábhovi a Bílé taře. V mládí byl taky zkouřenej hipík a vzpomínal na život v tichomoří.
Ian byl dodně skeptickej k místnímu vzdělávání. Říkal, že mniši po pár letech učení se tibetštině a rituálům neznají základy toho, co buddha učil. Někteří se to naučí a jsou pak moc dobří, ale většina se rozhodne po čase z kláštera odejít, pořídí si rodiny, mají dobrou reputaci, že byli mnichy, ale umí jen číst a zpívat.
Taky byl stejně jak já vyplesklej z Indie. Prohlásil: "Indie je místo, kterým musíme občas projet, abychom se někam dostali..... Na Indii je jediná, ale moc obdivuhodná věc - že se v tomhle prostředí všichni nezabíjej na potkání." Pod to bych se podepsal. Jinak ho tak vyděsila elektroinstalace v Tilopa institutu, že se rozhodl, že ji tam udělá celou znova - v kapse už nosil zkoušečku. Vlastně jsem ze začátku taky furt rozebíral a opravoval zásuvky na pokojích ubytoven a musím říct, že další úžasná věc je, že je tu elektřina nezabíjí po stovkách.

Výlet k jezeru
K jezeru jsem na konec jel jen sám s Bukym, protože Kamču bolela záda a na džíp si nevěřila. Byl to zajímavý den, protože jsme dostali fajn kluka za průvodce a hodně jsme se bavili. Celou cestu k jezeru se jede kolem plechových baráků, kde jsou vojáci. Slézají sem na zimu, když se jejich posty na hranicích v 5000-6000m nedaj udržet. Tady na čínský hranici se nebojuje od roku 62, takže tu prý maj pohodu. Nicméně to jsou elitní indičtí vojáci - to znamená ne indové. Maj dva pluky ghurků z Nepálu, jeden tibetský a další z horalů odsud a Himáčal Pradéše. Vojáci mají půl roku na hranicích s Pákistánem v Džamü a Kašmíru a pak půl roku relaxují tady u číňanů, kde můžou hrát basket beze strachu.
Náš průvodce byl asi 22letý kluk, prý v desáté třídě propadl z matiky a anglicky se naučil sám. Nicméně byl hodně v obraze, líp než většina lidí v Čechách. Národností byl bhutia, což je něco mezi tibeťany a bhútánci a jsou to původní obyvatelé Sikkimu. Říkal, že s holkama to tu maj v klidu, ne jak v cigošově. Kluci s nima můžou chodit, nicméně do sňatku už většinou mluví rodina, která řeší majetky, jistoty a perspektivy. Říkal ale, že vždycky se dá zdrhnou na měsíc z domu a rodina pak nakonec stejně přijme každýho zpátky. Říkal: "Problém je, že k tomu abys tady měl měl holku, musíš mít auto nebo aspoň motorku. Holky z vyšších vrstev chtěj mít kluky z vyšších vrstev. Holky ze střední vrstvy jako jsem já, chtěj bohatý kluky a chudý holky chtěj taky bohatý kluky." Pak z něj vypadlo, že je bez přítelkyně poté co měl tři najednou a ty se náhodou seznámily... Nicméně když má volno, jezdí s kámošema a báglama vandrovat dolů do džungle, kde nejsou turisti. Marihuanu kouřil, ale nechal toho brzy, protože měl problémy s výškou v horách.
Věděl hodně o dějinách Evropy a myslel, že jsme křesťani, tak nás popichoval s křížovýma výpravama. Srandovní bylo, že to jen tak zkoušel, jestli si necháme srát na hlavu a budem se za ně omlouvat. Povídal, jak jsou rádi, že tady muslimy ještě nemaj jako jinde v Indii a jak jeden místní muslimskej terorista nedávno dělal turistu a nafotil všechny indický vojenský posty a dal to na internet a jak to tady byl velkej průser.
Jinak o sobě říkal, že je z buddhistický rodiny a že matka před svatbou byla křesťanka. On že nebere katolíky ale křesťanství respektuje. Bylo zajímavý, že i když byl hodně sečtělej o buddhismu nevěděl ani základ. Znal mnichy a rituály. Znal karmu, to mu ladilo i s křesťanstvím, ale nevěděl nic o individuální praxi. Když řekl, že zná některý rinpočhe, jak jsou úžasní, tak myslel, že všichni byli rozpoznáni jako inkarnace. Říkali jsme mu o Gendün rinpočhem, kterej odešel do jeskyň jako normální kluk. Mluvili jsme o vzájemně závislém vznikání a pro něj to byl objev. Říkal, že si určitě něco přečte. Je to tady ale tak, že křesťanství se tu docela šíří. Jednak misie maj dost peněz a jednak místní to berou "buďme rádi, že to nejsou muslimové". Váží si charity a vzdělání, které kostely přinášej. Taky křesťanská láska je tu na první pohled víc patrná než buddhistický soucit.
Jinak stejně jako jiní místní lidi říkal, že je tu problémem korupce. Všechno v Sikkimu ovládají rodinné klany, je problém se prosadit mimo. No ale vzhledem k tomu, že hlavní město tu má pár desítek tisíc lidí, těžko se divit. Další věc je, že sem před maoisty uteklo dost lidí z Nepálu, kteří tu makaj na stavbách a usazuje se tu hodně lidí z jihu i z Biháru. Takže lepší to v Sikkimu už asi nebude.

Náš průvodce

Jezero bylo hezký, dělali se tam projížďky na jakách, což jsme odmítli a vyběhli si rychle do4000metrů na kopec, abychom poznali tu rychlou změnu převýšení. Na to, že jsme chvátali hodně, to nebylo nic moc, jen jsme se víc zadýchávali a trochu pobolívala hlava. Na hřebeni se udělalo slunečno tak jsme fotili jak turisti z Evropy. Když jsme potkávali jaky, vždycky nás odháněli průvodci stranou. Jaci jsou docela monstra a mají obrovský rohy do stran. Prý jsou hodně svéhlaví a když jsou otrávení, pohazují hlavou do boků.

Jaci jezero a turista z Indie

Z Rumteku do Pelingu

Mezi tanci jsme si dali cestu do Pelingu. Je to hoďku z Rumteku do Gangtoku a pak 5 až 6 hodin do Pelingu narvaným džípem.
Lístky jsme kupovali až odpoledne, takže jsme nesehnali tři místa v jednou džípu. My z Kamčou jsme sdíleli zadní sedadlo se zajímavýma chlapíkama z Anglie. Náhodou se potkali na cestě po Indii,dostali vedle sebe listky ve vlaku a tak začli cestovat chvíli spolu.
Ten co seděl vedle mě byl noblesní padesátník, cítil jsem starou Anglii, co známe už jen z knížek. Prostě prý cítil, že je dlouho na jednom místě a chtěl se pohnout, tak si dal na dva měsíce cestu do Indie a Bangladéše. Doma opravoval staré domy nebo spíš obchodoval se starožitným stavebním materiálem. Říkal, jak je rád, že se mu podařilo se svou druhou ženou získat dům, kde vyrůstal, že má 3 psy a koně a že se ženou si občas dopřeje návštěvu dobrý restaurace ale stejně tak dobře si stáhnou a upečou králíka na ohni. Byl strašně nešťastný, jak strašně tu v Asii sviní přírodu odpadem. Plánoval, jak bude sponzorovat nějaké poradenství. Zajímala ho buddhistická filosofie, doma chodil k nějakejm theravádinům. Říkal, že bohužel, ale ho mahájánový kláštery, kde v Asii byl nijak nenadchly, že je mu líto, ale nejlíp se cítil v misii matky Terezy v Kalkatě. I když, jak říkal, kázat u Indů proti prezervativům je zločin. Moc jsme si rozuměli, nadchla ho myšlenka, aby si našel někoho, kdo mu z mahájány dá co potřebuje a slíbil přijet s velkým vanem na Vyhlídky na Budvar a pozorovat rybniční ptactvo.
Ten co byl s Kamčou, byl zas doktorant, co přednášel v Torontu a dělal disertační práci na téma změn ve struktuře plodin v globalizaci. Byl chytrý, sečtělý, příjemný, ale tak nějak beze smyslu života. Nicméně byl dost živel. Vyprávěl jak jednou v Indii onemocněl a jak v nemocnici, kde byl ,pacienti kadili na podlahu a nikdo to neuklízel. Jak si to nadšeně fotil pro nevěřící kámoše.

Buky v druhým džípu navázal družbu se slaďoučkýma mladýma thaikama, který tu trávili dovolenou. Byly moc zdvořilý. Měli jen pár dní dovolený, tak v každým městě si jen našli cestovku a obrazili zajímavý místa džípem. Bylo nám jich líto, měli spoustu fotek, ale takhle narychlo cestovat je dost zoufalý. Nicméně u nich je to asi zvykem, jedna projela před tím celou Evropu a byla i v Čechách - Praha, Český Krumlov , Karlovy Vary. Na to že byly ze země, kde théravadový buddhismus ještě relativně kvete, věděli úplný prd. Že prý někde u nich v horách jsou mniši, který jsou moc super a že do klášterů se chodí bussinesmani učit meditovat, aby byli v obchodu lepší. Jinak vůbec nevěděli nic. Nicméně jsme se na základě info od nich rozhodli, že si taky koupíme výlet do hor od cestovky, abychom toho Sikkimu po sézóně užili.

Bukyho kamarádky z Thajska

Peling se nám líbil. Skončili jsme na Juhovo doporučení v hotelu Garuda - doubleroom asi za 200rs. Nicméně kvalita kuchyně byla proměnlivá, takže bychom asi šli jinam. Bonus byly televize na pokoji, nicméně BBC zrnilo moc a CNN neměli a všechno bylo v hindí. Protoze nikde v pokojich v Asii neni vytapeni,sla nam para od pusy jak rano tak vecer.Je po sézóně, takže turisti skoro vůbec nejsou, to je obrovská výhoda, protože na všech místech byl klid.

pohled na Kančendžungu z kláštera Pema Jangce

Klášter Pema Jangce

Okolo Pelingu jsou dva kláštery, jedny z nejstarších v Sikkimu - známější Pema Jangce a druhý na úplně nádherným místě na kopci s výhledem a spoustou stup kam ještě nevede cesta pro džípy a kde bylo úplně božsky. Kláštery jsou ve 3000 metrech n.m. takže v Pelingu, který je jen o 500 metrů níž, je v prosinci pořádná kosa. Kdybych tam byl znovu, zkusil bych se domluvit a strávil pár dní v klášteře. Byla tam škola ňingma, mniši byli ženatí a žili u kláštera, idylka.


Taky jsou u Pelingu zříceniny královskýho paláce ze 17. století, kdy to bylo hlavní město Sikkimu. Hezký a příjemný místo s výhledem na Kančendžungu.

Zříceniny starého královského paláce

V Rumteku

Tak tohle píšu poté, co jsme náš pobyt v Rumteku definitivně ukončili. Díky ubytování to bylo skvělé místo na praxi. Je to Guest house Sunguy, je to první možnost jak zahnout doprava na cestě ke klášteru za bránou u hlavní cesty, kterou hlídají vojáci. Pár turistů je nervních z toho, jak dlouho se tu připravuje jídlo, ale pokud s tím člověk počítá, nechá si vždycky objednat hoďku dopředu a dělá si co se mu zlíbí. Věci jako bramborová kaše, shakshuka - což je něco jako lečo s volským okem a podobně, jsou v Asii k nezaplacení.
Jinak nás tu na pokoji se sprchou bylo 2-5 a platilo se za pokoj 250rs, čisto a klídek. Navíc sem chodili docela zajímaví lidi.
Ze začátku jsme furt chodili nahoru do kláštera. Přece jen je tam gompa, kde byl 16. Karmapa a nad ní je i novější budova, kde je zlatá stúpa s jeho ostatky. Nicméně klášter funguje jako atrakce pro turisty. Jezdí sem hlavně Indové z jihu na rodinné výlety. Napsal bych cigoši, ale je tu proti mým předchozím zážitkům rozdíl v tom, že se jedná o vyšší nebo střední vrstvu. Jsou tedy vzdělaní, čistí a nesnaží se hned někoho připravit o peníze. Nicméně jsou stejně hluční, na můj vkus neomalení a odpadky okamžitě ohlazují, ať už zrovna stojí kdekoli. To prostě přehlížet nejde.
Kdysi nějak vzniklo ohodnocení kláštera na strašnou spoustu miliónů dolarů. Je v tom hodnota starožitností a relikvií, který 16. Karmapa přinesl z Tibetu. Sice je nikdo nevidí, jsou zamčeny někde v patře a hlídají je vojáci, nicméně je to uváděný jako nejdražší kláster a přitahuje tak proudy cigošů. Mniši tedy otvírají gompu kvůli turistům, nechávají je zaplatit vstup 5rs, projít gompou a dojít ke zlatý stúpě, kam většinou nacpou nějaký drobáky pro good luck. V areálu je tedy dost živo, mniši tam obcházejí s mobilama, hrají před bránou kriket s místníma dětma a hlídají turisty. Je to moc smutný, takhle bídný jsem to jinde neviděl. Je možný, že se to mění večer a ráno, když klášter před turisty zavřou, ale nevěřím tomu, protože dost mnichů je vidět jak se poflakujou i v tý době.

nový klášter v Rupteku, respektive ta část, co byla postavena 16. Karmapou

klášter zepředu - nahoře jsou vidět nové budovy postavené po Karmapově smrti

Tím, že jsme v gompě a u stúpy seděli, jsme některý z nich iritovali. Musím říct, že některý ale byli celkem velkorysí. Nicméně jsme postupem času čím dál tím víc zůstávali doma.
Jeden den jsem byl už celej rozsezenej a tak jsem se šel projít. Vylezl jsem nad novej klášter do lesa a šel furt dál, pak se mi zdálo, že cesta nahoru na kopec nevede, tak jsem šel přímo nahoru, byly tam takový skalky, kde jsem se potloukl a trní, který mě rozedřelo do krve. Pozoroval jsem kytky, co u nás rostou v květináčích a myslel na dobrodružný příběhy z džungle. Po hoďce nebo dvou jsem pochopil, že celý les je na smysluplných místech protkán pěšinkama a cestičkama, který vedou všude, kam je třeba a jen idiot leze jako já. To mi nevzalo vítězný pocit, který jsem naposled zažil v osmi letech na rodinný dovolený na Berounce. Píšu to hlavně proto, že když jsem se vracel po široký hřebenový pěšině, objevil jsem typický znaky dnešního stavu Rumteku. Kus kopce je tam vykácený a vykopaný na celkem slušný fotbalový hřiště. Mniši z kláštera tam neustále čutaj. Většinou při tom i shoděj roucho a nazujou kopačky. Vzhledem k tomu, že bych řekl, že se tam bagr nedostal a tenhle plácek si kopali ručně, je třeba uznat, že mají k tomuhle místu vztah. Pokud někdy budou z kláštera odcházet, mělo by se jim přispět na hřiště.
Kus nad hřištěm je ještě retreatové centrum. Kdysi asi vypadalo dobře, dneska je to totální zkáza. Rozbitý okna, plíseň na oknech, mech na stěnách. Nikdo.... Až asi napotřetí jsem tam potkal člověka, nebyl to meditující, ale nějakej hindus, který tam něco kutil....

hřiště a mniši nad novým klášterem v Rumteku

Po čase jsme se rozdělili, skupinka, co měla míň času odjela do západního Sikkimu my zůstali v jednom pokoji s Kamčou a Bukym. Čekali jsme až dorazí Norbu z Bódhgáje a šli ho navštívit. Přijel i se svou skupinkou malířských učňů. Nebyla s ním Ira, ale Kunkhjab a čtyři krásný Francouzky. Kunkhjab je zajímavý kluk, poznal už Kalu rinpočheho a snaží se postavit centrum ve Francii u Le Bost, byl na tříletým odosobnění, ale nedělal z toho žádnou vědu, říkal, že je prostě malíř, a to že je spojený s klášterní tradicí. Hodně toho ví, od Norbua se učí malovat už 18 let, v Sikkimu je po třetí. Francouzky začly nedávno a Norbua asi deptalo, jaký jsou to princezny, takže je furt peskoval. "Můžeš jít přiložit. Odnes nádobí. Přines kávu." Jednou z nich vypadlo, že jim Norbu neukázal, že má bojler a chtěly se k nám jít sprchovat teplou vodou....
Jinak nás Norbu poslal do "starýho kláštera". Je to klášter jen 20 minut dál po silnici co vede z Gangtoku do Rumteku. Založil ho osmý nebo 12. Karmapa a 16. Karmapa ho nechal celkově opravit. Tam je socha mahakály o které Norbu vždycky vypráví. Říká, že 16. Karmapa chtěl
2 metry vysokou, ale sochařům se výklenek zdál malý a tak ji udělali metr a půl. Norbu říká, že postupně dorostla a má dva metry. Klášter je na krásném místě a takovým ostrohu. Je docela malý s rodinnou atmosférou a navíc se tam věnují praxi a je to cítit.

starý klášter Krma Kagjü v Rumteku

Asi dvanáctýho jsme chtěli z Rumteku už vypadnout, šli jsme se k Norbuovi rozloučit a ten na nás dost naléhal, abychom zůstali na tance lamů. Po tom, co jsem je zažil ve Španělsku a v Káthmándú, se nikomu moc nechtělo. Norbu to ale furt opakoval: "To máš jako hamburgr a dobrý jídlo. Tady jsou dobrý mniši, znám je, osm dní předem se dělají púdži Mahakály. Do Tašidingu můžeš zajet kdykoli, stačí vydělat prachy, tance jsou jen jednou do roka."
Rozhodli jsme se jít na první púdžu od půlnoci do šesti a pak jet do Pellingu s tím, že se vrátíme na tance.
První púdža byla celkem fajn. Byl tam Kunkhjab, kterej nám občas řekl, co se děje. Říkal, ať si děláme Karmapu nebo Mahakálu nebo mantrujem. Dostali jsme místo na sezení a přinesli pro nás i misky na čaj. Asi ve tři ráno se ještě podávala nějaká rejžová kaše s kousky masa. Bylo to celkem zajímavý pozorovat. Nejzábavnější byli úplně malí mníšci, kteří ještě neměli texty a kteří pospávali u stěn a různě na sebe celou dobu přepadávali.

Mladí mníšci na púdže po třetí ráno

Když jsme se vrátili z Pelingu, nějak se nám na púdži moc nechtělo, nakonec jsme aspoň na poslední šli já a Kamča. Čekali jsme, že bude od půlnoci do šesti, ale běžela už od devíti a skončila ve tři. Takže jsme se před tanci ještě vyspali a nasnídali. Vlastní tance byla událost pro pár okolních vesnic. Byla tam spousta vysvátkovaných lidí a stánky jak u nás na pouti. Na tancích jsem vydržel do konce jen já, protože mě zajímalo, jak to s tím je. Buky a Kamča vypadli o polední pauze na pokoj praktikovat s tím, že přijdou na konec, kterej měl být po západu slunce.
Vlastní tance byly velkolepý, spousta masek. K tomu tam byli zase dva klauni, kteří plnili pauzy a škádlili děti a dospělé. Ty jsem mohl posoudit a byli opravdu výborní.

divačka na tancích lamů

Informace o tancích jsem se snažil vytáhnout z Kunkhjaba. Řekl mi prostě, že neví vůbec nic. K tomu, aby člověk něco věděl je třeba mít odkaz a každodenně ho praktikovat, proto ho nikdo moc nechce. V klášteře jsou prý dva mniši, kteří ví oč jde a ti znají všechno do detailu. Ostatní neví nic, stejně jako diváci, jen dělají to, co mají naučeno. Kunkjab říkal, že se říká, že mít částečnou znalost je horší než nemít žádnou, že tak vzniká jen víc hloupých představ. Proto asi tance v Evropě nikdy takhle nebudou. Navíc jsem se ho ptal, jestli v klášterech ve Francii něco s tím nechystaj a on, že ne, že Šamar tenhle odkaz do Evropy nechce, že Evropani to prostě vnímají jinak. Nicméně jsem rád, že jsem se kouknul.

Z Káthmándú do Rumteku

Ahoj, tak jsem se dozvěděl, že se tenhle blog rozkřiknul. Nebylo tak moc myšlený, protože byl určen pro lidi z práce a kamarády z Vyhlídek pro info, kde jsme. Píšu tam spoustu věcí, který jsou jinak celkem známý a hlavně to píšu za sebe, protože kolegové mé spolucestující neznají. Jinak by tu bylo mnohem víc zajímavých historek, u kterých já zrovna nejsem.

Z Káthmándú
Poslední den v Káthmándů jsme si užili moc, Helča domluvila setkání se Šerabem rinpočhem, kde jsem pobyli pár minut, měl příjemnou překladatelku a Míša s ním vedl příjemný dialog. Vypada to, že se do Evropy zas brzy koukne. Seděl pod thangkou Čänräziga a Guru Rinpočheho a vypadal úžasně. Viděl jsem ho poprvé, stejně jako Kamila, Helča a Janička. Myslím, že příště si ho v Evropě ujít nenechám.
Z první audience nás Šerabův asistent dovezl k Šamarpovi, který byl ve svém retreatovém centru. Je to příjemné přízemní stavení ve tvaru "U", ale menší než Vyhlídky. Chodí jem na pětileté odosobnění lamové, kteří již dokončili tříleté. Dali nám čaj a dovedli k Šamarovi do pokoje. Bylo to rychlý, Šamar zblízka ještě víc relaxovaný než jindy. Při východu jsme potkali Brooke Webba, jehož články jsme kdysi překládali. Je pravda, že to není kočička, jak by se podle jména zdálo, ale robusní dvoumetrový maník ze San Franciska.

Večer jsme se ještě rozloučili s Karma Jógim, samozřejmě u čhangu. Pak jsem měl dojemný setkání s majitelem restaurace Kančenžunga, kam jsme chodili pít. Sedl si vedle mě se slzama v očích a řekl "pivo". Objednal jsem mu, ale ukázalo se, že hezký servírky jsou jeho dcery. Chtěl si prostě s někým dát pivo před usnutím. Slyšel, že jedem do Sikkimu a vzpomínal jak dělal horskýho vůdce a nosiče v okolí Kančendžungy. Na pivo mě chtěl pozvat a když jsem je zaplatil, dal mi mandarinku, kterou dostal ten den o rinpočheho z ňingmy, který otvíral nový klášter v Bódhnáth, do hospody přišel od něj. Pochválil jsem mu dcery a šel se rozloučit a zaplatit pokoj.

Z Nepálu
Ráno jsme ve 4 ráno stáli před hlavní bránou a báli se aby tam byl taxík do bus parku Gongabon. Bylo jich tam spusta, Nacpalo se nás pět do auta menšího než krátká Fabie, a bágly dali na zahrádku. Mladej řidič kejvnul za 200rs do bus parku, ale myslel Ratna park, což je o hodně blíž. Ostatní se mu smáli, ale nijak se nás nepřetahovali, bylo to příjemný. Dali jsme mu 250.
Autobus byl plně obsazenej a vejfuk kouřil celý ráno, kdy se nevětralo dovnitř. Bylo nám blbě, ale zlepšilo se to. Byla jedna zastávka na pořádný jídlo jinak v poho. Kluci co jeli před náma chytli stávku v dopravě , bourali, náhodou to přežili zdraví a pak jeli celo mrazivou noc bez oken. Cesta vede kolem hor, takže to vypadá rovně a mnohem víc cigošově než jinde v Nepálu. Lidi zase čumí na cokoli. Nic moc.
Hraniční měto Kakarbvita je prdel světa. Sice jsme tu levně spali, ale na jídlo jsme čekali hrozně dlouho, bez důvodu, lidi nic moc. Příjemná byla jen snídaně u jedný babky v plechový boudě, co nám na petrolejovým hořáku dělala placky. Po čtvrté ji došly brambory a cukr do čaje musela dokupovat dvakrát. Byla ale veselá a příjemná a řekla si jen moc málo peněz.
Ráno jsme překročili hranice a byli zpátky v Indii, tady byl ale Dárdžiling, indický letovisko a my hned ze Siliguri, kde jsme si rezervovali lístky na leden zpátky do Dillí, jeli shared džípem do Sikkimu, což není žádnej cigošov.
Teď se věnujem praxi v Rumteku, nemám čas víc psát, tak snad někdy příště. Klášter je mrtvý, respektive je cítit, že není tím, čím byl. Bydlíme v hotelu Sungay u neteře 16. Karmapy. Její dcera je nádherná a výborně vaří. Přijel její strejda, co děla asistenta Thaje Dordžemu, když vypráví o cestě po Asii, je vidět, že mají opravdu moc a moc práce. Program se jim stále víc plní. Když se ptáme, do kláštera nahoru nechodí, stejně jako Šamarpovi mniši a mnišky co jsou asi 1 km odsud. Nikdo to nerozvádí, je s nima dobře. V klášteře nahoře je cítit nervozita. Těšíme se, až pojedem dál na místa Guru Rinpočheho a dál do hor.

Chystáme se do Sikkimu

Tak dneska jsem asi na dlouho naposled na netu.
Dopoledne jsem na nádraží Gongabon koupil jízdenky na autobus do Katarbity na východní hranici s Indií. Chtěli za lístky 750 a nakonec je máme za 560, to nás napadlo jen díky tomu, že Bukymu nabídli předvčírem slevu na 650, když chtěl 5 lístků...
Dneska je den Guru Rinpočheho, tak tu všichni mantrujou a jedou púdži víc než jindy. Byl jsem ve Swajambhu sám, meditoval jsem si a užil si to moc. Ostatní byli s naším známým Karma jógim někde v jeskyni Náropy, kterou jim ukázal. Je to typ, kterej tu údajně každýho zná. Šest let s 16. Karmapou, Situpou, Jamgonem a Šamarem..., pak žákem Düdžom rinpočheho, Drugpy rinpočheho, vychvalovaný dalajlamou, lamou Olem ...... Juha říká, že je prostě drzej a všude se tlačí. Zná ho z loňska.
Já už s ním popíjel Čhang 2x, z toho včera dvě hoďky jen tak ve dvou. Některý věci jsou moc zajímavý, zná hodně historie a opravdu se přimotal k dost věcem. Balí zápaďanky, tvrdí, že je tantrik, shání prachy jak se dá, ale říká, že na nich nevisí, protože mu to Karmapa řekl. Odchází vždycky za nějakou vznešenou věcí - vždycky bez placení. Včera mluvil dost nehezky o Cečhu rinpočhem, tak jsem s ním nikam nechtěl. Ostatní si to užili, navíc je protlačil na požehnání k nějakýmu respektovanýmu učiteli z ňingmy, co tu dával iniciace v Bódhnáth, jen Helče za ty dvě minuty někdo ukrad pohorky, Míša si dělá legraci, že to je následek stúpy plnící přání, že se nima nechtěla tahat...

Takhle se pije "tumpa" zkvašný proso, opakovaně se zalévá horkou vodou a pak se sosá brčkem, je to levný a docela dobrý

Zítra holky domluvili návštěvu u Šeraba a navíc do Káthmándú dorazil Šamarpa. Tak ho zkusíme taky potkat a v sobotu ve 4 ráno jedem.

socha Karmapy v Šamarpově klášteře v Swajambhu

V Indii nám zas budou fungovat mobily, tak se těšíme na sms :-)). S Juhou, Bukym, Štěpánem a Jirkou, co odjeli už ráno máme sraz v Rumteku.

V Káthmándú 6 - lidi

Tak včera jsme konečně načli ukrutně drahý víno, co jsme koupili pro naše bytný. Stálo 500 rs, za to tu skoro dva dny bydlíme. Dopadlo to jinak než jsem čekal. Ráno jdem totiž potkal bytnýho Karmu a ten řek: "OK, no problem". Nicméně se někde zasek s kámošema a zapařil s nima, takže už před osmou spal. Byla tam jen bytná a sousedka shora se dvěma dcerama. Protože Juhovi nebylo dobře a Terka byla s ostatníma venku, byl jsem tam sám s Kamčou. Ženský drbali a dělali si srandu s Karmy jak se ksichtí, když má upito. Byl jsem s ním solidární a pil jsem i za něj. Holkám víno moc nejelo, vevypily ani deci.
Víme, že bytná má dvě dcery. Jedna je mniškou v Sikkimu a jedna studuje v Indii v Dáržilingu. Když jsem se ptal na situaci v Nepálu, tak si dost stěžovali na vládu. Říkali, že se není žebrákům moc co divit, že stát tu na všechno fakt prdí. Vzpomínali, jak tu bylo krásně, když přišli.
Štve mě, že jsem si znovu nepřežetl od Oleho Cestu k lamům. Četl jsem ji naposled někdy před osmi lety, ale přesto jsem každý den udivenej, jak výstižně a přesně je tam popsáno to, co tu opět zažíváme. Bohužel to není lepší. V šedesátých letech žila v Káthmándú desetina lidí a nebyli tu žebráci, špína a smog. Místo trávení času v dopravní zácpě se dalo ze Swajambhu do Bódhnáth jít přes pole pěšky.
Stejně tak je zajímavý, jak jsou různý národy a jejich kultury různý. Žijou tu sice úplně vedle sebe, ale každej někam patří a hlásí se k tomu. Tibet byl jako půl Evropy a v různých koutech jsou různí. Bytná: "Hele, my jsme z Khamu, my říkáme věci na rovinu. Když jsem ti řekla, že jsi hezká, řekla bych ti stejně, kdybys mi přišla ošklivá. Když jste nechtěli jídlo, tak vám ho nebudu nabízet dvakrát. Nejsme z Lhasy."
Když šla Terka pro sebe a pro Juhu hledat pokoj, narazila na bytnýho, kterej měl ještě volnej pokoj studující dcery:
-"Ne tady není žádnej volnej pokoj. Ale je místo u mně v pokoji."
-"Ale já mám přítele."
-"Tři lidi v posteli není problém."
-"Musím se ho zeptat."
-"OK, zeptej se, jestli má problém, tak tam budem jen my dva."
Teprv potom holkám ukázal pokojík dcery a pak i svůj pokoj, kde praktikuje. Je to takovej děda, ale jednou plácul po zádech mladýho němce co bydlí o patro výš a ten vyběhnul půl schodiště. Mniši z Khamu vypadaj jak basketbalovej tým na vycházce. Když to podobně popisoval Ole, myslel jsem, že je to nadsázka.
Poznali jsme i Tibeťany z Lhasy a Amda, a opravdu jsou jiní. Pokorněší, mírnější. Furt s sebou tahaj knížky a mají všude obrázky dalajlámy. Jeden kluk, co jsme si u něj dali oběd odešel z kláštera, protože na studium textů nestačil. Učili se toho prý moc na zpaměť.
Nepálci jsou pořád fajn, jen z nich asi přes ten hinduismus cítím cigoše, ale nemohl bych je s nima zdaleka srovnávat. Potkali jsme tady pár Šerpů z hor na severu, ti jsou nám ještě bližší.
Jednou jsem si tady ještě zavdal s cigošem. Byl to kluk z Indie, co mluvil hezky anglicky a chtěl si povídat. Zas jsem si pomyslel, že to nějak pochopim, jak to s nima je. Zval mě k jedný menší stúpě v Thamelu. Nebyla myslím nijak významná, nikdo nám ji nedoporučoval, tak bychom tam nešli. Ind říkal, že má info, že ta stúpa je nějak ativní, že tenhle týden je tam "power". Mělo to být 20min, tak jsme šli. Říkal: "Byl jsem tu v úterý, měl jsem byznys, ale ten vždycky počká. Důležitý je štěstí, udělám přání a to se splní, budu mít lepší práci, děti, všechno." Taky furt říkal, že ty buddhistický místa v Káthmándú jsou super, že sem ještě vrátí, že všechny náboženství jsou si rovný a stejný i islám a Kristus.... Když jsme došli ke stúpě, tak už mě sral dost.
"Musíš udělat přání a pak stúpu jednou obejít. Jen jedno přání -děti, peníze nebo práci. Jen jedno z toho. Ne dvě. Na 120 procent se ti splní." "Ještě ale tejden nesmíš tři věci: žádný maso, žádný alkohol." Pak, protože byl po cigošsku cudný, mě zatáh´ 2 metry od Kamči: "And no sex."
Bylo mi tak slizce, že bych se hned osprchoval, hned jsem si dal masový momo a před západem slunce panáka. On to dělal nezištně, byl podle řeči lakomý, ale nic po mě nechtěl. Doufám, že už jsem se smířil s tím, že lidé jsou různí a už takhle další půlhodinu neztratím.

V Káthmándú 5 - nákupy

Co je tady dál , aspoň pro mě docela silný, je to, že zbožím je tu stejně přeplněno jako nepálci.
Všude jsou krámky a krámečky, restaurace a dílny. Protože potraviny jsou jinak balený než v Čechách a ještě jsem všechny neochutnal, tak na všechno čumím. Čumím stejně jako v OBI, protože celý sortiment, co je tam pod jednou střechou, je tady třeba ve 100 stáncích na 300 metrech cesty. Řemeslo, co dady dělaj, je úžasný. Kdejaký truhlář dělá i řezby a dveře , co tu postávají v prachu u cesty u nás vidíme tak na zámcích a rozhodně by jejich výrobu normální člověk v Čechách neuplatil, stejně je to i kovotepci, člověk může vidět v jak primitivních podmínkách za strašného množství práce vzniká spousta krásných věcí, který se hned prodávají. Všichni řemesníci, prodavači a zákazníci si ale drží dobrou náladu, nikdo není otrávenej. To je proti čechám dost kontrast.
Na druhou stranu je tu ale to, že člověka ty obrázky drží tak, že ho to úplně sežere. Na druhou stranu, když přijde blíž, vidí ty rozdíly v kvalitě. Vlez´ jsem do pár specializovaných obchodů s nožema. Oproti turistickým dýkám, co se daj usmlouvat na 200rs tam mají , běžné armádní s bytelnou rukojetí za 800, nerezové nože za 900 rs, a pak kované, které dokáží do těch běžných ostří krájet jako do dřeva a ty stojí ale již tisíce v základním provedení.
Všude kam chodíme se prodávají buddhistické sošky. Spoustu dní od nich nejdou odtrhnout oči. Kdejaký kšeftman, co vidí, že koukáme trochu po kvalitě v nás hned rozpoznává skvělé praktikující, mluví, jak zná lamu Oleho, příadně i Magy od Cečhu a Pedra ze Španělska. Nosí pak lepší a lepší věci a člověk by kupoval a kupoval, zvlášť když nám dá "really good price". Nic jsem nekoupil a jsem rád, ceny jsou nižší, ale mám dojem, že sošky, co nám vybírá a posílá lama Sonam od Cečhu rinpočheho jsou prostě lepší a ušetřit pár stokorun je hezký, ale dá se to i jinde. Teď už vím o pár obchodech, odkud bych sochu chtěl, je to ale spíš o tisících dolarů než o stovkách :-).
S thangkama to je stejný. Lezl jsem po obchodech celé dny, prolézal sklady, vyptával se na malíře. Nakonec jsem našel krám, kde kvalita byla o moc lepší než turistická, velkou thangku 8. Karmapy jsem usmlouval na 260USD, líbila se všem, kdo ji viděl. S ní se mi tam líbily další dvě.
Pak jsem se po třech dnech dovolal na číslo malíře, co mi dal Karma Tsering, ptal jsem se ho na thangky, co maj u sebe v gompě - "Je tu jeden malíř, je dobrý, ale dražší...." Přišla si pro nás jeho žena, šli jsme se podívat, co maluje. Ukázal nám rozdělanou práci a pár věcí, co tam měl, dali si čaj. Znal formy, atributy, maloval podle textů meditací.
"Za kolik bychom mohli mít 8. Karmapu v téhle velikosti?" - "900 dolarů. Jestli je pro cenrum, může být koncem listopadu za rok". Všichni jsme kývli, nikdo nesmlouval...
Pak jsem ještě jednou vzal lidi na "svou" thangku za 260USD, o který jsem si furt říkal, že se vyplatí, do nějakýho centra, jako dárek.... Nelíbila se už nikomu.

V Káthmándú 4 - Pharping a Namo Buddha

Tak už jsme tu zas skoro všichni. Dneska ráno se vrátil Juha a Terezka z výletu k Dhaulágiri. Bylo to zajímavý, oba zářili spokojeností. Terka vyprávěla, jak byli srázy šílený, jak byli příjemní místní lidi a jak s nima chtěli pařit a jak si obhajovala dvě místa v autobuse, aby mohla ležet sama v poloprázdným autobuse, když Juha spal na střeše. Juha povídal o nádheře hor, o spletitosti cest a o tom, kam až by se dalo a kam by rád šel.
My si tady tak v pohodě praktikujem pořád v Bódhnáth. Další luxusní věc, co si občas dáváme je skvělá porridge s rozinkama a datlema v Saturday café. Stojí sice 50rs, ale zasytí na půl dne. Jinak jsem se už nabažil místních sladkostí v pekárně - většinou je všechno promazaný máslovýma krémama. Taky už si většinou nepřidávám do jídla čili - desinfekcí si ho už nezdůvodňuju a občas uvítám i jinou chuť. Pořád jsem ještě zařeklý,že si nedám jiný maso než buffa. Mám ho v momo, polívkách, nudlích, s knedlíky timu, plackama bale a dokonce i předraženýma bramborama nebo hranolkama. Baví mě furt, jen mě štve, že ho vždycky hodinu pak páratkem tahám ze zubů.
Byli jsme na dvou výletech. Jeden do Pharpingu nás nadchnul moc. Je to asi osm km na jih od města. Nahoře je asura cave, jeskyně, kde Guru Rinpočhe v osmým století zrealizoval svůj jidam - Diamantovou dýku. Je to prostě Bódhgája Guru Rinpočheho. V busu jsme se nalepili na jednoho mnicha, aby nám řekl, kde vystoupit. Byla to dobrá volba. Říkal, že jeho učitel je Urjän rinpočhe,
který před pár lety zemřel. Zná se Šamarpou, přijímali s polu 14 dní od Urjäna iniciace, nabídnul nám i sjednání návštěvy u Šeraba rinpočheho, co byl v Praze. Zná Evropu, v pár zemích byl jako asistent nějakého učitele.

Pempa Šerpa - jeden z úžasnejch mnichů, výlet do Pharpingu jsme si užili hlavně díky němu (tady v klášteře Guru Drubney přímo u Asura cave)

Hned u autobusu je hindu svatyňka, kde ze skály nalevo od Ganéši vystupuje buddhistická Zelená tára. Nikdo ji tam nesochá, a ona vystupuje každý rok víc a víc. Je tam plno hindusů, takže jsme jen projdem. Jde se po schodech nahoru do kopce, je tam klášter a uprostřed něj je asura cave. Mnich nám sežene podložky na sezení a nechá nás tam. Paráda, jsme tam přes hoďku,sedí tam jen jeden běloch a později přijde mějaký mnich. Když vyjdem, ujme se nás. Dáme si čaj spolu s čtyřmi poutníky, kteří právě dorazili s Tibetu. Nemluvíme, nerozumíme si.
Ptám se mnicha na jeho kolegu, co si chtěl v jeskyni sednou zrovna na mý místo v jeskyni a zdál se mi nějaký podrážděný. Tváří se podivně: "To je, byl, manažer tohohle kláštera... bývalý... přišel jiný mnich, mladší vzdělanější, ... teď je penzionován." Lidi fungují všude stejně.
Dopijem čaj. Náš mnich nám nabízí, že když budem mít chuť, můžem v klášteře přespat za 100rs. Je to lákavý, jsou tu kopce a čistej vzduch, ale bytní by asi měli starost... Jdeme dolů, po chvíli následuje místo vadžrajogíní, zabrané hindy. Tady zůstával Marpa, když se aklimatizoval po příchodu z Tibetu. Mnich vyndá nějaký bankovky, cigoška zmizí a máme 10 minut klid. Pak sejdem úplně dolů do vesnice. Tady je místo Janglešo, kde v jeskyňce jak kozí chlívek Guru Rinpočhe zrealizoval mahámudru. Hejno hindusů nás tahá za šaty a cpe nám máslový lampičky,abychom si je koupili. Mnich jednu kupuje, místní hindu jednu zapálí, údajně za Kamilu a chce zaplatit - hádáme se, ale dohodnem. Hodím zbylým 20rs ať vypadnou, respektují to, nikdo není v dohledu, tak nám dají půl hoďky klidu. Paráda. Zveme mnicha na oběd, říká že s asura cave to bylo stejný, že Cečhu ripočhe udělal na dřívějšího krále takový dojem, že ji daroval buddhistům a dovolil tam postavit ten klášter. Jinak je náš mnich šerpa z nepálu, hinduisty tedy ceklem toleruje, narozdíl od Tibeťanů,kteří je přehlíží víc. Mám tendenci zas říkat všem místním hindu cigoši, i když se to s Indy nedá srovnat a nepálci jsou jinak pořád o moc, moc příjemnější.
Cestou zpátky jdeme pár kiláků pěšky, i když místní nám říkají jako všem turistům: "Its jungle - dangerous.", je to moc přijemný, cestou na nás odněkud něco vrčí. Kamča bezpečně ví, že jsme vydráždili nějakou tygřici...Dopadlo to dobře.

Další výlet jsme si dali do Namo Buddha, to už je asi 90min autobusem. Turisti i mniši se tam vozí najatými jeepy, takže jsme asi 10km šlapali celkem zachovalými venkovskými kopci. Každý metr země v nížině je obděláván. V lesích ženy sečou trávu a nosí ji v nůších pro dobytek. Dole jsou ještě banány, nahořeji už i borovička, v dálce zasněžené Himálaje. Mezi dvěma vesnicema jdeme s dětma,kterým skončila škola, je jich několik desítek. Jdeme s jedním klukem, je moc zdvořilej a vděčnej, že může mluvit anglicky. Mluví hezky, zná zeměpis, má přehled o politice. Říká, že problém Nepálu je přelidnění, že ale nikdo neví co s tím. Lidi chtějí, aby vláda něco dělala, ale dětí míň mít nechtějí, je to jejich štěstí.... Myslím, že je mu 13, je mu 17. Učí se hodně sám, ale bude muset končit, nemá peníze a taky musí dělat na rodinném políčku. Platil si soukromý kurs na elektromechanika - za 300rs měsíčně, ale už na to neměl, ani na knížky... Jsem asi nejvíc na měkko za celou dobu tady, stydím se za všechno svý hákování na elektroprůmce, kdybych nenechal peníze doma, snad by mu poslední dolary dal, možná mu je pošlu poštou...

Tak tohle je sedmnáctiletej kluk s ambicema elektrikáře, jsem vděčnej za setkání s ním

Myslím,že každej z nás, až se vrátíme, si adoptuje někoho odsud na vzdělání...


Na zpáteční cestě potkáváme pak chlápka, kterej se nám snaží prodat doma dělanej kukri nůž, čepel je sice vykovaná asi z nějaký radlice, ale pochva je dělaná z rohu jaka a jačí kosti, vykládaný ornamenty z mosazi - hodiny nebo desítky hodin práce. Začíná na 250rs, pak je na 100rs (30Kč). Má hodně dětí, chce to prodat, je smutnej. Nedáme mu nic ale cítíme se mizerně. Zdůvodňuju si to nahlas, že stejně nikomu nepomůžem,hlady se tu neumírá, jeho to nezmění a začne jen dělat další cetky pro turisty. Stejně je nám mizerně, nevýhoda cestování be guida.

Jinak je Namo Buddha na krásným místě s výhledem na okolní kopce a v dálce lákají zasněžený vrcholky Himálají. Chytli jsme to dobře, pobyli tam chvilku večer, když už všichni odsud vypadli, pochodili kolem stúpy a ráno se tam vrátili dost brzy, aby tam byl klid a pak šli pěšky zpět. Spali jsme v klášteře Thrangu rinpočheho, je hodně rozsáhlej a hodně bohatej, maj tu rozestavěný asi 40 dost velký baráky. Ctěli nás dát do svýho guest house za 700rs, pak nám nabídli den za 250rs s jídlem a dohodli se nakonec na 100rs se snídaní. Mniši byli jako jednotlivci hrozně fajn, zajímá je nejvíc fotbal, o kterým já nic nevím, a který mydlí už před snídaní na střechách kláštera s molitanovými míčky.

Fotbálek na střeše

Příjemný místo, zdálo se mi, spíš ale jako skautskej tábor než místo pro praxi dharmy.

Namo Buddha je v Nepálu symbolem soucítění. Buddha v dřívější inkarnaci jako princ Mahásattva obětoval svý tělo hladový tygřici s pěti tygříčaty. Zase to uznávaj i hindové, takže je tu dost plno. Taky to prý maj jedinečný mály ze semínek bódhi, který jsou tu nejmenší široko daleko, takže se neobrušují, ale používají přírodní. Jsou to mály pro znalce.

Stúpa v Namo Buddha

V Káthmándú 3

Tak jsme se konečně zklidnili od stresu, co tu chcem všechno stihnout. Když se před pár dny vrátil Juha s nemocným Bukym z pokusu o trek ke Dhaulágiri a nabídnul mi, že se tam se mnou vrátí, jen tak nadivoko bez průvodce, byl jsem radostí bez sebe. Jak se tady furt motáme po městě a vždycky někdo ze skupiny má kašel, rýmu nebo průjem je domlouvání obtížný, když nebydlíme spolu.
Nakonec Terezka nechtěla být bez Juhy sama a chtěla jet s ním. To už se mi cestovat za Pokharu 12 hodin nechtělo. Měl jsem ještě v plánu jít s ostatníma trek na Langtang, moc jsem se ale s nima nedomlouval, protože Kamča byla pár dní nachlazená a bylo těžko předvídat. Nakonec si domluvili trek z průvodcem, nějakou pozvolnou trasou, na které ani neleží Milarepova jeskyně, kterou mi tam lidi doporučovali a přestalo nás to lákat. Takže nakonec šli sami Helča s Janičkou a Míšou. Hrozně se mi ulevilo, že tu můžu v pohodě týden vegetit v Bódhnáth a případně si dát den ve Swajambhu. Taky chcem zajít pěšky na nějaká místa v okolí města.
Dneska jsem u stúpy potkával skupiny turistů z celýho světa, co se vrátili z treku. Byli tu nepřehlédnutelní v pohorkách a goretexu. Poslouchali vyprávění hindu guida o stúpě a co tu dělaj ti tibeťani okolo. Jsem moc rád, že cestujem jak cestujem. Všude tu jsou cestovky, který všechno zaříděj, luxusní hotely, autobusy s klimatizací a taxíky, takže člověka provedou jako ovci a nemusí se s místníma vůbec potkat. No vlastně včera jsem visel z autobusu s jednou nohou na stupačce tak dlouho, že jsem furt musel střídat bolavý ruce a začal jsem se taky cpát k sezení, ale víc luxusu zatím nemusím. Konec konců jsme si koupili čokoládu a místní whisky, co spolehlivě léčí průjem, ještě líp než cola, kterou si obden taky dám.
Vlastně hned první den, co se vrátili kluci z Pokhary jsme si dali všichni tibetský hospodě čang - tamní pivo. Neměli pravý z ječmene, ale z jáhel. Fungovalo to tak, že každej dostal dřevěnej tuplák se skvašenýma jáhlama a brčko. Zalije se to horkou vodou, 5 minut počká a může se srkat. Dal jsem 3 nálevy, zaplatil 50rs a cítil se jak po pěti pivech, taky proto, že jsem moc nejed. Takhle ve skupině je to příjemný.
Dá se tu dělat spustu věcí. Známe tu Kungu asi 25 letýho tibeťana, co se s ním seznámil Míša Patřičný, když si hledal nocleh. Doprovázel nás do Patanu. Divil se, že nejezdíme taxíkem, když on si ho většinou bere. Trpělivě s náma snášel cestu na buddhistický památky. Jen říkal, že má hodně oddanou matku a že ho už zatáhla na všechna svatá místa v Indii a Tibetu. Jinak má obchod se sportovníma hadrama a rád hip hop. Nabízí nám večer v kasinu, ať si koupíme za 2$ žetony a děláme, že hrajem - můžem pak celý večer whisky zadarmo. Nikomu se moc nechce.
Taky znám jednoho místního kluka z Bhaktapuru, což je místní skanzen, něco jako Benátky. Žádná auta, kam se dopoledne nahrnou davy turistů, aby večer zas vypadli a místní mohli vylézt na ulici. Přes den se tam platí 10$, tak je ideální jet tam večer bez placeni, ubytovat se tam a užít si to. Na kluka mám telefon a můžem tam přespat, chce se mi ale čím dál míň. Tady je dobře a to cestování po městě je fakt únavný.
Čím dál tím víc obdivuju naši bytnou, je strašně energická. Je jí asi 50 a je moc krásná. Včera za náma večer přišla poprosit, jestli bychom mohli otevřít klukům, až se vrátí domů, že je unavená. Byl prý nějaký speciální den, říkala, že její angličtina na vysvětlování nestačí. Nicméně včera praktikovala od 3 rano až do sesti do večera. Bytnej je taky moc fajn chlap, jsou z Khamu, škoda, že se pořádně nedomluvíme. Chcem koupit víno a zkusit se rozmluvit.

V Káthmándú 2

Stúpa v Bódhnáth

Tak už si tu žijem jako králové pár dnů a začínáme se cítit domácky. Nadšení z nepálců mě trochu přešlo, ale je tu cítit velká změna oproti tomu, jak to tu bylo dřív. Třeba Míša tu byl před deseti lety a říká, že tu byla mnohem větší pohoda. Po rozkoukání je to tu lepší, člověk už má představu, kolik, co stojí a dokáže si pak stát na svým, když se ho někdo snaží natáhnout.
Vlastně tu s tím není nijak velký problém. Je tu jen určitá skupina banditů - taxikářů, guidů a prodavačů cetek a potravin v turistických místech. Je to stejný jako to bylo u nás v 90.tých letech. Normální lidi jsou fajn, rychle se to ale mění a asi určitě ne k lepšímu.
My si bydlíme dvěstě metrů od stúpy Bódhnath v tibetský komunitě. Jsou to činžáky jak vilky na Vinohradech, čisto nejen na schodišti, ale i na dvorku a upravená zahrada, tady něco nevídanýho. Problém je, že tak příjemně je jen uvnitř domu, na ulicích a v krámcích se motá zas spousta lidí z jinýho světa. Když si na veřejnosti něco jen tak položím, hnedka přiskočí někdo: "Be carefull." Na dveřích mají vsichni super kvalitní zámky a zamykají je. Stejně před včírem někdo našemu bytnýmu ukrad psa. Babča říka, že asi někdo nechce, aby štěkal...
Vůbec Tibeťani se tady o psy staraj jako my v Evropě. Je to příjemný po těch zanedbaných dojídačích odpadků z Indie.
Přizpůsobili jsme se místním a chodíme brzy spát a vstáváme většinou po páté. Je tady fakt šrumec. U stúpy sekaj poklony mniši, a mnišky od časnýho rána a kolem šestý už přichází spousta babiček. Ve všech domech se svítí a jsou slyšet púdži. Starší Tibeťani vypadaj, jako by tu byli narafičení pro turisty. Celý den přebírají korálky a mumlaj mantry. Fungují ale v pohodě, nejsou nijak změkčilý, život si prožili, děti vychovali. Teď je jim šedesát nebo osmdesát, tak se věnují praxi. Ty babičky jsou fakt super, na poklony s sebou nosí čaj a sušenky, občas si pokecaj, ale jsou neuvěřitelně houževnatý a krásný. Juha říká, že to jsou jeho dřívější milenky.



Byli jsme u stúpy Swajambhu, ten den se ale moc nepoved, viděl jsem všude turisty a cigoše a v klášteře u Cečhu rinpočheho bylo narváno, protože tam probíhaly každoroční tance lamů. Pro horaly to musela být událost, ale když dneska si můžem pustit Hvězdný války, tak odezírat symboly procesů umírání během dlouhých představení mě moc nebere. Ostatní to ještě neviděli, tak jsme tam hoďku seděli. Nejvíc mě bavili klauni o přestávkách, stejně jako místní děti. Zpátky jsme šli pěšky přes turistický Thamel a strávili pár hodin smlouváním cetek, nic jsme nekoupili, jen víme, že dostat se tam na 30% není problém.

Taky jsme strávili jeden den v Patanu, což je jedno z historických měst, která se spojila do dnešního Káthmándú. Žijou tam nevárci, což jsou tradičně buddhisti a dělaj skvělý věci z kovu. Jejich sošky buddhů jsou v Evropě nejznámější. Tepali tam fakt neuvěřitelný věci. Taky tam měli Zlatý chrám, kde bylo všechno vytepáno do plechu. Stěny, sošky, praporky....
Dívali jsme se po kvalitních soškách, memám ambici nic kupovat, sošky se už kvalitní dováží. Chci jen pár dárků. Nicméně jsem zjistil, že kvalitní práce se nesmlouvá. Soška prostě stojí pětkrát víc, než turistická kvalita a usmlouvat se dá tak 5-10%.

Vnitřek Zlatého chrámu v Patanu - vše je tepáno v kovu

Zlatý chrám - i praporky jsou z kovu

Včera, byla Kamča nemocná, tak jsem odpoledne vyrazil sám do Swajambhu, kde žije naše druhá půlka v klášteře Cečhu rinpočheho. Výlet jsem si moc užil, o moc víc než ten s tanci lamů. Je to přes celý město, tak jsem měl vždycky skoro hoďku na povídání s domorodci o politice a tak. Jsou strašně zdvořilí a upřímně rádi, že se tu turistům líbí. Mají velkou radost, že skončila občanská válka. Vidí to většinou tak, že maoisti jsou taky lidi, těžko je soudit. Deset let byli zalezlí v horách a džunglích. Teď už jsou všichni unavení, tak maj chuť se spolu začít bavit. Zatím maoisti přestali štvát proti Indii a slíbili, že nebudou verbovat děti. Možná to bude lepší. Vláda na chudý vesnice v oblastech se sympatiema k maoistům nebyla moc příjemná. Juha s Bukym zabloudili na pokusu o trek z Pokhary do vesnice šerpů, kde byli jen děti a ženský s kalašnikovama, oddaný velkýmu Maovi. Stejně to ale byli fajn lidi, tolerovali odmítání kluků zaplatit příspěvek na revoluci a nevzali si od nich ani nůž, kterej jim chtěli darovat, když se doptali, že mají jen jeden.
Na Swajamhu jsem pak našel jen Bukyho s horečkou a později i Štěpána, kterej mě tam provedl a dali jsme si meditaci nahoře v klášteře, kde je stúpa s tělem Cečhu rinpočheho. Juha furt nešel, tak jsem ještě po tmě vyběhnul na kopec ke Swajambhu. Bylo to docela divoký, poslední lidi rychle odcházeli a začínala tam bitka mezi dvěma znepřátelenýna gangama opic a ještě k tomu se tam pošťuchovali místní psi. Jinak tam byl ale klid, tak jsem si to užil a udělal pár fotek osvětlený stúpy. Cestou na autobus jsem potkal Štěpána, jak si v jedný zapadlý hospodě dává horu bůvolího masa s místním knedlíkem. Nakonec dorazil i Juha, tak jsme se domluvili, že se zas někdy potkáme a domluvíme. Je mu zrovna taky špatně, takže těžko plánovat. Stihnul jsem ještě autobusy dom, ty tu končí už před devátou. Pak jsou jen taxíky.

Stúpa Swajambhu večer

Taky jsem, si vzpomněl, jak mě kolegové doma litovali, že odjíždím zrovna před vepřovými hody. V Indii, vařili moc dobře bez masa, aspoň my si ho tam nedávali. Tady je taky všude místní tradiční jídlo dal bát - rýže, čočková polívka, brambory a zelenina na kary a pikles, případně i čerstvá zelenina. Vždycky to bylo výborné. Hlavně i v nejlevnějších hospodách, kde to stojí 35 rupek, neustále znova přichází kuchař a cokoli znovu přidá, dokud neřekneme dost. Všude je tu momo- plněný knedlíky (masem, zeleninou, sýrem nebo bramborama) a taky smažený nudle. Taky všechny evropský jídla, ty jsou ale o něco dražší. No ale od tý doby, co jsme se potkali s buffalem, si na vepřový nebo kuřecí nikdo ani nevzpomene, i když ho tu je taky dost.

Přes Sarnáth a Lumbíní do Káthmándú

Tak dneska ve dvě ráno jsme konečně dorazili do Káthmándú a vychrupli v prvním hostelu u zastávky (za 130rs na osobu). Teda teď jsme už v Nepálu, kde maj vlastní rupie, který vycházej asi tak tři za jednu Kč.

V Bódhgáji bylo tak moc fajn, že se mi odsud nechtělo ani na výlet do Nálandy a Ráržgiru. Byli jsme ale na radu Norbu na jednom místě Mahakály - Kolešrí (Norbu říkal, že buddhisti tak nazývají tohle místo a ne to, kde Buddha šest let meditoval a kde hindu uctívají Mahakálí). Byla to skála s náhorní plošinou asi 60km od Gáji. Buddha tam dlouhý čas učil. Norbu říkal, že se tam dá bezpečně chodit až poslední dobou, že tam cigoši přepadávali poutníky. My to měli dobrý, místo jsme si užili.

Kolešrí - náhorní prošina, kde Buddha trávil hodně času

Vlastně jsme měli výstup se dvěma nevychovanými cigoši (26 let) přímo v areálu Mahábódhi. Trochu jsem jednoho dusil a pak si ho chytla ochranka. Dostával pár výchovných rákoskou a při tom se plazil a spínal rukama jakoby ho lámali kolem. Večer pak jejich matky tloukly hlavama o mříže našeho kláštera a prosili, ať si na synky nestěžujem. Nic moc.

Stúpa na místě prvního učení Buddhy v Sarnáth

Z Bódhgáji jsme jeli na Sarnáth, což je místo, kde Buddha poprvé začal učit. Krásný park za městem, kam se platí vstup, díky čemuž tam je klid (100rs pro cizince, 5rs pro Indy). Místo jsme si užili, krásně se tam meditovalo. Sarnáth leží za Varánásím, nejsvatějším místem hinduistů, kde je i nádraží. Juha chtěl jet dál, já jsem měl chuť zůstat, zpočátku jen turisticky, ale Norbu říkal, ať to navštívíme, že je tam spoustu míst. Dopadlo to myslím ideálně, takže jsme sehnali lístky na 23:00 a měli 5 hodin na prohlídku. Místo bylo opravdu silný a zajímavý. Jeli jsme chvíli lodí po Ganze a po setmění se procházeli po nábřeží. Domorodci mnohem, mnohem příjemnější než v Biháru. Nakonec jsme se zkamarádili se třema asi 12 letýma klukama, který se motali kolem spalování mrtvol. Vzali nás přímo na místo. Asi půl hoďky jsme stáli 3 metry u ohně a pozorovali to a dostávali výklad. 1 mrtvola, potřená máslem, aby to nepáchlo, minimálně 200 kg dřeva, 200rs za kg nejlevnějšího dřeva. 1 várka (asi deset hranic) hori 3 hodiny, pak se dělá obřad popel se sype do Gangy. Děti do 13, let, těhotné ženy a ušktnutí hadem se prý nepálí a hážou do řeky rovnou (koupat jsme se nešli). Lidi sem jezdí umírat do hospiců a dlouho šetří, aby si mohli dovolit hranici. Pro chudý tu maj elektrický pece - 200rs za kremaci.
Místo bylo nějakým způsobem silný a líbilo se mě i Kamče. Nakonec se z kluků zas stali cigoši. Přesvědčovali nás, ať se složíme na ňáký dřevo pro babičky, co na to nemaj, že budeme mít dobrou karmu, že to vybírá kluk, co uhraboval ohně. Byli to hoši, co měli na whisky a tabák a prodávali na tržištích zbytky šperků z popela. Poslal jsem je do háje načež mi odmítli podat ruku. Varánásí stačilo....

Ganga pár desítek metrů pod gatami s hořícími mrtvolami

Varánásí doprava

Varánásí večer

Pak jeden den výlet do Kušinagar, kde Buddha zemřel. Spíme v noci ve vlacích, chvátáme z cikánova. Autobusem na hranici s Nepálem.Přecházíme už za tmy. Kupujeme víza a snažíme se dostat do Lumbíní. Prý už nic nejede a druhý den je stávka autobusů. Nabízí nám cyklorikšu za 1000rs nepálských (300Kč - je to 27 kilometrů) Nikomu nevěříme, odmítáme nahaněče, najdem si nocleh za 100rs na hlavu a dáme véču za 50. Ráno moudřejší večera.
Nekecali, je stávka, silnice jsou blokovaný. Bereme si boty a po snídani vyrážíme. 10 lidí a asi třicet cyklorikšů, kteří soutěží, kdo nás uloví. Jsou sympatický, chtějí si vydělat, tvrdě makaj, ale smějou se. Postupně dostanou všechny holky, Míšu a Jirku (100rs na hlavu). Je mi trapný se nechat vízt na kole takovou dálku. Jdem dál, Juha vidí školní autobus, jedou do Pokhary, Juha nabízí 250 za hlavu. Ne to je školní autobus, můžem jet zadarmo. Nepál! Ostatní jedou, já se rozhoduju pro Lumbíní. Jdu pěšky, bere mě milej kluk na motorce 10km. Ukazuje mi barák, kámoše, nabízí čaj a marihuanu. Děkuji, odmítám, loučí se s úsměvem, nepřemlouvá, jdu, veze mě muslim na další motorce. Pak jdu asi 3 km berou mě nějaký kluci do mikrobusu. Dorazím stejně jako cyklorikšové. Cítím se úžasně, cestou mě oslovovali i holky, lidi jsou milí. Na fotce by je člověk od cigošů z Biháru nepoznal, tihle se ale jinak pohybují a smějí.

Lumbíní
Tady se narodil Buddha. Bylo to zapomenutý místo, od šedesátých let se o to začal starat nepálský král. Teď je to v UNESCO. Najdem hotel Lumbíní village. Majitel, nepálec, student théravády, hlavně ale super byznysmen nám splní, co nám na očích vidí (je tu čisto za 150 rs/noc).
Jdeme do parku, kde se Buddha narodil, meditujem a jdem se projít po místních klášterech. Za setmění dorazím s Kamčou k obrovské stúpě míru, co tu udělali v 90tých letech japonci. Domů jdem asi 4 km po tmě. Nebojím se tu.

japonská stúpa míru

Hodně se bavím s majitelem hotelu, Jupiterem, umí anglicky. Nepál hodně chudá země, mnohem chudší než Indie. Je tu ale mnohem čistěji a zatím ještě i míň přelidníno. Dokonce i na jihu, kde ještě nejsou hory, je něco jako lesy!!! Nepálci mají krále, tenhle se moc nepovedl, na trůn se dostal, jako bratr minulého oblíbeného krále, který s celou rodinou nepřežil masakr v paláci způsobený nejspíš zdrogovaným synem. Jupiter říká, že král je bývalý byznysmen a chová se tak, což lidé nemají rádi. Jeho sklony k autokracii naštvaly všechny. Po miliónových demonstracích v Káthmándú couvnul a je otočil zpět k demokracii. Před pár týdny se dohodli, že se legalizuje i povstalecká maoistická armáda, takže se tu po letech všichni moc těší na mír. Doufám ,jako spousta nepálců, že tak maoisti oslabí, ale na opileckém nevzdělaném venkově..., kdo ví.... Jupitera hlavně štve, že krom daní vládě musí dávat výpalné - příspěvek na revoluci.
Nepál byl vždycky svobodný. Jednou ho zkusili obsadit britové. Nepálští ghurkové bojovali o hladu 21 dní, i starci a ženy. Pak prý britský plukovník prohlásil, že můžou bojovat proti jakékoli armádě světa, ale s národem ghurků. Od tý doby tady respektovali brity a britové si nesmírně vážili ghurků. Nepál neprodukuje nic než byliny z Himálaje a vojáky. Z 30 miliónů nepálců slouží 3 mil. v cizích armádách - 50tis. v Británii, statisíce v Singapuru, Tchaiwanu a Indii. Ta by se bez najmutých nepálců a tibeťanů s Pákistánem těžko kočkovala v horách nad Kašmírem. Jupiter byl hrdý, ale dodal, že zatímco Indie žije z dědictví britů, Nepál nemá nic, bohužel. To jen vysvětlení, proč, když jsou nepálci taky dneska už z 95% hinduisti, je kontakt s nima o tolik příjemnější.

Areál v místě Buddhova narození v Lumbíní a školáci na výletě

Rozhodujeme se v Lumbíní zůstat ještě jeden den. Najímáme Jupitera na výlet do Kapilavastu (města kde Buddha vyrůstal až do 29 let), take do místa kde ašókův sloup označuje narození předchozího (3. historického) buddhy a na místo, kde se Buddha poprvé znovu shledal se svým otcem a synem Ráhulou. Jupiter má spoustu zajímavých precizních informací v čisté angličtině, sám dodává, že je to z úrovně théravády. V Kapilavastu je fajn, dáváne si meditaci a dokonce náhodou zrovna na chvíli ztichne i hudba z repráků nedalekého hindu chrámu.
Většina si pak přeje využít Jupiterovi nabídky na pronájem mikrobusu do Káthmándů, prý tam nic přímého nejede. Platíme dvojnásobek jízdného linky (přes 400rs).
Ráno v 7 se loučíme a nastupujem do prázdného autobusu pred hostelem, jsem z Jupitera nadšen. Ještě chvíli- přece jen nás vypekl. Autobus hned za rohem nabírá spoustu domorodců, stává se to normální linkou. Je ale pravda, že máme místa a řidičovi pomocníci fakt zodpovědně hlídají naše bágly na střeše na každé zastávce.
Po dvou hoďkách tlačení se na sedadle, lezu s Kamčou a Janou na střechu. Iniciuje to Janička a je to super nápad. Klopení zatáček je cítit, nádherný rozhled, vjíždíme do hor. Paráda, fotíme. Vzadu se připojí řidičovi pomocníci, neumí anglicky, ale cítí za nás odpovědnost. Jsou fajn.
Tady lidi makají fakt těžce - terasová políčka kdekoli to svah dovolí, rýži mlátí tak, že tlučou snopy o zem a plevy vyfoukávaj mácháním plácačkama ze slámy. To v Indii foukali hightech vrtulema na kliku. Nejdrsnější je, že skoro všechen štěrk, krerýho se tu spotřebuje opravdu hodně mlátí kladívkama ženský z kamenů, co jim nanosí děti z potolů a řek.

Janička na střeše autobusu do Káthmándú

Pár občerstvovacích zastávek a jsme v 15:00 půl hodiny před Káthmándú.
Zácpa, nic se nehýbe. Stojíme hodinu. Prý bouračka, ještě tak hoďku dvě. Po čtyřech hoďkách je tma, motorky a auta se cpou dopředu, ale nic se moc nehýbe. Seznámíme se s moc zdvořilým klukem mluvícím anglicky.
Je to drsný. V Nepálu je za zabití dopravní nehodou jednorázové odškodné 10tis.rs, při zranění se ale hradí léčení a to jde to statisíců. Nějakej řidič náklaďáku srazil holčičku a i když nebyla mrtvá, nejpíš do ní ještě nacouval. Viděla to její rodina, odmítá peníze, chce lynč. Rodina se zmobilizovala a zatarasila všechny 3 příjezdy do Káthmándů. Nikdo neprojede. Týká se to tisíců, možná desetitisíců lidí. Lidi mají taky své obchody, starosti, někomu možná letí letadlo. Nikdo ale nevyšiluje a není agresivní. Je to prostě smutná situace. Pár kiláků před náma se policie snaží vyjednávat, těžká věc.
Bavíme se s klukem dál. Je to student sociologie, zabývá se populací. Byl v Moskvě a Helsinkách. Vidí to, že se každých 10 let populace Nepálu díky hindu a muslimům (o nichž říká, že chápou děti jako požehnání) zdvojnásobí. (Proto teď v dřív buddhistické zemi je buddhistů 5%, není jich míň než dřív.) Kluk si myslí, že se to zlepší, hlavně vlivem měst. Říká věci stejné jako Ole. Průser je zdejší vztah k ženám. V hinduismu je to sice lepší než v islámu, ale i tak žena je jen doma a stará se o manžela a děti. Když ji nechá kluk nebo umře manžel, může už do smrti leda tak žebrat. Nikdo se nestará u holek o vzdělání. Je to strašně cítit, je to nepříjemné. Je to ale lepší než v Indii (myslím Bihár), kde jsou všude jen chlapi, chlapi a chlapi. Někdy se vodí za ruce, s ženama ne, to je na veřejnosti nemorální. Když jsem tedy sám šlapal do Lumbíní a oslovila mě holka: "How are you? Which country?", byl to dárek.

Káthmándú
Po povalování se na sedadlech ve frontě dorážíme to města v 1 v noci. Bereme první hostel u nádraží (130rs). Ráno jedem ke stúpě Bódhnáth, Míša má kontakt od jedný Francouzky na rodinu lamy Tendzina, co se z pověření 16. Karmapy stará o klášter Monchardon ve Francii. Míša volá, chvíli čekáme u cesty a přichází anglicky mluvící Karma Cering a vysmátý, tělnatý lama Tendzin. Jdem do bytu Tendzinovi sestry, čisto, útulno, milá babička, čaj. Kamča říká, že se cítí jako u babičky, všichni se usmívají. My s Kamčou jdem bydlet do pokoje k sousedům (krásný pokoj s koupelnou pro dva za 300rs), ostatní zůstávají. Cering je průvodce, dělá výpravy turistům a Oleho žákům z Německa. Je to sympaťák, vydělává prachy, má barák vedle a v něm gompu. V ní se v 6 ráno schází tibeťané z okolí na púdžu. Většinou babičky a dědové, děti jsou ve školách nebo makaj. No vlastně jsem byl na poklonách u stúpy i po pátý ráno a poklonovalo tu i dost mladých před tím, než jdou do práce.

Po pár dnech v Bódhgáji

Mahábódhi stúpa

Jezírko nágů - tady král nágů Mučálinda chránil Buddhu břed bouří

Tak jsem se zas vykopal na internet, ale moc mě to nebaví .Je tady strašně moc zajímavých věcí a koukat do obrazovky můžu zbytek roku. Cítím se plně aklimatizován. Před včírem mi bylo špatně a včera ráno jsem mel průdušky úplně v háji. Je to asi z toho nahromaděnýho smogu. Juha před včírem jeden den proležel s horečkou a potil se. Mě pětset poklon srovnalo. Dneska jsem udělal devět set a ještě jsem dlouho v parku dvakrát seděl. Je tu velká půdža. Nějaký vatař z Thajska si objednal 500 mnichů z různých tibetských škol, aby dělali nějakou meditaci za mír. Sbírá tak dobrou karmu. Mniši maj placenou cestu, pobyt a stravu a dostávaj 100 rupek na den. Včera jsem vedle nich dělal poklony a nafasoval jsem taky čaj a sendvič.
Dneska jsem přestal řešit cigoše, můj zdejší největší problém. Přestalo mě to trápit poté, co jsem dlouho nedokázal ten styl vydejchat. Měl jsem s nima spoustu situací, jako každý tady, a furt jsem se to snažil nějak pochopit. Před včírem jsme třeba měli výlet jeepem (indická provinience značka TATA) do jeskyně Mahakály. Je to místo, kde Buddha šest let meditoval před tím, než dosáhl osvícení. Je to asi 15 km odsud. Jeli jsme hned ráno. Úžasný místo, na kopci, krásná jeskyně. Chvíli jsme tam seděli a na začátku a na konci si zazpívali Mahakálu. Venku probíhala asi púdža pro cejlonce s nějakým jejich mnichem. Bylo tam tak moc žebráků, hlavně mrzáků a slepců, až oči přecházely. Úplná přehlídka utrpení. Kdybych měl každýmu dát rupii, nedojel bych ani těch 15 km domů. Slyšel jsem, že některý ty děti tady mrzačejí schválně, že víc vyžebrají. Docela tomu věřím, není to věc lásky či nechuti, tady prostě myslí trochu jinak."Jeep" nám dohodil Kumar, kterýho zná Juha z loňska, kdy se mu nabízel, že ho má. Ráno z něj vypadlo, že nás pojede 12 - ještě řidič. Juha mu jen řekl: "Ty seš taky bandita." Řidič auto devastoval svym rizenim neuvěřitelně i na místní poměry.
Pak jsme jeli pár kiláků dál. Buddha se v jeskyni na konci dlouho úplně postil, když zjistil, že to nikam nevede, vyšel ven a cestou před hindu chrámem potkal celý vyhublý dívku Sudžáta, která se tam každý den chodila modlit, aby měla dítě. Udělala Buddhovi mléčnou rýži a ten jí přijal. Hinduisti říkaj, že za rok měla děcko. To je pro ně asi dost pádný důvod se k Buddhovi modlit.
Pro mě byl zážitek, když za mnou přiběh Buky, přerušil Kumara a povídá. "Tam za tím chrámem je škola, učí tam děti číst a anglicky. Všichni přispíváme!" Byl jsem tak zblblej, že jsem tam hned naběhl a dal taky 50 rupií proti nějakýmu kusu papíru. Děti seděli na zemi, před tabulí s pár anglickýma slovíčkama a očumoval tam cigoš "učitel".Pak jsem šel kolem Kumara se šťasným úsměvem přihlouplýho Evropana a ten začal: "To není žádná škola pro chudý, ty děti si všechno musí platit, i školu. Já mám projekt opravdu pro chudý lidi, pomáhá mi jedna Italka, všechno je zdarma, je to asi 10km odsud, tam je opravdu bída".

Tohle je jedna z mála škol, kde se děti opravdu učí

... Nasraný byli všichni. Před tím ještě holky koupily za strašný prachy anglickej výkladovej slovník nějakým špuntům, co tvrdili, že ho potřebují do školy. Svatosvatě slíbili, že ho dají do školy a knihkupec slíbil, že to nekoupí zpět. Berou to zpět. Děti dostávají 10procent! Další den špunti holky do školy nemohli vzít s sebou, ale slovník prý je doma, mají moc very good hotel. No prostě naserou ze začátku každýho.
Pro mě byl ještě silný zážitek, když jsme s Kamčou procházeli areálem kolem stromu osvícení, (kde nejsou žebráci a je tu zatím aspoň větší část buddhistů) a zabloudili do svatyňky, kde byl vpředu Buddha na boku zakrytý nějaký hinduistický sošky. Ujali se nás dva cigoši. Jeden hulákal nějaký hindu jména a ukazoval na bok a druhý nás cpal na kolena před Buddhu a dával nám do rukou květiny a darovací šály "pro Buddhu". Cítil jsem se jako idiot, tak jsem vstal a měl se k odchodu. Na to začal šustit prstama a opakovat: "Peníze pro Buddhu." Kamča začla sahat po penězích a ujišťovala se, že je to opravdu na údržbu místa. Samořejmě. Jak jsem byl nasraný, uviděl jsem před Buddhou masivní truhlu s bytelnými zámky- žádná cigošovina - se škodolibým úsměvem jsem tam nacpal 20 rs. Kamča to udělala taky. Pak dala cigošům 5rs do ruky a s úsměvem řekla: "To je pro vás." Úžasná. Dostali mě tak, že jsem je začal pozorovat. Zkoušeli to na 15letý bhútanský mnichy úplně stejně jako na nás: "om muni muni šákjamuni dordže sempa". Kluci koukali jako jelita, několikrát se ptali, jestli rozumí a pak vyběhli ven a kroutili hlavama. Třetí den jsem ale byl u toho, že tam vlezl cigoš s tříletým synkem. Stejný divadlo - synek na kolena, šála, květy. Sliz. Jenže na konec byli spokojený tři dospělí cigoši a asi i synek. Fotřík dal divadelním cigošům 2rp. Koukal jsem....
Dneska už vím, že cigoši, co dělaj pro jiný cigoše tyhle obřady jsou z kasty bráhmánů - místní elita. Mají snad trochu světlejší pleť a míň placatý nosy.
Kamča se cigošů (jdou poznat - holky sárí, černená tečka mezi obočím, a chlapi někdy tečka někdy ne, ale nezaměnitelný pohyby a oblečení) dva dny vyptávala proč taky (většinou v protisměru) obchází stúpu a strom osvícení se sepjatýma rukama a vrhají se na kolena. Oni na to"Když my v hindu chrámu, my hindu, když Buddha, my buddhisti."
Vlastně Buddhistickou Indii někdy mezi lety 700 - 1000nl převálcovali Hunové z centrální Asie a muslimští Turci. V té době buddhismus naprosto vymizel, zbyl jen islám a hindu. O restauraci buddhismu se tu snaží víc než sto let cizinci, hlavně s Cejlonu. Místní si ale žijou po svým.

No takže takhle to tu je. Je tu v podstatě apartheid. Cigoši chápou jako naprosto legální okrást kohokoli, kdo vypadá, že na to má a je cizinec (tudíž není v žádné kastě a je nikdo, má ale prachy a bílou pleť, což je znakem nejvyšších kast). Sami mezi sebou dodržují kastovní systém, takže je jasný, kdo se producíruje a tváří duchovně a kdo dojídá odpadky. Nevidí na tom nic špatnýho, hlady se tu neumírá a oni sami dávají žebrákům - málo ale stabilně. Jediná pro nás pochopitelná kasta jsou kšástriové, co tu dělaj vojáky a policajty. Budí důvěru a mluví jak chlapi z Evropy.

Mám tu asi tři místní, kteří jsou mi blízcí. Nemám chuť to ale rozvíjet, všichni údajně pomáhají v projektech pro chudý - a chtěj mi to ukázat. Nechci poznat pravdu až do konce. Rád se s nima rozejdu v dobrým. Když teď vidím žebráka a mám v kapse rupku nebo dvě, někdy mu jí dám. Dětem občas dám banán nebo sušenku, víc to neřeším, nikdo tady o to nestojí.

"Modrik" a Terezka, tohle byl moc fajn kluk, bohužel "jen" z kasty rolníků

Ještě trochu k organizaci Bódhgáje. Celý to tady obnovili a zacálovali v 19. století cejlonci. Taky tady tomu šéfujou. Je tady taky hrozně moc poutníků z Cejlonu. Starají se o ně jejich mniši, dělají pro ně obřady. Ten jižní buddhismus pro laiky je hodně o lidové víře. Juhu to třeba irituje. Mě teda ne, aspoň ve srovnání s rozpínavýma cigošema.
Jinak místo využívají i vadžrajánové školy z Tibetu a okolí a zenisti z Japonska a okolí. Všechno se nějak domlouvá a cejlonci to koordinují.

Okolí Mahábódhi stúpy - sem chodí lidé praktikovat, hlavě jsou tu desky na poklony

Naše škola tu má jeden klášter, který vede Beru Khjence rinpočhe. Kláštery tu má i spousta jiných škol a funguje to asi podobně. Sídlí tu většinou nějaký správce a většina mnichů přijíždí jen na krátký čas, nějakou púdžu nebo pouť a pak se vrací domů. S domorodci se nedruží, vozí se cyklorikšama s rouškama přes oblicej kvůli smogu a smradu a rikšům platí minimum. Místní hinduisti tady i uklízí a dělají veškerou práci. Na mnichy se dívají jako na vyžírky. Má to dvě strany, mniši reprezentují jinou kulturu, jsou vzdělaní a sponzorovaní svými komunitami. Hindové jsou zas přesvědčení stejně jako muslimové, že děti jsou boží požehnání. Tak jich mají 10-15 a neposílají je většinou do školy, aby nepřišli o zisk z žebrání nebo mohli pracovat na poli.
Bihár, kde byla za Buddhy džungle, ve které byla města s kvetoucí kulturou. Teď je to jedna obroská placka, jedno obrovské mraveniště, rýžové pole ( žádný les, jen někdy smutný pokroucený stromek). Plné špinavých lidí, kteří sklízí jednou ročně rýži a jednou pšenici, suší na fasádách domů hovězí trus - jediné palivo spolu s páchnoucím dováženým uhlím. Množí se tu ale nejvíc v celé Indii a nikdo neví co s tím. To není má interpretace, takhle to vidí indové z měst a jiných končin, kteří umí číst a mají dětí míň.
Na druhý straně je pravda, že buddhističtí mniši často vyžírkové jsou. Maj celkem slušný standartd a casto si svých možností neváží. Skamarádíme se s Karmou (22), mnichem z Bhútánu, má slušné buddhistické vzdělání, sám se naučil anglicky a hindí. Studuje v klášteře, ale mám dojem že s osobní praxí to nepřehání. Má rád fotbal, obdivuje evropský a americký způsob života, když bude mít šanci, vzdá se mniškých slibů a odejde. Jo holky, tady je fakt spousta takových super kluků na ženění :-). Dáme si s Karmou oběd v bhútánské restauraci, říkáme mu, že bude fajn, když přijde do Evropy, ale že mu těžko může nabídnout něco víc, než to co nyní umí a v čem se může zdokonalovat. Nevím, jestli to chce chápat, možná si najde nějakou bohatou nevěstu, která ho na diskotéky bude zvát.

Mniši o pauze

Gompa v klášteře karma kagjü

Nádherná docha od japonců - hned za naším klášterem